Tichouncí lidé

Dnes to bude pro ty, kdo věříte v lepší mezi námi. Nesu chvíli příjemnou.

Už jednou jsem podobně psal, tehdy na Staré Studénce. A dneska jsem po ránu zažil podobné.

Zastavuji na konci cesty, vytahuji nářadí a chystám se k pobřeží, kde jsem posledně skončil. V svahu u dvou borovic, poblíž vyhlídky je na malé lavičce obsazeno. Jsem překvapen takhle po ránu. Pokládám věci a jdu k té lavičce. Velmi mne to zajímá, protože tuším, že najdu spokojenost. A vůbec se nemýlím. Starý muž s hůlkou v ruce a v očích prach z jeho dlouhé cesty se na mne dívá a měníme pozdrav. Sedí pod svatým obrázkem, který tam zřejmě pověsil on. Dávno o něm vím.

Hledal jsem větu ke konverzaci, ale nemusel. Řekl mi – co říkám na ten chrám před námi. Na rybník a na to ráno. Líbí se mi, řekl jsem a zeptal se, jestli přišel jen kvůli tomu. Řekl, jestli mi to je málo a rozesmál mne. Nad ospalý rybník slétaly husy, šly se napít. Drozd na borovici rozezpíval jehličí v ohromném čarovějníku, na kterém seděl, a muž všechno prohlížel s velikým zaujetím. Odešel bych, když se zeptal, jestli sem chodím často. Dneska už ne, nemívám čas – říkám mu – ale bývalo, že jsem tu kroužkoval ptáky pravidelně. Přidal jsem z historie, že kolem borovic rostly sady slivoní, jestli to ví. A víte, co odpověděl? Že byly jejich, než jim je režim vytrhal i s kořeny.

Jak to, že jsem ho tu nikdy nepotkal? Rozloučil jsem se a on zůstal. Seděl klidný, vpitý do místa, tichý.

Je to sem odevšad daleko, nevím, odkud přišel.

Ještě dlouho jsem při práci nad ním přemýšlel. Je nás zdá se pořád dost podobných se srdcem pro krajinu. Potřebujeme se alespoň tušit, abychom byli silnější. Aby pocit, že jdeme správně, zahříval.

A takhle tam dneska startuje jaro, devětsily rozkvétají. Čas modráčků je tu!

Vždycky si ten květ rozemnu a vůně mne posiluje. Devětkrát.