Povede tudy druhý okruh bousovké naučné stezky.
Práce v terénu mne drží v pobřeží ve dnech, kdy už jsou na rybníku ptáci. Hlavně na hladině.
Velcí rackové, husy a hlavně kachny. Ano, teď je rybník uhostí, v létě by neuměl. Teď tu jsou, čekající na odlet domů, teď ty tečky vzadu možná vidíte (podobnost s Cimrmany je čistě náhodná). Stranou od labutí, které jsou stejně v tečkách.
Já stojím ale v místě, kde mi i po letech naskakuje husí kůže a vůbec ne zimou.
Dívám se do vln a nacházím místo, kam bych kamenem dohodil. Co mohlo být mým posledním. Nikdo to dones neví.
Vydal jsem se plný nadšení vyzkoušet, jak jsem se na Klenici v malé nádržce, kterou jsme vybudovali vystavěnou hrází naučil plavat. Nikomu to tenkrát neřekl a přeci na břehu byli v páru lidé.
Znal jsem je ve svých třinácti letech, oni znali mne. Já ne – oni znali cosi navíc. Dno rybníka, že se prudce svažuje k hrázi.
Nikdo z nás ho však nepotřeboval, oni plavci, já taky(?). Čerstvý, s několika vyzkoušenými tempy.
Už brodím vodou a pokládám se, slunce přeje, tisknu se na letní zrcadlo a tempuji. Skvěle! Tady je konečně prostor a hrdost stoupá. A pak jsem řekl, že stačí, že si to můžu užít zhodnocením. Ten zázrak naučení. Kolik jsem o tom jen nasnil!
Jako splávek v záběru ryby zmizel jsem pod vodou. Oči viděly mlhovinu, zmatená ústa lokala vodu, ještě, že rybník měl dno! Nevím jak hluboko, ale věděl jsem, že se musím odrazit. Odrazil a po chvilce vykoukl nad hladinu. Zmatek a nabytá podnapilost mne vrátily dolů. Jen trošku a nohami se deru znovu za světlem. A už se i rychle nadechuji. A ještě jednou a potřetí! Nakláním na břicho, tempuji podivným způsobem ke břehu, oni mne vidí. Připraveni již před dekou na trávníku, pomalu si sedají. Oči mám jak králík po myxomatóze, svaly gumové, břicho ztěžklé. Je mi na zvracení, ale ponechávám objem v sobě. Na břehu se motám a volím maskující úsměv. Našel jsem ho s vypětím posledních sil. Usmáli se taky, aby podpořili, ale i oddechli, slyšel jsem to. Měl jsem štěstí a pud sebezáchovy.
Moje děti plavat dnes umí, zvládly to za méně dramatických okolností.
Stojím v tom místě po pětačtyřiceti letech. Hladina se vlní, já do ní koukám a trochu se bojím. Vzpomínání. To v sobě hledám až v břehu poodstoupený. „Ach ty můj nádherný Červenský rybníku! Kolik jsem se za tebe naválčil, aby už konečně zmizely otravy botulinem! Aby se socialistická voda uzdravila. Nakoukal u sítí, aby se konečně naplnily. A ony naplnily!“
Stojím tu pokorný a navzdory těžší vzpomínce, je mi zas dobře.
Kolikrát jsem tu hladinu přeplaval. Nechodím do bazénů a koupališť, nemám je rád. Jsem dítě Přírody. Potřebuji uvidět znovu všechny ty odvážné motýly nad hladinou, zažít laskavé slunce nad čelem, když na vodě odpočívám. Potřebuji pocítit širokou volnost, kterou dostanu pokaždé, když ztišený přijdu.
Potřebuji v návratech tužit svou hrdost nad krajinou a ověřit pokaždé, že ještě dovedu nahmatat společný tep. Po jistotě. A to nese obrovskou sílu. A jak se dočítám, trochu i vám. Tak zase přijďte.
Překvapuji se sám sebou.
Dřív k přírodě nesmlouvavý, výrazně drancující, dnes sycený vírou v její zákony, napravený. Posilovaný scházením se, nasloucháním hlasům neuslyšitelným a přeci srozumitelným. Výživným a obohacujícím, neoslabujícím. Provázen fascinací, zasnoubený.
