Dotýkání vzpomínek

Žádné komentáře u textu s názvem Dotýkání vzpomínek
Vážení příznivci slavičí stránky.
Ještě je čas, ještě je na slavíky brzy. A je to dobře, protože stihneme pár témat jiných. Dnešní bude vzpomínkové, ale je tím, o čem „se hovoří“.
Mezi 25.- 26. červnem budu přednášejícím pro začínající kroužkovatele na kurzu v Orlickém Záhoří. Kývnul jsem na to i pro ty neskutečné chvíle mého pobytu kdysi při hledání slavíka tmavého v místech. Říkal jsem si delší čas už – já se tam musím ještě v životě otočit. Prsty si ochladit v mladičké Orlici, vidět kraj zašlé slávy poctivého řemesla budoucích vysídlenců. Opájet hlavu vůní devětsilu, nechat průchod vzpomínkám na odešlé a promluvit k lidem o slavících.
Prve jsem se tam sešel s kolegy vrstevníky, které jsem chtěl vidět po čase, dnes tam jsou nástupci mladí, pokračovatelé. Odmítl jsem nabídku loni, přišla dost pozdě a diář o tom nechtěl už ani slyšet. Letos přijedu.
A všechny připravím na náročnost chytání. Tady na fotce to je poznat, proto jsem ji vybral.
Zpocená tvář, loket opuchlý od hmyzu, oděv špinavý a ohrnutý, kotvu na panelce není kam zarazit. A čas nikdo nezaplatí.
Nafotím tu romantiku pro vás a zase se rozepíšu. Auto mne nazpět nepobere pro nadměrnost, jak budu přetékat! Byl jsem tam tehdy opakovaně neúspěšný, dostal za vyučenou, vždyť jsem se tam v hecu ještě vrátil a znovu pohořel. Nechci takovýchto zklamání v životě prožívat příliš, hrdost trpí, ale myslím, že už opravdu vím, kde jsem nadělal chyby tváří v tvář senzaci. Na blogu byste to našli. Nevím, kolik je to let. První pelichání v republice pro druh jsem nedoplnil, zůstal jen odchyt na dvou fotkách tamních ornitologů. Bez popisu stavu fáze výměny peří.
A pak, pak jsem přijel domů, kde tmaví slavíci stejně jako tam spíše nebývají – a co se nestalo! Tedy spíš stalo.
Zaobírám se všemožnými souvislostmi, náhodami, tím co je dané jaksi dopředu úvahami podporovatelů těch myšlenek. Já jsem chvilku příklonem tam a pak zas jinde. Nevím, co si myslet o všelijakých těch zázracích. Tady ovšem to bylo šokující. Ano, za tím slovem si opravdu stojím. Dodneska jsem se s tím nevypořádal. Slavík tmavý pelichající v úžasné fázi procesu chycen po 40 hodinách přemýšlení v okraji devětsilů u osady Matice na samém pomezí Dolnobousovska a Sobotecka!
Dostal jsem se tehdy do jednoho z tranzů, kterých jsem zas tolik v životě neprodělal. Ornitologické jen dva. Jsou to stavy, kdy mluvím v prostředí nahlas, mám husí kůži a oči kalné. Třesu se, našlapuji bojácně, kontroluji po sobě každou minutu mizícího, jestli se všechno opravdu stalo. Ještě že už chodíme ven s foťákem!
Co řídí tyto souvislosti, když člověk vyhodnotí to „před“ i „po“. Rozhodování, váhání, přemýšlení nad zmařeným časem pro nápad – a pak, pak to září! V ruce máte důkaz, po kterém jdete od doby, kdy jste zjistili, že něco takového lze i v Česku hledat. Jak by to vypadalo kdyby… a spoustu jiného.
A pak když máte čas pro úvahy (a že takový držím), musíte si po těch zkušenostech říct, co bude další. Dovolí mi Budoucnost ještě takové mimořádnosti v chování, kdy zase nad sebou ztratím kontrolu u nějakého roští a budu působit vykolejeně? Chtěl bych znovu a zase pořádně!
Mám pětatřicet let chytání, zasloužilo by si to zase nějaký výbuch. A teď v této poloze, není náhodou dobré znovu se zamyslet a ptát se nahlas. Kdo to zařídí, co to vlastně je?
Co vím už teď najisto, že mne to baví. Odhlédnu-li od odborného přínosu, prostě baví. Kdyby žili rodiče, otřeli by si nejspíš vzájemně čelo a mluvili dál jen polohlasem. Aby nás nikdo neslyšel. Došel jsem jinam než chtěli. Než si dokázali představit. A došel jsem vůbec?! Ne, i cesta může být cíl. A já už zhruba od konce století dost dobře vím, že mi to na ní báječně šlape.
Nad šestým panelem pozornější uvidí odlétajícího slavíka.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.