Zaměřeno na slavíky

Ne snad, že je pátek – dělníka svátek, ale nezapálím v kovárně, že práce by netěšila. A já jinak pracovat už nechci.

Je to strašný, dělám chyby svojí pomalostí, nestíhám se s přáteli vyrovnat hned a najednou je pozdě. A tak Jardovi věnuji alespoň tenhle pátek, abych se dorozloučil.

Nebudu ani nic psát, dám jen fotky z besedy v Hradišti.

Až bude figurka do betlému hotova (nesu hnízdo s mláďaty), pošlou ji k prohlédnutí. Jsou báječní.

Teď si ale uvědomuji, že by to bylo neuctivé, nechat tyto lidi bez komentáře.

Klub Jednoty bratrské z Mnichova Hradiště a fotky laskavě dodala D. Nováková.

Mají skvělých nápadů, staví i pohyblivý betlém. Poptali veřejnost, koho by tam ráda měla. A tak, ač přespolní, budu tam i já se slavíky. Čtou mé články v Echu, uvařili čaj, hráli na kytaru, zpívali, byli milí.

Nikdy se nestalo, aby mne někdo kotvil do budoucnosti tak nádherným způsobem, jak myslí oni.

A protože jsem je k slavičímu blogu pozval, ještě jednou říkám – je to pro mne veliká čest a moc si události vážím!

Chtěli, abych přinesl pár firurek z betlému, našeho kovaného. Vzal jsem radši celou jednu bednu a podívejte, co to tam udělalo s dětmi. To je vysvědčení pro skupinu! Knížky dvě objednali, třetí jsem přidal. Mají je na letní tábor odměnou nejlepším.

Já myslím, že to takhle už slovy stačí. Víc říkají sami, jací jsou.

Jel jsem tam opravdu rád a byl taky tak. Ptali se o železe, o krajinách, co máme společné, o slavících i o Vánocích, tak se vyptávali a čas se u stolu neměřil.

Děkuju za ten zážitek.

Jo, a ještě jednu věc, ať nedlužím aspoň tady.

Jestli má někdo slunce v duši, pak jsou to oni, rozsévající..

Chtěl mít svoje a nakonec odešel i z toho, který ho zaměstnávalo. No, odešel? Je to už pryč..

Zval mne na akce stanice. „Za pásku“, moc mi to v těch stanech neslušelo. To když pozval na okruh a svézt pořádnými auty, to byla jiná! Couvání, jaký jsem předvedl, otestoval jsem se pořádně. To ještě vysílala Jizera. Líbil se mi ten název. Hodil se mi k pořadu.

Jednou byl v kanceláři zarovnaný fůrou propagace, že se mu tam vešel sotva monitor a hrnky. Říká – Pavle, vem si tu kafák s logem a dneska budem řešit, co nám to tu v noci tak strašně řve za okny do vysílání. Došel jsem ven pod stromy a byly tam vývržky od sov, kalousi. Tak jsme to na červenou rozdiskutovali.

Bývalo legrační, když jsem tam přijížděl, z okna protějšího činžáku mávala vždy spolužačka Dana. Slyšela, kdo bude hostem a tak vyčkávala. Bydlela dřív v Bousově v naší ulici.

Pak tam měl svůj pořad primátor a Jaromír říkal, jestli bych přišel, že by se chtěl se mnou setkat za mikrofonem. Bylo to milé a nezapomenu, jak se mne zeptal na otázku, kterou dával všem hostům: „Co byste pane Kverku změnil, kdybyste byl na mojí židli?“ Řekl jsem, že tam odspodu nevidím, ale jednoho, že bych vyhodil určitě. Ještě, že se nezeptal koho, ten trouba tam účinkuje dodnes (politikem není).

Událo se toho hodně a chci říct asi pár vět posledních.

Člověk opravdu neví, co bude zítra. Program si jen přeje, naplánoval. A co když „mu to už vypnou?“ Jako Jardovi.

Buďme opatrní.

Je to už dávno, co jsem přišel do boleslavského rádia moderovat přírodu, ptactvo a hlavně slavíky. Vlastně od jeho vzniku.

Jaromír přišel o chvíli později, ale ve studiu jsme si vyhovovali. Uvařil kafe (chodil jsem radši o něco dřív, špatně se parkovalo), nalil vodu do sklenice, aby nevyschlo při mluvení, pořady bývaly naživo. Říkal jsem mu, jestli nás někdo při tom pošle do …, lidi nebyli zvyklí, dopadlo to ale vždycky dobře.

Bylo by to v archivu, kdybysme vše doma na nahrávkách prolezli, těch šílených vystoupení! A pak, pak se to semlelo. Boty toulavý a nápad, doprovodit mne k prameni Klenice.

Musel jsem to spočítat, aby se povedlo dojít do čtyř odpoledních, to byl výměr živého vysílání. A šlo se. Jaromír s námi jako správný šéf, novinář TEPu Honza a hrstka nadšenců u soutoku pod boleslavským hradem.

První vstupy v éteru, první dojmy. U pramene jsme toho měl každý plné kecky, ale stihlo se. Když si reportáž dnes pouštím, naskakuje mi při tom husí kůže. Taková bláznivost!

Neskutečně působilo rádio na lidi, kteří se po cestě připojovali na kdejakém můstku, pan senátor s rodinou, starosta Kněžmostu, síla médií v praxi! Ve Březně nám jakýsi muž vyjel na hnátolamu říct, ať uhneme stranou, že Klenice byla z břehů a neprojdeme. Takhle to žilo. Žilo – to je to správné slovo!

A pak jsem ho potkal v novinách, MB Novinách. Byl jejich šéfredaktorem a já mu dodával svůj sloupek s fotkama. Byla to dobrá spolupráce a rád na ten čas vzpomínám. Pak jsem ho potkal se založenou realitní kanceláří, při výlepu plakátů a nakonec zaměstnaného v politice. Chodil jsem občas k němu na kafe do bývalého kina. Zval mne k nim, ale já už měl všeho pro lidi akorát po krk z komunálu. Dnes už to nedělá ani on.

Přijel jednou, že by mne rád nafotil se slavíky. Většinou podobné nabídky neodmítám a tady jsem ji s chutí přivítal. Nemám obrázky o sobě, když bývám po křovích sám. Hodily se mi a byly perfektní. Precizní je lepší slovo. Pak jsem je v počítači dlouho hledal a nenašel. Odešly kdysi s diskem nezálohovány. Napsal jsem mu teprve nedávno, vlastně bych ten mail snadno našel. Řekl mi, že by je měl mít, jen je najít, že je ale určitě najde, že nemusím mít strach. Že budou. Že někde jsou. Napsal hned druhý den. Poslal je všechny a když jsem mu večer psal, že jméno vždycky uvedu, pokud mi je dovolí publikovat, jako jeden z mála odepsal, že to nepotřebuje. Že to uvádět nemusím.

Tak Jaromíre, až je někdy použiju – a že se tak stane, jméno ti tam dám. Ale blíž už k tobě kamaráde opravdu nedohodím. A ještě jednou děkuju za ten díl potkávání. Znásobil svou cenu.

Zdroj: http://boleslavsky.denik.cz/nazory_region/dopis-do-nebe-aneb-nerikejme-nekdy-priste-20170615.html

Fotky jsou z cesty k pramenům Klenice.

Měl jsem v plánu napsat o tom, jak slavíci a jejich ochránce budou mít místo v Mnichovohradišťském betlému, jaké to bylo krásné setkání s tvůrci, jak jsem se dozvěděl, kterak mne jako přespolního objevili, jak fungují ti vzácní lidé.

Namísto toho věnuji večer klukovi, který mi právě začal chybět.

Víc pro tebe příteli už udělat nestihnu, než se v tom čase ponavrátit.

K tomu kontrolovanému samozřejmě, protože k němu moc informací nebylo. A zaslouží, aby byl obdivován.

Není nejmladší a to ve výzkumu vždy potěší. Další zajímavostí je, že pochází ze stejného místa, odkud i věkový rekordman československého kroužkování. Z lokality „Splav“ a jeho předchůdce má svůj příběh i na tabuli NS Krajinou Červenského rybníka. Padl dotaz při té slávě, kdo jména stezek vymýšlí. Kdybych to tu napsal, vypadalo by to jako vychloubání. Psát to nebudu.

Včerejší slavík s kroužkem NM PRAHA N 647 359 byl označen, coby kamenem dohodil na lokalitě „Kolonie“ v červnu roku 2012 jako dvouletý. Kontrolován tam byl před koncem dubna 2013 a pak už stopa chybí. Mohl tam být do vykácení (letos)? Nevím, terén je tam nepřehledný a zašel jsem tam poté nahodile.

A mohl by hypoteticky být synem onoho veterána? Mohl, ale to se dostáváme trošičku už do jiné roviny.

Starý slavík končí účinkování v místě v roce 2013 a je známo, že starousedlíci dalšího jara povětšinou před potomky revír obhájí. Odletěl tedy mladý (dvouletý) jen přes kraj zátoky nedaleko? Mohl.

A třeba to bylo úplně jinak! Důležité je, že se mají na Dolnobousovsku pořád kam vracet. Že je potkávám, že obohacují bádání, že mi dělají dobře pod žebry.

Nedokázal jsem, jsem na to krátký, nikdy věrně vypsat chvíli, kdy podobné s rezatým peřím zažívám. Podivnou směs dojetí, úžasu, hrdosti a obdivu.

Dám ještě detail kroužku, aby tu fotka i dnes byla.

Až budete mít po práci a budete mít chvilku na blog, dívejte se do toho hliníku.

Kdo máte moji knížku o nich, rozlistujte ji na příhodných stránkách.

Vylouhujte laty černých bezů s jejich zlatým pylem, od studánky rozlijte vodu do třpytivé sklenice, přidejte meduňku po listech, anebo mátu – máte-li a dovolte slavíkům u vás zastavit. Vnořte se do ptačích životů a obdiv nikam neschovávejte.

Hezký den.

Dobrou noc přeji.

Komu už chybělo rezaté peří a dosud od blogu neodešel, ten si dnes přijde na své.

Zavěsím report z podvečerního chytání.

Výsledky jsou natolik zajímavé, že chytání jen tak hned ještě neomrzí.

V prostřední dekádě června se na slavičích hnízdištích (i jinde) musí dít věci prapodivné. Nikde se o tom nedočtete, nikdo to nezkoumá. Pohyb tajemných. A já to takhle radši ještě vypíchnu.

Tady budeme hledat odpověď na „záhadné“ výskyty i mimo slavičí oblasti, tady to klíčí. Z podhoubí neúspěšnosti.

Jdete do míst, kde do dneška zpíval (to „zpíval“ je důležité) a on tam už není. A jinde další. Na třetí lokalitě se hnízdí podle odposlechu a proto samec nepřekvapí. Je to starý známý, jen pro práci zapomněl, že jsem ještě na živu a příspěvky řádně platím. Tady je.

Kdybych alespoň věděl, jestli to bláto v začernalé ražbě kroužku je ještě africké.

Ta setkání se popsat nedají a čím jsem starší, tím si jich víc vážím i užívám.

Času mám tak ještě na jedno místo. Jak to bude vypadat tam?

Je lahodný večer, pytláci se stahují k vodě, brzdím v pobřeží, kde bývala kachní výkrmna. Jde o tradiční lokalitu, kde však pobývá zpravidla samců víc, než je do páru. Však se taky jeden rozezpíval v místě, kde se nehnízdí a takový je pro mne magnetický. Na velmi vysoké datum mu noty zní báječně a vytočený je též jak se patří. Než vypnu síť nad cestou, kde doufám nikdo nepojede, slavík je pryč. To jsou ale ta rizika při chytání podobných poutníků. Než nakotvím téměř neviditelnou anglickou síť japonského typu, beru produkci a snažím se nevýhodný stav zvrátit v můj prospěch. Po chvíli se daří a zpěvák mne odkudsi zaslechl. To stačí, dokončuji léčku.

Usedám pak na obří pneumatiku pod bělostnou břízku, po ruce mi zkoumavě leze klíště, tak mu to ukončuji a sleduji divadlo na cestě.

Přiletěl proti hlasu dost nablízko, ale dál nechce. Tak si aspoň užiju Zpěváka podletí.

Užíval jsem pěknou chvíli, když se u vzdálenější tyče síť zavlnila. Z traktorové gumy jsem vystřelil, abych spodní strunu osnovy nadzvedl pro větší kapsu. A pak uživačně k němu docházím.

Je to jeden z velkých, to je jasné už v síti. A je parádní! Určitě víceletý. Bez kroužku a tady začíná dobrodružství. Byl tu už někdy? Jakto, že jsme se nepotkali?

Nejprve se podívejte, co s jeho barvou dovede měkké večerní světlo.

A teď se na něj podívejte v plné parádě.

Staří jsou nádherní i v době, kdy už o mnoho nejde. Považte, že tohle peří pořídil loni o prázdninách, to je kvalita, co? Až ho škoda za pár dnů zase handlovat.

A hned jsem zpozorněl. A docela dost. Už jsem mohl zachytit na křídle začátek pelichacího procesu, ale byl jsem pozorný a nedopustil chybu.

Ruční letka chybí jen na jednom křídle, nejde ani o tu, která proces zahajuje, takže nějaký problém jiný, třeba z bitky.

V křídle zatím nového nic neroste. Pečlivě jsem to zkoumal a druhé křídlo je kompletní.

Tady vidíte na složeném křídle v postupu „schod“. Mezi 7.-9. ruční letkou (počítá se i ta malá vpravo dole na kraji křídla).

A teď poznatek nejdůležitější, který do čtení uložil tajenku. Nebudu uvádět stupeň, ale slavík byl velmi tučný. Rozhodně se nikde neúčastnil péče, jen tedy o svůj žaludek. A nemusí být zdejší. Zatím jsem nic takového nikdy nezjistil ve vztahu k období. Takto tuční bývají někteří samci po příletu a pak v poslední fázi pelichání, kdy se jim mění metabolismus a před odletem doslova kynou.

Co to je za zpěváka? Jak tu může být dlouho? Den, týden, déle a jdu tedy po falešné stopě?

Dobrodružství poznávání v přímém přenosu!

Tak klidný zbytek dvanáctého dne června. Pro mne byl po čase zase už slavičí.

Sedím u kávy, je teplý večer a já se budu ohlížet za časem, který patřil přípravě okruhu Dolnobousovskem. Dílo je předáno, otevřeno.

Okolo stezky, všude je hezky!

Podívejte se na tu nádheru.

Vydrží, než ji objeví děti.

Měli jsme fofr do poslední vteřiny, řeč během zahájení jsem vedl udýchaný a výjimečně krátkou.

V noci došlo k obtížím, kdy se opilec snažil tabuli č. 1 s interaktivními prvky vyvrátit. Nevyvrátil, ale zdržel nás hned ráno.

Lidí přišlo opravdu hodně a proudili do přírody podle návodu.

Byl krásný teplý den.

V rámci dětského dne byly na stanovištích soutěže. Podíleli se rybáři a vynalézavě.

Pro tu chvíli vydrželi zpívat dva slavíci a pro mne to byl signál, že se sláva povede. Povedla.

Už k záměru bylo napsáno hodně a příště půjdeme konečně za slavíky.

Takto vypadá zastávka číslo čtyři s výsledky kroužkování.

Trasu zvládli i lidé s kočárky, most otestovala pořádná zátěž, chvíli jsem u něho stál a požitkářsky si jeho lehké pohupování užíval. A slavík k němu posílal tóny.

Teď, teď by snad už byl čas se za nimi vydat a kroužkovat je. Snad.

Podletí. Půjčil jsem si to slovo od básníka krajiny pana profesora

Brože ze Lhotic. A teď to je, teď to zažíváme! Ráno, když vyjdete ven,

krajina vydechuje jinak, než během zbytku roku. Hlína, voda, stromy,

květiny, všechno se spojilo k tomu velesvátku! A přichází to každý rok

na kratičkou chvíli, než léto nastoupí. Básníkovo podletí! Čas, kdy se

vlní ještě měkké obilí, kdy ptáci pro práci s hnízděním odhazují zpěvníky

a kulisu drží jen ti, kteří buď hnízdí podruhé, či pro velikou dálku

přilétají později. Žluvy a rorýsi.

Stavíme nyní naučnou stezku Hradišti nedaleko. Kolem jednoho

rybníka. Potkávám dva druhy lidí, spěchající a jim nepodobní – kochající

se. Ti druzí jsou moji krevní skupinou. Naučil jsem se to a v naší krajině

je to důležité. Spěchající mnoho neuvidí, zbylí si užijí krásy a nálad

krajiny. Malíře povětšinou nahradili fotografové, ještě že alespoň tak!

Máme se pořád díky nim na co koukat i v čase, kdy kalendář dávno

postoupil dál, třeba do závějí.

Dostávám občas otázku, jaké mám místo nejraději v krajině mého

srdce, abych zas a znovu pana profesora připomněl. Vzal bych lidi

do kopřiv, kdy v nich zahnízdí slavíci. Aby viděli odznak mojí krajiny,

pravdivý, poctivý, obyčejný. Šílená kytka, plná žahavých chloupků

a v ní král všeho ptačího pěvectva! Rozdýcháte to vůbec? Kontrast

neskutečný! To je moje krajina. Nečekaná, překvapující, bouřící i ladná,

laskavá, velebná. Mám pokračovat? A teď ta roční období i mezidobí.

Mám se o nich rozepsat? Co léto, až přijde, až slunce rozpálí čedičové

suky po kraji a v jejich termice se povznesou čápi, orli, luňáci a pochopové.

Odlétající, už zase. Až kolem těch míst zakrouží otakárci,

protože pro svou krásu kopečky potřebují. Až šalvěj na Mužským

rozloží barvy a stromy v okolí zavoní po ovoci. Až odtud zjistíme, jak

ten kraj mrzačíme. Jak v polích přibývá příšerných krabic, kterým jsme

se pošklebovali na cestě od Prahy ještě nedávno. Jak jdeme po krku

každému keři, z kterého dotace nevytlučeme. Jak už jsme zapomněli

dotýkat se hlíny a jak dávno neumíme nahmatat krajině tep. Lehnout

si do trávy a odložit mediální zmasírovanost ohledně klíšťat. Napít se

ze studánky, kterou jsme předevčírem s dětmi vyčistili. Pro sebe, pro

jiné, pro vpití do krajiny.

Po třetí a naposledy se obracím k básníkovi krajiny a volám ho ku

pomoci: „Josefe Broži, řekněte nám, co je to ta láska k domovině. Nějak

už zapomínáme“!

Fotka nebyla moje, tak jsem ji nepřidal.

Noviny ECHO seženete na prodejních místech v Mnichově Hradišti.

Dnes jsem měl na pracovišti ornitologickou návštěvu a možná i proto se slavík obtěžoval až z pobřeží rybníka a přišel se podívat k můstku.

Já bych chtěl ale pár vět o radosti, která mne málem dojala.

Ten mlýnský náhon nefunguje, voda jím nepřichází, snad jen trošičku po deštích. Přesto se v mlýnském rybníku jakási kaluž drží a v náhonu místy taky.

Pod můstkem jsem nánosy hráběmi vytahal, aby alespoň tam hladina byla, když lidé budou nad ní obloukem přecházet. Co by to bylo za most? Vznikla tak tůň. Když jsme posledně montovali prkna pochozu, sklonil jsem se náhodou k vodě. Nešlo uvěřit. To jsem viděl naposled v mládí, tak živou vodu! Plná planktonu košatého spektra. Taková nádhera! Takhle rybníky vypadaly, když k nim akvaristé chodili s punčochou čeřit. To urval čas. Škoda, že jsou tabule stezky napsány, tohle by stálo za to představit. Živá voda! A tak jsem dnes nelenil a hráběmi tůňku ještě jaksepatří rozšířil. Je teď kalná, ale až se vyčistí – a ona se vyčistí, půjdu si na klenutý můstek zalehnout. Snad mne cyklisté zachovají a alespoň někteří nepřejedou.

Jsem tím očarován, dočista. Nedivte se, pro mne to má rozměr ještě daleko jiný. Já si zase už a znovu naplno uvědomuji, že sílu a ohromnou vůli Příroda pořád má. Zase mne přesvědčila, i když žďuchat do mne moc nemusí, všechno jí věřím.

Kolem mlýnských sklepů poslední dny zpívá střízlík. Bere to za slavíka, ten už má napilno.

Dnes jsem od kolegy dostal otázku, jak vidím slavičí hnízdění, v jaké úspěšnosti. Zaťukal jsem na dřevo a prohlásil, že navzdory včerejšímu lijáku – skvěle. Pokud se nic nepokazí a nepřijde dekáda chladivých zmáčených dní, mají vyhráno. Letošní Slavičí rok v eleganci směřuje k vrcholu!

Chodíte-li někdo za děkovačkami mistrů, přijde vám nejspíš, že každý druhý zpíval ještě před chvílí divně. Ano, takhle kraj od nich vychládá. V podivné výseči pobytu mistrů, které ještě nerozumím. Aspoň mám na co se těšit. Pochopím to, jen třeba čas.

Mosty. Postavili jsme čtyři, tento je nejdelší. Má téměř pět metrů.

Těsně před otevřením naučné stezky vysečeme trávu z trasy a tím vše odstartuje. Trasu byste tušili za mostem doprava vzhůru přes staré mlýnské sklepy, kolem zaniklých sádek na pobřeží rybníka.

Slavík tu ještě zpívá, třeba do neděle vydrží. Když, tak jsou po cestě další.

Ano, tento klenutý most (zatím bez dokončeného zábradlí) bude „dvířky“ k poznávání krajiny Červenského rybníka.