Zaměřeno na slavíky

Ano, i z blogu dávno víte, že existuje. Mediálně jde o velmi vděčnou záležitost, nápad se líbí, a když ještě zazní, že je vedena takových let, vzbuzuje obdiv.

Jakou má ale opravdu cenu? Není to jen takové „hraní s čísly“, jak někteří o podobném mluví? Není to relativní? Tak jistě. Fenologické údaje se asi sbírají jinak. To bych musel od začátku dubna pokaždé procestovat všechna hnízdiště, která mám pod kontrolou. Musel bych vyřadit zápisky z minulého století, kdy jsme neměli možnost používat hlasovou provokaci (data jsou jiná, pozdnější). Co by mi zbylo? A vypovídá pak jeden radostně objevený slavičí nedočkavec o celkovém návratu na hnízdiště, když třeba hned po něm následovala docela velká pauza?

Kniha slavičích příletů a odletů je více zábavou pro mne. Jen málokdo z vás si zřejmě dovede představit, co prožívám. Ne jenom v čase té neskutečnosti, kdy na některé lokalitě slavík najednou po noci opravdu je, ale co prožívám už před tím, kdy u každé pro den z vybraných zastavuji. Když zamykám auto a beru si náčiní. Jiné, než na chytání v máji. Droboučký přehrávač s dobitým zdrojem. A naději.

Přicházím do místa, kde jsem tak dlouho nebyl, ale známe se. Jsem k němu šetrný a taky přátelský, nevěříte? Mám je všechna rád. Za laskavost, kterou mi vnášejí do života. A nemohu neslyšet to jejich nevyslovené: „Tak vítej po čase, Pavle„. A já bych jim nejradši povyprávěl, kolikrát jsem si na ně vzpomenul během pauzy, kolikrát je zmínil před publikem a kolikrát o nich vlastně ani nepromluvil, jen jaksi samozřejmě připočítal k nadšené výpovědi o mojí slavičí krajině. Tak to je. Takhle tam vstupuji a k tomu v napětí. Jsem natolik zkušeným za léta klepání na dveře, že poznám, kdo je za nimi. A jestli tedy už někdo.

Pošlu pár strof a hned pak mlčím. A na ty první unavené chce vyčkat opravdu dlouho. Nepospíchat, dívat se, poslouchat. Ne ani tak zpěv, spíše zašustění. Polotiché, jak si vás domácí přiletěl prohlédnout. Anebo uslyšet hlas docela jiný, kontaktní. A vidíte, už třeba právě tady je chyba. Dříve se vycházkou zapisoval první slyšený zpěv. Víte, jaký je mezi tím mnohdy časový rozdíl?

Staří a zkušení jsou docela mazaní. Napálili se podobně už třeba někdy. Ale nedá jim to, aby se na tak dlouho opuštěném hnízdišti teď čerstvě obsazeném nepřišli alespoň podívat. A to já už je pak vidím. Špičatím tužku do ostra a vpisuji první datum. I místo, které bude celý rok oslavováno! A taky zážitek, který hned nevychladne. A pak to se mnou začne šít doopravdy, protože v autě mám náčiní. Měl bych ho chytit, protože zítra může být místo klidně i prázdné. Šlo třeba o ptáka, který se na cestě jenom tak zastavil.

Poprvé obhlížím místo pro odchyt. Zem ke mně voní naprosto známě. Zná mě. A já znám ji. Tak voní jen při jarním chytání, naprosto specifické. Čím dál víc závislejší jsem na té vůni, syrové, poctivé, zavazující. A jakmile nalíčím a čekám, hlava přetéká vzpomínkami. Kolikrát už jsem to takhle měl? A když máte mezi tím ptactvem za léta porozdávány kroužky, je to ještě žhavější. A většinou – ano! Představte si to. Ten slavík je váš. Ne tedy váš – jako váš, je vám známý.

Dlouhé nohy činí slavíka elegantním. U veteránů potom lze poznat (třeba i z těch olámaných drápků), jak život šel. A naštěstí jde.

Tak, a tady se kruh konečně uzavírá. Já mohu od klávesnice a nechat vás číst. Tady totiž, přesně v tomto momentě začíná výzkum. Třicet pět let trvající hledání neznámého u vybraného subjektu. No, nezní to tedy moc pěkně – jinak: Odhalování slavičích tajemství.

Jednání o národních parcích se dostalo do polohy největší trapnosti, kdy to v zákulisí jen šustí, jak se tam kabáty o sebe třou.

Když člověk sledoval hlasy na náměstí, prohlášení odborníků a lidí k životnímu prostředí slušných, všemožných vlastenců i z Pošumaví, o které jde klice likvidátorů především a pak odhlédl do sněmovny na ten v chybách se potácející sebevědomý opuchlý přízrak, jen těžko mohl s večerem usínat.

Dávám snímek z náměstí a můj vnuk v kočárku je pracovitější než já. Vyjel být při tom.

Včera tedy 20. února přiletěli. Tady je ten náš, přežil.

Už i jiní poslové jara se navracejí. Dočkali jsme se.

Kdyby tak ten špaček věděl, co se tady v tý nešťastný republice děje se zákony o přírodě. Jsme jediní široko daleko!

Já to ani dál radši dneska komentovat nebudu, vidíte, že to pořád po sobě mažu. Nebudu vás otravovat politikou.

Poslouchám kytarové umění přítele Štěpána Raka, hraje z Mé vlasti Vltavu. V hlavě vzpomínky ze včerejška na krásné chvíle a chci pár vět napsat.

Zastavil jsem se na hnízdišti a proto i ten divný nadpis.

Nehledejte v tom víc, než zamyšlení nad časem, který zbývá tomu místu do slavičích tónů. Co jsou nějaké dva měsíce?!

Jak vidíte, krtek už pracuje. Nechce mít skluz. A kdyby jen on! Vidíte to na těch vrbách? Copak má místo barvu prosincovou? Stupňující se nervozita, tak to je.

Kdo z vás chce užít ornitologie – teď už musíte začít. Máte „minutu po poledni“. Když byste se zastavili tady jako já, uvidíte strnady. Jistě, jsou už připraveni, jsou v páru. Čeká je nádherný čas. Já se ale dívám až za ně, do 18. dubna. To tady zastavím znovu a ne už tak povadlý. Bude to jinak. Budu se dívat v podrostu po rezavém mihnutí, v ruce Knihu slavičích příletů, za uchem tužku, co pokaždé pod větvemi tak brzy ztratím a v duši naději.

Kolik jsem toho na tomto místě prožil! Ano, je jedno z prvních, takže ta letošní pětatřicítka se ho týká. Gratuluji a přeji dál dobré zdraví! Nebylo tak vždycky, víte, co to je pětatřicet let znát kousíček nějakého pobřeží? Sledovat jej. Věřit, že přežije – pro mne, pro zvířata, pro slavíky. Co všechno se změnilo, chcete to napsat?

Dva bílé velkoobjemové mrazáky, co sem někdo složil před lety už polkla zeleň. Nejsou vidět. Silnice se zmohla na nový hřbet. Sady svým pletivem přistoupily až k místu a dotkly se ho zubatou držkou. Vydrželo. Zatím. Staré topoly od silnice vygumovala vichřice jednoho léta.

Slavíci zmešili početnost z tří párů na jediný, ten však se drží už dlouhodobě. Musí to stačit.

Rybník vedle už není plný botulinu, vystřídaly ho sytě zelené řasy žhavého léta. A přeci jsem si loni neodpustil to bousovské moře přeplavat a lehnout si na hladinu pod pěkné slunce. Nepřemýšlet o křeči do nohy (nikdo by mne už nevylovil v té dálce), vnořit se do dětství. Jak jsem se tady naučil plavat. Bez nikoho.

Vzpomenout na léta osmdesátá, třeba na ně. Na odchyty bahňáků v nich vedle na kose. Jak jsem ta bahna motykou okopával a plevely odnášel, aby se za večerů výspa zaleskla.

Na jarní devětsily bílé podoby, co mne tak namlsaly o jakou vzácnost půjde. Nešlo. Ale hrdý jsem raději zůstal.

Teď stojím vedle auta a hledám místo, kam dřív jsem odkládal kolo, takový hnátolam. Sám naložený náčiním jak chytač z Jizerských hor.

Jak se tu narodil příběh Za slavíky s příslušníky, znáte ho vůbec? Roztomilé.

Tak, vážení. Letí to i vám, nejenom mně. A tady se to pozná, tady to uvidět. Nechodím sem ale fňukat, svůj život jedu co to dá, nebude nikdy v něm líp a lepší to nebude ani po něm. Teď tady doutnám a těším se na chvíle, co zase přiletí. Od Sahelu. A možná zas s kroužky! Budou mi vyprávět a já právě pro ně slavíkům porozumím. Alespoň trochu. O trochu víc! Doufám.

A to kdybyste chtěli, rozepíšu se hned vedle stranou za křovím o černých místech v poli. Jsou vidět po dešti a nejlépe z výšky. Ano, o poli plném historie.

Potkal jsem v něm před lety hledače kamenných nástrojů, výživné setkání. Já k němu o rezavém peří, on ke mne o „šutrech“, co nandal do batůžku. To jsem tedy koukal! Takových let sem chodím a toto o své krajině nevím! Zas mi to vyčinilo. Abych byl skromný a příliš se nechvástal. Jak že jsem nedoučený a takovým zůstanu. Ale ostuda to prý zase taková není, když ze školy neutíkám.

My se na něj však budeme dívat z pomezí Bousovů, z pravého břehu Červenského rybníka.

Na jeho konci, kdyby vás led udržel, našli byste bahnitopísčitou výspu (na fotce za levým okrajem) a nejširší rákosinu rybníka.

Jedině tady je prostředí schopno uspokojit nároky takového druhu, jakým je sýkořice vousatá. Vzácně tu hnízdí.

Slavík obecný v krajině na dohled rybníka po stranách Humprechtu končí. Vyšší polohy neobsazuje.

Nejde mu jistě o těch pár metrů kam by povyletěl, krajina se na prahu Českého ráje ovšem uzavírá do skalních měst a borů, jinde do lesů listnatých, pokaždé ale uzavřených. To je pravý důvod absence krále pěvců.

A tak – zatímco od Střehomi k Boleslavi slavíci hnízdí, směrem k Podještědí se objeví jenom nahodile. A většinou zmizí.

Když je ten pětatřicátý rok mého hledání v této krajině, rád bych řekl, že zkoumat na samém konci rozšíření je obrovský dar. Ne v pravém Polabí, ale tady je osídlenost nestálá. Po hranici se toulají ptáci nadbyteční, hledající nouzová řešení. Vědecky atraktivní. A navíc, když kraj vnímáte od dětství, nakloní si vás a později šikovně zaváže. Je laskavou domovinou.

Nachází se přímo ve městě Dolní Bousov, a přestože se z míst některého jara ozývají slavíci dva, k hnízdění dochází jedinému.

Prostředím je zbytek zdivočelé výsadby provedené kdysi na okraji kravína. Podobné lokality mají výhodu, že jsou mezi lidmi populární. Městská část slavíky zná pro jejich noční koncertování.

Nevýhodou je tady vysoký predační tlak rozšířený o zdivočelé kočky.

Lokalita je zajímavá tím, že se do ní ptáci příliš nevrací a každého jara tam jsou jiní. Až na jedinou výjimku, jak koukám do karty hnízdiště.

V oblasti SV Mladoboleslavska, kterou dlouhodobě sleduji, převládají takováto obyčejná místa, slavíkům však stačí. Imponuje jim navíc, když se v okraji drží partie obnažené drobnými záhonky s případným kompostovištěm. Jinou zajímavostí je převládající poměrně pozdní přílet, což je dáno právě skutečností, že se ptákům nedaří návrat a místa obsazují náhradníci.

Z oblasti mám několik zpravodajů a tak se mi daří mít přehled. Zatím jsem navíc nezaznamenal nějaký tlak na revitalizaci místa a tak k dnešnímu dni lze říci: „Slavíci, kam se vrátit máte!“

V otevřené krajině, kde slavík hnízdí, nemá problém osídlit i takováto místa. Jeden pár v nich bez problémů zahnízdí. I takovéto místo zkraje dubna získá zajímavou kulisu s nástupem listí v korunách stromů i keřů a ptačích druhů bychom tu našli poměrně dost. Z těch pozoruhodnějších a silně ubývajících je to sedmihlásek hajní. Přilétá pozdě, ale jeho zpěv už místní poznají. Hnízdí tu ale i žluva hajní anebo všudypřítomný holub hřivnáč.

Dřevěná stavba na naší zahradě skrytá hluboko pod zemí v balzámu spodní vody, se přiblížila identifikaci.

Slovo „přiblížila“ není snad přehnaným a nezodpovědným. Stavební materiál byl určen odborníky a časově zařazen.

Zpráva začínala úžasně: „Vážení přátelé, je to tak někde napůl mezi toužením a očekáváním„.

Abych nenapínal, stavba je vřazena do konce středověku! Co s touto skvělou informací, když vědce drží mírné zklamání, že „latén“ se toho opravdu netýká.

Když by mohla platit první půlka 15. století z rozpětí které je stanoveno, uvědomme si, co Kněžmost podle historických sdělení v tom čase prožíval. Na Hrádku křižáci a vše kolem hoří.

Stavba, jejíž maličkou část vidíte na fotografii před zamyšleným objevitelem se stává beze sporu nejstarší dochovanou dřevostavbou Kněžmostska. A možná regionu rozlehlejšího.

Pokud by navázal specializovaný výzkum, podařilo by se objasnit jistě mnohé. To, co zatím černá zem dna a obětavá hladina jezírka tají.

A znovu se budeme ptát. V tomto si jsou bádání podobná, ať člověk probírá rezavé peří slavičí, nebo listuje staletími.

Ptát se budeme na to, co stojí vlastně před námi. Co to je? Dál bude zajímat, jak to že po tolik staletí se v místě soustředily industrie tolika kultur. To vůbec není obvyklé.

A ptát se budem na další.

Našlo se i dřevo ohořelé, až by člověk zajásal! Šlo však „jen“ o smolné třísky do loučí, na konci opálené. Našly se dřevěné střešní šindele a listí na dně stavby. A také kosti. To z věcí organických.

Z anorganických toho je pěkná hromádka. Železo, keramika i kamenné nástroje. A například koňská podkova (14.-15. stol.) s nově udanými daty komunikuje zajímavě.

A ještě jeden přínos vřazení do časové linky má.

Výsledek k mému uspokojení definitivně vyvrací zdejší kněžmostskou představu, že jde o jakýsi jez na potoce.

S naprostou jistotou (ovšem bez důkazů) mohu prohlásit, že nejméně jedna stavba podobná se v naší zahradě nachází, spíše nacházela. Zničili jsme ji hloubením základů pro dům. A v chvatu nezadokumentovali. Hloubka vložení v zemi byla obdobná, tam paměť dosahuje. Třičtvrtě metru pod úrovní terénu.

Věřme, že nebude už dlouho trvat a jistě seriózní a průlomový příspěvek do knihy o kněžmostské historii budeme moct konečně vepsat.

První si zvolna získává přízeň obdivovatelů, zrovna dnes do kovárny přišel manželský pár z Bechova oznámit, že ji absolvovali a že se jim líbila. Ohlas od podobných je vždy velmi cenný. Ukazuje se totiž, že okruh neláká jen lidi z daleka, navštěvující podobné poznávací trasy, ale že získává i místní k tomu, aby na mnoha místech zůstali překvapeni, co vlastně o své krajině dosud nevěděli. To je pro autory a i zřizovatele vždycky veliká radost.

Pokud tu nyní čtete o počinu a dozvíte se o pokračování další etapy, přemýšlejte, jak třeba o prázdninách už obě místa společně navštívit. Nezklamou. Jako člověk, který vychystal krom řady fotografií i některá témata (samozřejmě i o slavících) vím, co tady teď píši. Pro děti od kolegyně Pavly Bartkové je připraveno mnoho krásného. Hrou.

Další etapa vás, jak příspěvek napovídá, pozve docela jinam. I když „docela“ není docela správné. Znovu přijdeme ke Klenici, dokonce ji po lávce překonáme, abychom na koruně hráze mohutného rybníku Červenského zažili změnu. Změnu oproti trase první, rybniční prostředí.

Jsem přesvědčený, že region má v rukávu mnoho co ukázat návštěvníkům. A dobře je i, že město o zeleném kapitálu ví.

Okruh je koncipován kratší a může být příležitostí pro ty, kteří nechtějí v prvním případě šlapat přes deset kilometrů. Nový nebude mít ani polovic. Přivede k rozhraní krajů, tedy k Vyhlídce nad Červenským rybníkem, po cestě dál seznámí s některými stavbami. Zastaví u Továrních nádrží a vrátí nás podél zahradnictví zpět na společný start u městského koupaliště.

Děti (jak mám zprávy) se mohou těšit na zcela jiného průvodce než byl z výpravy první zajíc Lek. Prozrazovat je ho ale brzy.

Otevřít by se mělo znovu před prázdninami, tak doufejme, že záměr městu vyjde.

A ještě si neodpustím zmínit, co říkám často a mnohde: Naše „Krajina pod rájem“ je Českým rájem výrazně „přezářena“. My jsme ale doma tady pod hranicí, v místech kam nezvou průvodce ani obrázkové knížky. V krajině namáhané a zdánlivě obyčejné. Onu zdánlivost jsem měl však dát do uvozovek. Už spoustu let dobře vím, že to tak není. I proto vzikají stezky k poučení a pro děti k poznávání hrou.

Přeji už teď hezké případné putování krajinou středního toku Klenice. Jak vidět, uklízenou.

…ještě jednou děkuji za Váš podpis pod výzvu poslancům a poslankyním, aby nedopustili likvidaci národních parků České republiky.

Za týden poslanecká sněmovna rozhodne o tom, zda v českých národních parcích přestane mít hlavní roli divoká příroda. Poslanci budou jednat o senátním návrhu, který by v případě přijetí umožnil i v nejcennějších územích národních parků lovit veškerou zvěř, budovat přehrady, asfaltovat nové cesty nebo převést lesy do režimu hospodářského využití, kde bude umožněna těžba dřeva. Otevřel by také cestu nové masivní výstavbě.

Půjde o vyvrcholení úsilí Hnutí DUHA, které se ze všech sil snaží destrukci klenotů české přírody zabránit. Pod výzvu poslancům se za pouhé dva týdny podepsalo více než 16 tisíc lidí. Spolu se signatáři petice za dobrý zákon o národním parku Šumava se tak za ochranu přírody národních parků postavilo více než 80 tisíc lidí.

Už 21. února v odpoledních nebo podvečerních hodinách bude sněmovna hlasovat. Zamítnutí senátního návrhu a přijetí původní sněmovní verze zákona podporují stovky osobních e-mailů, které do poslaneckých schránek chodí. Hnutí DUHA ale bude před hlasováním přímo na místě a ukáže, že za kampaní stojí skuteční lidé.

Kdy: v úterý 21.2. 2017 od 11:55
Kde: Malostranské náměstí, Praha 1

Na blogu byste o nich už čtení nalezli. Orlice, Metuje, Jizera, Labe, Warta, Bug i Prosna.

Podíváme se dnes ke dvěma, protože nabídnou srovnání prostředí.

Jizera a Prosna.

Za těmi půjdeme.

Začněme v naší republice.

Na snímku Jizera pod Mnichovým Hradištěm – navíc po bouřce, která zvedla hladinu už na horním toku.

Na první pohled vidíme člověku podřízené říční koryto doprovázené linií stromů. Keřové patro schází, pobřeží je opracované.

To v Polsku je tomu jinak.

Prosna nedaleko města Chocz.

Pro slavíky je zásadní keřové patro, bez něj se v prostředí neusadí a pobřeží poslouží spíše jen k tahu. Jizera si tak vypomáhá svými přítoky, které jsou na tom ještě o něco lépe.

U slavíka obecného je výhodou, že není na vodu vázaný a obsazuje i suchá stanoviště.Takže podél potoků se řece může i vzdálit. To slavík tmavý řeky doprovází věrně. Vyhovuje mu zaplavované území a nízké vrbiny.

V naší republice to ale nebude důvod jeho absence, zeměpisné rozšíření prostě začíná až za horami v Polsku a směřuje k severu. Jeho souvislý výskyt nacházíme nejblíže právě kolem Prosny.

Po Jizeře slavík obecný rozšířil hnízdní areál až na horní okraj Mnichovohradišťska, výše ho zastihneme vzácně.

Z tohoto okraje ovšem směrem po proudu až k soutoku s Labem hnízdí pravidelně. Kolem Benátek je místy početný.

Máme-li štěstí a když známe zpěv, v samém začátku května se lze za určitých okolností setkat kolem řeky i se slavíkem tmavým. Zpěváci však druhého dne jsou už většinou pryč. Spěchají na hnízdiště.

U Prosny je o zajímavost víc, protože se tam hnízdním výskytem potkávají oba příbuzní, slavík obecný i tmavý. Je to jednak dáno onou hranicí rozšíření, ale i nabídkou prostředí. Řeka se příležitostně rozlévá a ve vrbinách vytváří ideální podmínky pro slavíka tmavého. Slavíka obecného tam také zastihneme, ovšem jen při sběru potravy. Hnízdí v místech, kde je sucho, většinou od řeky dál.

Když člověk sedí na břehu a pozoruje chování slavičích druhů, musí se často až smát nad rozdíly, jak právě tady při porovnání vyniknou. A i přes jejich podobnost se je brzy naučí rozlišovat právě podle chování.

Tím jak Prosna je „přírodní“, vidíme na okolí značné množství dalších opeřenců. Pod převisem hnízdí strnad obecný, v podrostu meruzalky pěnice, po keřích šípků později ťuhýci, záleží, jak se tam člověk dlouho zdrží, protože do půlky května pořád ještě přibývají ptáci z dlouhé jihovýchodní cesty.

Obrázek dává možnost vidět, jak se v pobřeží „hospodaří“. Jde o nejšetrnější způsob k přírodě a ta podle toho vypadá.

Slavík tmavý – aby to nevyšlo tak, že je striktně navázaný na mokřad v sousedství řeky – i sem vyletuje občas zpívat. Pak vidíme samečky obou druhů, jak se z okrsků vyhánějí. A jak už známo, nejde jen o hájení potravního zdroje, jeden před druhým musí chránit i nedotknutelnost své partnerky! Hybridní potomstvo z podobného záletu či dokonce druhově odlišného manželství opravdu může vzejít.

Jak už jsem zmínil i Jizera místy slavíkům přeje. Jeden obrázek nabízím.

Jizera směrem ke Kochánkám.

I u ní lze tedy zažít pěkné slavičí jaro, jen nám zpěvy budou znít tak nějak dost podobně. Když byste si ale našli čas koncem dubna a zůstali stát v loukách s keři někdy po ránu, zjistíte, jak zpěvy „postupují“ dál. Stali jste se svědky velmi nenápadného slavičího průtahu. Až by si člověk myslel, že ptáci jen prostě občas změní místo odkud zpívají. Že tomu tak není, doložily teprve odchyty pro kroužkování. Hlavní přesuny ale – ty dálkové, se odbývají v noci.

Jizera u Mnichova Hradiště.

Prosna u obce Kwileň.

Ukončíme dnešní porovnávání biotopů tady. Rád bych totiž znovu vyjádřil obdiv nad zachovalou řekou i její nivou.

Na protějším břehu můžete vidět hnízdní nory břehulí říčních. A vpravo kam nevidíte, vyhrabal noru ledňáček. Dole u hladiny, jen co slunce zvedne tu páru na břehem, začnou se živit ptáci. Konipasi, strnadi, pěnice, slavíci a když bychom odjezd opravdu prodloužili do hlubšího máje, poslední spolu s ťuhýky a žluvami přiletí zpěvní rákosníci. Ze samého jihu Afriky! Nespěchají. Potřebují, aby bylinné patro poskočilo a objalo loňské suché stvoly v zápoji, na kterých z rosou ponamáčených trav po ránu upletou hnízda. A všechno se kolem rozezpívá a roztančí. Za ty roky dobře vím, co píšu.

Říční ekosystém polské roviny je i se všemi těmi dožívajícími listnatými starci jedinečný. Neříkám, že se bůhvíjak chovají k životnímu prostředí laskavě (vedl jsem diskusi kdysi s českými vodáky a dal jim za pravdu), ale mají tak velkou zem a komunismus ve svých šílenostech je tolik nepokousal, že místo tam příroda má pořád spolehlivé. Co dudků právě pro ty stromy a pastviny při řece, co motýlů a kytek všude kolem. A luční konipasi v travnatých cestách polí tak ještě početní!

Říkal jsem si kdysi, že mám pusu nastavenou pro chválení české krajiny. Mám. Ale tato místa si do mne vstoupila tak nějak sama bez pozvání a já se jim naučil rozumět taky.