Zaměřeno na slavíky

Kdo jste obdivovatelem ptactva, začněte něco dělat! Je nejvyšší čas. Ať nic nepromeškáte. Jarní tah ptáků začal.

Už slyším ty ortodoxní, jak by mi nejradši popřáli dobré probuzení, jako že jsem asi nezaznamenal, že milí opeřenci jsou tu s námi celý rok a hrdličky už hnízdí. Ale zaznamenal, zaznamenal jsem i hlasy odborníků, jejich varování, že malá účast u krmítek už jasně signalizuje dramatický úbytek ptactva. A nemýlí se. Je to tak. Já ale ožívám s jarem a nejen kvůli slavíkům, kteří od jihu přiletí. Mám jaro rád po všech jeho tvářích. Jak na zimu vítězně vyplazuje jazyk, jak to má se sluníčkem, jak ptákům chystá pro hnízda. A do pozdního předjaří mám vložený i svůj nejdůležitější den. Takže já už teď žiji, co to dá. Březen, za kamna vlezem, ale moje máma tenkrát spíš upalovala do porodnice. A načasovala to skvěle. Mám tu slavnost moji jako pralinku pro všechno krásné, co se kolem rozbíhá.

Pojďme si ale spíš říct, co můžete slyšet už zpívat. Já se rozepíšu, vy si vezměte pořádný atlas ptáků, na internetu hlasový archiv, je jich tam dost a zítra po práci se navlečte do dalekohledu a běžte začínat!

Ve městech hrdličky zahradní, kosové, vrabci.

V parcích koňadry, modřinky, brhlík, divocí holubi hřivnáči. Pěnkavy, zvonci a u vody čížkové, než popoletí k severu. Zpívají zvonci a stehlíci.

V hájích táhnou drozdi zpěvní, slyšet jsou kvíčaly a špačkové. Střízlík a červenka. Strakapoudi bubnují, ozývají se žluny, v lese datel a zpívá šoupálek. Někde králíčkové. Parukářky a uhelníčci. U vody skorec. A horský konipas.

V polích slyšíme skřivany a kolem cest strnady s vrabci polními.

V rákosí strnady rákosní.

Čekáme na bílé konipasy každým dnem, do mokřin přiletí slavík modráček během příštího týdne. Rehkové domácí už taky brzy budou, potáhnou pěvušky modré.

Podél cest ti pozorní mohou vidět černohlavého bramborníčka. Protahují čejky.

Na hladině jsou spousty kachen, labutí, lysek, v pobřeží volavky. Za noci se vrací první vodní chřástalové.

Dávno v lesích notují brávníci. V noci jsou slyšet sovy – prostě měli byste u toho být, dokud je ještě na co koukat a co poslouchat. Nevypadá to věru dobře, můžeme o ptactvo přijít.

Našli byste další druhy, další zpěváky, co jsem zamlčel. Tak si je když tak řekněte mezi sebou a zapamatujte. Vyčíst mi to budete moci na vycházce za ptačím zpěvem v konci dubna.

Hezké dny s ptačím zpěvem!

Povede tudy druhý okruh bousovké naučné stezky.

Práce v terénu mne drží v pobřeží ve dnech, kdy už jsou na rybníku ptáci. Hlavně na hladině.

Velcí rackové, husy a hlavně kachny. Ano, teď je rybník uhostí, v létě by neuměl. Teď tu jsou, čekající na odlet domů, teď ty tečky vzadu možná vidíte (podobnost s Cimrmany je čistě náhodná). Stranou od labutí, které jsou stejně v tečkách.

Já stojím ale v místě, kde mi i po letech naskakuje husí kůže a vůbec ne zimou.

Dívám se do vln a nacházím místo, kam bych kamenem dohodil. Co mohlo být mým posledním. Nikdo to dones neví.

Vydal jsem se plný nadšení vyzkoušet, jak jsem se na Klenici v malé nádržce, kterou jsme vybudovali vystavěnou hrází naučil plavat. Nikomu to tenkrát neřekl a přeci na břehu byli v páru lidé.

Znal jsem je ve svých třinácti letech, oni znali mne. Já ne – oni znali cosi navíc. Dno rybníka, že se prudce svažuje k hrázi.

Nikdo z nás ho však nepotřeboval, oni plavci, já taky(?). Čerstvý, s několika vyzkoušenými tempy.

Už brodím vodou a pokládám se, slunce přeje, tisknu se na letní zrcadlo a tempuji. Skvěle! Tady je konečně prostor a hrdost stoupá. A pak jsem řekl, že stačí, že si to můžu užít zhodnocením. Ten zázrak naučení. Kolik jsem o tom jen nasnil!

Jako splávek v záběru ryby zmizel jsem pod vodou. Oči viděly mlhovinu, zmatená ústa lokala vodu, ještě, že rybník měl dno! Nevím jak hluboko, ale věděl jsem, že se musím odrazit. Odrazil a po chvilce vykoukl nad hladinu. Zmatek a nabytá podnapilost mne vrátily dolů. Jen trošku a nohami se deru znovu za světlem. A už se i rychle nadechuji. A ještě jednou a potřetí! Nakláním na břicho, tempuji podivným způsobem ke břehu, oni mne vidí. Připraveni již před dekou na trávníku, pomalu si sedají. Oči mám jak králík po myxomatóze, svaly gumové, břicho ztěžklé. Je mi na zvracení, ale ponechávám objem v sobě. Na břehu se motám a volím maskující úsměv. Našel jsem ho s vypětím posledních sil. Usmáli se taky, aby podpořili, ale i oddechli, slyšel jsem to. Měl jsem štěstí a pud sebezáchovy.

Moje děti plavat dnes umí, zvládly to za méně dramatických okolností.

Stojím v tom místě po pětačtyřiceti letech. Hladina se vlní, já do ní koukám a trochu se bojím. Vzpomínání. To v sobě hledám až v břehu poodstoupený. „Ach ty můj nádherný Červenský rybníku! Kolik jsem se za tebe naválčil, aby už konečně zmizely otravy botulinem! Aby se socialistická voda uzdravila. Nakoukal u sítí, aby se konečně naplnily. A ony naplnily!“

Stojím tu pokorný a navzdory těžší vzpomínce, je mi zas dobře.

Kolikrát jsem tu hladinu přeplaval. Nechodím do bazénů a koupališť, nemám je rád. Jsem dítě Přírody. Potřebuji uvidět znovu všechny ty odvážné motýly nad hladinou, zažít laskavé slunce nad čelem, když na vodě odpočívám. Potřebuji pocítit širokou volnost, kterou dostanu pokaždé, když ztišený přijdu.

Potřebuji v návratech tužit svou hrdost nad krajinou a ověřit pokaždé, že ještě dovedu nahmatat společný tep. Po jistotě. A to nese obrovskou sílu. A jak se dočítám, trochu i vám. Tak zase přijďte.

Překvapuji se sám sebou.

Dřív k přírodě nesmlouvavý, výrazně drancující, dnes sycený vírou v její zákony, napravený. Posilovaný scházením se, nasloucháním hlasům neuslyšitelným a přeci srozumitelným. Výživným a obohacujícím, neoslabujícím. Provázen fascinací, zasnoubený.

I když byl slavíků plný sál Moravského zemského muzea, v okolních luzích a hájích bude ještě měsíc klid.

Pozvu vás ale k ohlédnutí za setkáním, pro které by stačilo jediné slovo – příjemné.

Ornitologové z mnoha koutů jižního regionu přijeli do Brna, aby užili schůze.

Přednášku kolem poledne jsem začal příměrem, že vézt krále pěvců na jih Moravy je jak nosit sovy do Athén.

Přesto jsem poděkoval za pozvání a ujistil, že posluchači nového i tak se dozvědí dost. A pokračoval, že slavíky cenil lid obyčejný, ale i klasikové. Karel Hynek Mácha, Oscar Wilde, i Waldemar Matuška zpíval o madridských, když u toho litoval, jak život utíká a odtajnil pořádnou žízeň.

Upozornil jsem, že většina z těch oslavovatelů přes veškeré projevy úcty slavíka viděla jen krátce, anebo vůbec. Jak mám o něm ale zpívat já, když se s ním scházím pětatřicet let?! A hned jsem i dodal, že mi umožnili dovědět se dost a že něco z toho za chvíli předvedu, když pozvu do slavičí kuchyně, koncertní síně, do dětského pokoje, ale i do ložnice. To všechno se na 88 obrázcích pak během půldruhé hodiny opravdu stalo.

Na ohlas se zeptejte spíš místních, anebo ogranizátorů, já to psát nebudu, aby šlo uvěřit. Jenom řeknu, že jsem vystoupil jedním z nejlepších projevů.

Pak jsme chodili z hostitelem příjemným městem, pobyli u něj i noclehem (tedy u nich) a před polednem, kdy už se z pootevřených dveří kostelů ozývala kázání i tóny varhan, město jsme opustili.

Byl jsem v něm podruhé a potěšen. Nádherné předjaří, přátelští lidé.

A slavíci naši i jejich, dávno už k domovům na cestě vypraveni.

A čeho nade vše? 90 letá osobnost ornitologie doktor Karel Hudec mi v jakési samozřejmosti nabídl tykání. Toho si cením.

A ještě jednu věc třeba ocenit a Brno vyzvednout. Jan Skácel opsaný kolem kašny. Tak to mi opravdu udělalo radost!

Až jsem se s ním musel nechat zvěčnit.

Druhý okruh bousovské naučné stezky – Krajinou Červenského rybníka nebude sice tak dlouhý, ale bude výživný.

Během procházení v terénu po budoucí trase si o moji pozornost řekla takováto nádherná místa. Víte, jak se tam bude s dětmi sedět. Anebo bez nich, jen tak se dívat? Vidět nebude akorát záliv u přítoku, jinak celá hladina!

Je tedy jasné, že i zde musí být zastávkové místo s tabulí. Tady si teprve přijde na své srdce milovníka ptactva! Dojde-li sem či dojede na kole. Po modré turistické značce bude moct klidně okruh zpět do města nedokončit a odjet do Plakánku v Českém ráji. To bych ale neměl vůbec psát, protože tomu přezařování touto chráněnou oblastí naší obyčejné krajiny se bráním. Pokračujte tedy radši nazpět okruhem a staňte na začátku. Ten, kdo plní s dětmi úkoly, tak dokonce musí!

Nabízím ochutnávku, co by tak mohlo být na tabuli:

Stojím v místě, kde bude lávka. S kolegou promýšlíme detaily trasy, aby bylo na vodu vidět, a z okraje topolového hájku zní píseň. Krátká a hlasitá. Kdo by to nepoznal a štěstím jen zářím. Nemám to každý rok, netrefím se. Tu dojemnou náladu ptačího návratu. Na nejkrajnější větvi od jihu sedí drozd brávník. Vidí už bory po skalinách a tak zpívá! Ještě tam není, ale už zpívá. Toto je jejich čas, kdy přilétají. Hned ale zmlknul a provedl manévr nevídaný. Odrazil podél cesty korunami pryč. Jen však krahujec proletěl, slídící za oním zpěvem, brávník byl zpět. A zpíval. Tak tenhle přídavek vlastenectví, ten jsme si opravdu zasloužili.

Až město stezku otevře, dozvíte se to. Pak se tam vydejte, bude stát za to.

Vážený pane Kverku,

máme pro vás skvělou zprávu! Divoká příroda v národních parcích si může na chvíli vydechnout. Poslanecká sněmovna ve středu 1. března přesvědčivě zamítla likvidační senátní návrh novely zákona. Zároveň nadpoloviční většinou 117 poslanců potvrdila původní a lepší sněmovní verzi. Její rozhodnutí znamená pro ochranu nejcennějších ostrovů české přírody krok vpřed.

Za záchranu divočiny v národních parcích se postavilo 51 460 lidí, necelé čtyři stovky vědců, 70 profesorů, ředitelé všech našich národních parků, federace EUROPARC, zahraniční i tuzemské organizace a spolky a desítky osobností kulturního života. Náš hlas byl slyšet. Od srdce děkujeme za pomoc a podporu!

Dnes máme rozhodně důvod k oslavě. Naše společné úsilí o dobrou ochranu našich národních parků ale pokračuje. Novelu zákona totiž teď musí podepsat prezident Miloš Zeman. Pokud se tak nestane, poputuje zpět do sněmovny k opakovanému hlasování. O dalším vývoji Vás včas budu informovat. Nejčerstvější zprávy naleznete na facebookové stránce Česká divočina a na webu.

Úspěchů můžeme dosahovat jen díky podpoře tisíců lidí, jako jste Vy. Pravidelná podpora nám umožňuje pokračovat v naší práci každý den. Staňte se také jedním z dárců Hnutí DUHA a pomozte nám chránit divokou přírodu.

Kdo jste přizval blog do života asi už tušíte, že březnem začíná čas slavíků.

Nadechněte se k novému úžasu a pojďme chystat oslavy.

A přeci bych při tom rád upozornil, že až budeme „tančit“ nad vším tím hezkým, že může přijít i kocovina. Víte, jak by vypadala u mne, když tedy myslím na slavíky? Tím začneme, ať hezké pak převáží.

Zaniklo znovu dost hnízdišť na mapě a přibude málo. Trend poslední doby je strašidelný. Na jaře více odepisuji, než připisuji.

Druhým problémem je opakování roku 2011. Těžkosti v Africkém rohu se suchem a neúrodou.

Ne pro naše slavíky obecné, ale jistě už pro slavíky tmavé, kteří mají nejvýchodnější místo kontinentu jako jednu z důležitých zastávek na cestě z jihu. Bude to pro ně znovu obrovský problém. Abychom se jich na zkoumaném území u polských řek včas dočkali! A s nimi ťuhýků, zpěvných rákosníků a řady dalších.

Nemá-li strategické místo co nabídnout, ptáci se v něm kumulují, nevykrmí, a buď tedy hynou, nebo se výrazně zdrží.

Tah se pak může odklonit hluboko přes Arabský poloostrov a zdržení i přeživších může být další.

Nebudete mi možná věřit, ale drží-li člověk u těch řek ta hnědá křídla v ruce, zažívám pocit opravdu zvláštní. Čtu totiž dávno z peří víc, než většina ostatních a pocitům někdy až dojetí se nevyhnu.

Když jim to vychází, žlutý tuk pod peřím – ten „benzín do motoru“, nějaký zbyde i pro šťastný návrat.

Vkládám teď ale „na gramofon“ desku veselejší. Dočkali jsme se března, který je pro můj život kol půlky měsíce důležitý. A taky u slavíků, protože hned po mé veliké chvíli začnou už první přiletovat. Ano, do mokřadů nádherní modráčci!

A kdo by chtěl slavit ještě víc – a svátek jiný a stejně významný, svádějící k pohledům do historie – dvacátého března zhruba půl hodiny před polednem začne Jarní slunovrat! Kdyby nikam jinam, vyjdu si na zahradu k tajemnému jezírku, zahledím se mu pod hladinu se stopami kultury zpřed našeho letopočtu a možná že dohlédnu i toho jejich rituálu, budu-li soustředěný. Pokusím se o to v rozměrné radosti.

Jak březen poběží, stihne jej duben. A to už si opravdu nachystejte uši, užijí slavíků opravdových. Králů máje.

Ornitologové, sdružení na jihu Moravy se o nich dozvědí už v sobotu. První z letošních přednášek má jméno Moravský slavičí rok aneb 35 let s králem pěvců. V Brně už bude jaro.

Téma nachystáno, napětí a tréma by se prý ráda k výpravě připojila. Nikdy jsem na jejich půdě takhle nestál, třeba příležitosti využije.

Ve strachu ale dnes určitě neskončím. Takže ještě drobnost na závěr.

Byl jsem požádán fotografem, zda bych nebyl jedním z lidí, od kterých by si představoval pro své dílo vepsat stránku o krajině. O naší společné. Volal v obavě, zda bych to pro něho udělal. Udělám to samozřejmě rád a s velikou ctí.

Nabízím aktuální pohled na Červenský rybník od severovýchodu.

Ta místa pamatují úplně první odchyt modráčků. V půli 80. let.

Rybníky jsou velmi živé prostředí. Dynamicky se proměňující. Zejména takové, jakým je tento u Dolního Bousova.

Stjím na mostě přítokového kanálu a dívám se do dálky, kde tuším ještě hladinu. Když jsem tu stál tehdy, anebo ještě lépe jako kluk, přede mnou by byla voda. Čas ovšem naskladnil do rybníka nepředstavitelné množství sedimentů až vznikla současná podoba. S vrbinou, rozlehlými rákosinami mnohde poměrně vitálními, hlinitopísčitou šíjí krytou litorálními porosty.

Až se stane a dojde na odbahnění, rybník ztratí na atraktivitě, kterou zejména rákosina skýtá. Kdybych měl vyjmenovat všechny ptačí druhy, museli byste si jít postavit na pořádný hrnec kafe. Nemělo by se to moc říkat, ale ráksiny frčí. Hladina ne, ptáci vodní hladiny nejsou zastoupeni z obecně známých důvodů. Rákosiny a vrbiny – to už je jiná!

Toto místo rybníka ornitologové neznají, není odnikud vidět. Pro migrující bahňáky je však důležitým. Zejména na podzimním (u bahňáků spíše letním) tahu ho početně využívají. A výsledky kroužkování ukázaly, že pocházejí i hodně z daleka.

V rákosí to v květnu zpívá, že by vám navečer uši odpadly. A kdo odtud – právě z místa Červenské kosy – by se zaposlouchal, naučí se zpěvníků mnoho. Tím, který jej třeba i vyděsí, bude hlas bukače velkého. Vzácnosti, která už dnes chybí i v opravdových rájích a která tady stále ještě přebývá.

Trump, Zeman, Standing Rock, Šumava a poslední strom.

„Výroky a činnost Donalda Trumpa demonstrují neschopnost tolerovat jiné názory než jeho vlastní, což často vede k zuřivým reakcím. Jeho slova a chování naznačují neschopnost empatie. Jedinci s těmito vlastnostmi překrucují realitu k vlastnímu psychologickému obrazu, útočí na fakta i ty, kteří si za nimi stojí. V roli mocného lídra se budou tyto útoky nejspíše stupňovat. Věříme, že emocionální nestabilita, která vyzařuje z Trumpových výroků a jednání, z něj dělá osobu neschopnou bezpečně fungovat jako prezident„, varuje v dopise zveřejněném The New York Times pětatřicet amerických psychiatrů.

Donald Trump není nemocný, ale charakterově postižený. Je sebestředný, arogantní, bezohledný a bezcitný. Posedlý mocí, vlastněním, penězi. Jeho vliv na veřejnost, mezilidské vztahy i životní prostředí je zničující. Exekutivním příkazem zrušil rozhodnutí Baracka Obamy o pozastavení stavby ropovodu Dakota Acces, který má spojit ropná pole Severní Dakoty s rafineriemi ve státě Illinois. Ropná lobby se raduje. Ekologové varují před ohrožením zdrojů pitné vody. Indiáni z kmene Siouxů se bouří. Stavbu považují za narušení posvátných území rezervace Standing Rock. Tento týden svůj boj prohráli. Stany a dřevěné stavby rituálně podpálili. Stavba ropovodu bude pokračovat. Siouxové ale podle BBC dokázali přitáhnout pozornost ke dvěma zásadním problémům: domorodí Američané odmítají drancování svého historického území, ekonomika založená na ropě je dlouhodobě neudržitelná.

Do boje o zákon o ochraně přírody a krajiny vstoupil osobně prezident Miloš Zeman. „Nevěřte zeleným fanatikům“, vzkázal poslancům a na odchodu stihl urazit ekologické aktivistky, které na Šumavě bránily kácení stromů vlastními těly.

„Šumava je přírodní klenot mezinárodního významu. Myšlenku ponechání zhruba poloviny parku přírodním procesům podporuje i nedávný dopis více než padesáti českých univerzitních profesorů a docentů zabývajících se různými aspekty ochrany přírody a biodiverzity. Každé zmenšení této plochy negativně ovlivní místní biodiverzitu a může způsobit vyhynutí mnoha zde žijících vzácných druhů – to není žádná politická proklamace, ale vědecky podložený fakt vyplývající ze zákonitostí přírodních procesů“, varuje profesor Pavel Kindlmann z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR. Téměř padesát osm tisíc lidí apeluje peticí na zákonodárce, aby jasnými pravidly zajistili ochranu divoké přírody na alespoň polovině rozlohy NP Šumava před těžařskými firmami a krásnou tamější krajinu před developery a spekulanty s pozemky.

K petici jsem se bez váhání připojil. Dcera byla jednou z aktivistek, vlastním tělem bránících kácení stromů. Trump a Zeman, rezervace Standing Rock a Národní Park Šumava mají mnoho společného. Kouřové signály nad spáleným táborem Siouxů varují: „Teprve až pokácíte poslední strom, až otrávíte poslední řeku, až ulovíte poslední rybu, přijdete na to, že peníze se nedají jíst“.

Aktuálně.cz

:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Ano, i z blogu dávno víte, že existuje. Mediálně jde o velmi vděčnou záležitost, nápad se líbí, a když ještě zazní, že je vedena takových let, vzbuzuje obdiv.

Jakou má ale opravdu cenu? Není to jen takové „hraní s čísly“, jak někteří o podobném mluví? Není to relativní? Tak jistě. Fenologické údaje se asi sbírají jinak. To bych musel od začátku dubna pokaždé procestovat všechna hnízdiště, která mám pod kontrolou. Musel bych vyřadit zápisky z minulého století, kdy jsme neměli možnost používat hlasovou provokaci (data jsou jiná, pozdnější). Co by mi zbylo? A vypovídá pak jeden radostně objevený slavičí nedočkavec o celkovém návratu na hnízdiště, když třeba hned po něm následovala docela velká pauza?

Kniha slavičích příletů a odletů je více zábavou pro mne. Jen málokdo z vás si zřejmě dovede představit, co prožívám. Ne jenom v čase té neskutečnosti, kdy na některé lokalitě slavík najednou po noci opravdu je, ale co prožívám už před tím, kdy u každé pro den z vybraných zastavuji. Když zamykám auto a beru si náčiní. Jiné, než na chytání v máji. Droboučký přehrávač s dobitým zdrojem. A naději.

Přicházím do místa, kde jsem tak dlouho nebyl, ale známe se. Jsem k němu šetrný a taky přátelský, nevěříte? Mám je všechna rád. Za laskavost, kterou mi vnášejí do života. A nemohu neslyšet to jejich nevyslovené: „Tak vítej po čase, Pavle„. A já bych jim nejradši povyprávěl, kolikrát jsem si na ně vzpomenul během pauzy, kolikrát je zmínil před publikem a kolikrát o nich vlastně ani nepromluvil, jen jaksi samozřejmě připočítal k nadšené výpovědi o mojí slavičí krajině. Tak to je. Takhle tam vstupuji a k tomu v napětí. Jsem natolik zkušeným za léta klepání na dveře, že poznám, kdo je za nimi. A jestli tedy už někdo.

Pošlu pár strof a hned pak mlčím. A na ty první unavené chce vyčkat opravdu dlouho. Nepospíchat, dívat se, poslouchat. Ne ani tak zpěv, spíše zašustění. Polotiché, jak si vás domácí přiletěl prohlédnout. Anebo uslyšet hlas docela jiný, kontaktní. A vidíte, už třeba právě tady je chyba. Dříve se vycházkou zapisoval první slyšený zpěv. Víte, jaký je mezi tím mnohdy časový rozdíl?

Staří a zkušení jsou docela mazaní. Napálili se podobně už třeba někdy. Ale nedá jim to, aby se na tak dlouho opuštěném hnízdišti teď čerstvě obsazeném nepřišli alespoň podívat. A to já už je pak vidím. Špičatím tužku do ostra a vpisuji první datum. I místo, které bude celý rok oslavováno! A taky zážitek, který hned nevychladne. A pak to se mnou začne šít doopravdy, protože v autě mám náčiní. Měl bych ho chytit, protože zítra může být místo klidně i prázdné. Šlo třeba o ptáka, který se na cestě jenom tak zastavil.

Poprvé obhlížím místo pro odchyt. Zem ke mně voní naprosto známě. Zná mě. A já znám ji. Tak voní jen při jarním chytání, naprosto specifické. Čím dál víc závislejší jsem na té vůni, syrové, poctivé, zavazující. A jakmile nalíčím a čekám, hlava přetéká vzpomínkami. Kolikrát už jsem to takhle měl? A když máte mezi tím ptactvem za léta porozdávány kroužky, je to ještě žhavější. A většinou – ano! Představte si to. Ten slavík je váš. Ne tedy váš – jako váš, je vám známý.

Dlouhé nohy činí slavíka elegantním. U veteránů potom lze poznat (třeba i z těch olámaných drápků), jak život šel. A naštěstí jde.

Tak, a tady se kruh konečně uzavírá. Já mohu od klávesnice a nechat vás číst. Tady totiž, přesně v tomto momentě začíná výzkum. Třicet pět let trvající hledání neznámého u vybraného subjektu. No, nezní to tedy moc pěkně – jinak: Odhalování slavičích tajemství.