Zaměřeno na slavíky

Nadpis více než výmluvný. Skončilo snažení, výstava zahájena.

Jdeme Šrámkovou Sobotkou, mírně prší, náměstí se leskne. O holi místní básník stoupá po schodech a podává mi ruku.

Známe se dávno.

V knihovně, kde besededujeme, je teplo a útulno. Vzpomínám na čas, jak šel, jak prošel. A v autě pak cestou domů se do hlavy vtlačil díl druhý, takové pokračování – kolik ho ještě bude? Budu si přát, jiného nezmohu.

Děkuji všem.

Tak už jen pár hodin a v Sobotce otvíráme!

Výstava visí, je rozložena, nainstalována chcete-li. Obsah je bohatý.

Ale ta galerie jedna sobotecká, ta si řekla o víc! Ještě místo na zdech, ještě se mi to nezdá dost dobré – Pavle, sáhni do tašky. Mám fotky navíc, samozřejmě. Z klipu vyklepávám jakousi starou výstavu a beru si tedy ještě dva. Nezdály se ty prostory, ale troufají si.

Vezu i „scénku“, tradičně a něco k zalistování na stolky. Scénkou myslím výjev, tentokrát z čižby. Stará dřevěná ptáčnická klícka s kapsičkami na vodu krytá lískovím, uvnitř vězněný slavík a kolem plno smyček z žíní. Surovost na entou! A na větvi popisek, o co jde, aby lidi věděli.

Dole v chodbě sítě na zdi docela všelijaké, sklopky starých chytačů, dnes málem primitivní – ale pozor – nachytat ty pastičky uměly! Co jim tehdy zbývalo, měli, co bylo. Dnes stačí k licenci peníze a ty nejkvalitnější sítě japonského typu třeba až ze zámoří jsou vaše. Na jaké si vzpomenete! Dříve se pletly, očko po očku. Síťovaly. A otcové zakladatelé je měli pýchou ve veliké péči. Mám doma pravá pletená tenata – chytací síť, ale ta nevystavím, mám o ně strach. Dostal jsem je darem. Už ta klícka je odvaha, ale personál nepamatuje, že by cokoli zmizelo. Zas to mít doma po šuplíkách, to mi je málo.

Víte, co před takovou akcí, když už je naladěno, je třeba ještě udělat? Zavolat znovu těm, kteří na vernisáži promluví. Obě osobnosti potvrdily a to vám všechno dodává nálady. Bude to zážitek, téma je poctivé.

Mám pár vět k tomu také, jsem po slavících hráčem hned číslo dvě. To není špatné pořadí. Promluvím, a vím už jak. Není to pro mne vůbec složité, divili byste se možná. Vždyť tou krajinou hned na výstavu projíždím a dobře tam vidím oba ty palce, jak mi je drží, aby to dopadlo. Vždyť nesu na trh i kůži její!

Kdo nemohl se do Sobotky vydat, natáhněte si budíky s připomínkou v mobilech na osmnáctou, to otvíráme.

A už jsem se ptal milé paní knihovnice Magdy, jak nás tam dlouho nechá. Neodpověděla špatně.

Tak hezký čas.

Protože je na začátku slova Instinkt velké písmeno, jde o jméno časopisu. Přesně v něm se příští týden objeví zatím asi největší výpověď o mém ornitologickém zaměření i kratší o kovářském řemesle. Tak si jej sežeňte, četl jsem, bude stát za to. Nevešly se věty o archeologii ani naučné stezky, ale v zadání to nebylo a vždycky se stříhá. Tady to dopadlo ještě dobře. Jen fotky, ty jsem zatím neviděl, snad to přežijete, nejsem už přeci jen mlád.

Bylo to víc povídání po sezóně, slavíci ze svého parku už byli chvíli pryč. To ale nevadí, Slavičí háj má reklamu pěknou a město na Klenici též. Přeji mu, jezdím tam rád.

Tak je hotovo! Panely nainstalovány, zbylé fotky vráceny do archívu.

Snažil jsem se najít materiály k Sobotce, abych tamním udělal radost. Moc toho není, ještě že k nim patří obec Trní! Maličká, se zatáčkou a okrouhlým lesíkem. Je to nejmenší lokalita slavíků jakou znám. Ale vrací se ptáci každý rok. Mám tam příjemné pobytí, starým manželům jsem se dávno ohlásil a parkovat mohu v louce. Zajímají se pokaždé, jestli zpěvák je ten samý. Letos už nebyl. Je tam změna.

V samotné Sobotce se hnízdilo jednou, co já vím. Ale má místo naději pořád, nezměnilo se.

Je zajímavý vývoj na samé hranici rozšíření, moc badatelů nemá takovou příležitost u svých témat. Roky se od sebe liší, jednou je slavíků víc, pak zase míň.

Zpovídám vždycky staré lidi, zda náhodou nepamatují noční zpěvy z okolí, o historii slavíků tady nevím vůbec nic. Podle mne si to ovšem pletou s drozdem, když už se někdo rozmluví. A nedivím se. Zpěvný drozd je hlučný, zvučný a pozornost na sebe strhnout umí velmi snadno. Navíc zpívá do poslední chvilky před setměním. Ani starý řídící, ke kterému jsem chodil na motýly, si na slavíky nepamatoval, dokud žil. Ani další řídící učitel – preparátor, ten taky nevěděl, dokud žil. Starý Básník krajiny pan profesor Brož taky neví. Nemám kde brát! Bílé místo jako hrom!

Za okny fučí, ale ne tak, že by to bylo nevídané. Spíš se dívám na stromy, jak listí některé už pouštějí. Jiné ale – a právě podobnou naději mám rád – jiné ho drží napevno! Ještě je čas.

Český rok je stejně nádherný, jako ten slavičí. V proměnách, co přijít jednoho dne musí, ale odejít taky.

Kdybych byl chytačem opravdovým, jak někteří jsou, sítě bych větral i teď. Času však nemám pro tu radost z kroužkování, tak aspoň vzpomínám. Chytal bych teď ještě v rákosí, poslední opožděnce a ty, kteří zůstanou, třeba sýkořice. Pak bych šel na potok na konipasy a o poledni, až slunce větve rozhrne a protáhne se k vodě, chytal bych „u napajedla“. „Na vodu“ se taky říká, nebo „na studánkách“. Pojmenovali to chytači všelijak. Tam je šance, že člověk nakroužkuje pomalu půlku atlasu. A bývá to spontánní, ptáci se pozorují a jak přijde správná chvíle, jen se to tam hemží. Jsou-li poblíž sítě, je o zábavu postaráno. A kdyby nic jiného, chytí se ledňáček. Nebo horský konipas. Pěkné to bývaly okamžiky. Jde tam jít i v zimě.

Slavíci mi podle signálů připravili ještě jeden zážitek.

Vyčetl jsem to v Slavičím háji, zaslechl v posledních komíncích slavičích knížek tady v dětském pokojíku, jak si o tom vyprávějí. Vzpomínáte, jak začíná ten příběh z Dubového lesa? A šeptá se dál, teď už mezi listy z papíru toho vyprávění. I tento blog více než potutelně cosi naznačoval. Co nechce dopovědět. Ať si k vám zůstane tajemným, já už vím své. Nádherné chvíle neskončily. A než rok odejde, prohlédneme. Já bych to pokazil nerad, jen nějak od jedné z vteřin víc a víc vzpomínám na začátek. Na rozhodnutí být ptactvu konečně ku prospěchu a nestřílet do něj prakem. Zajímat se a dál zůstat hledajícím. Pochopit, že cesta nová má pro mne smysl, že naplní.

Jsem ornitologem v České společnosti ornitologické, mezi podobnými a jsem spokojený.

Třicet pět let se rozhlížím kde co lítá.

Třicet pět let mám v ruce kroužkovací kleště.

Třicet pět let se dotýkám peří nekrvelačně a stejně tak dlouho tu radost po lidech posílám dál.

Třicet pět let se zajímám o slavíky a právě tolik jar zpívalo o shledáních.

Dvacet pět let jsem trochu i vědec.

Patnáct let urputně hájím slavičí domovy a pět let mi na Kněžmostku je z toho do breku.

Vědí to na mne ryšaví přátelé a od chvíle nedávné poznal jsem víc. Že nejsou sami, kdo to tak má.

35 roků se slavíky nebude končit výstavou (v pátek) v Sobotce. Neskončí přípravou referátu na setkání v Kostelci nad Černými lesy. Rok 2017 se rozhodl sáhnout po přídavku.

Jedna, druhá i třetí chytací noc a sítě prázdné..!

Přes Křížový vrch o svatém Václavu plném lidí se krajina pozvedá k Jeseníkům. Jeseň? Tak to sedí, barev tu nedopočítáš!

Silnice se kroutí pro jedny nahoru a zbylým dolů, osluněné terasy jsou plné života.

Tah ptáků běží, od Červenohorského sedla sem směřují stěhovavců skupiny, ale i sólisté.

Nápadně sestupují pěnkavy – ty přes den, nenápadně červenky – ty spíše v noci. A jiní a jiné se na křídlech snášejí do krajiny, někteří brzdí, jiní putují dál. Znovu jde o kolosální divadlo uhnětené zrozeným podzimem a nátlakem na křídla. Aby bez okolků uposlechla toho varování a choulostivější odnesla pryč. Letí tak i motýli, letí pestřenky, všem v patách čas.

Přehrávky, které jak se ukazuje, letící ptáci nemohou znát, narušují ponurou náladu sotva se držícího listí. Jak nebýt právě tady?! Jak nedoufat v obrovskou náhodu, že na podivný zpěv sletí za noci k zemi podivný pták?!

Zatím se kolem po medovici od mšic sytí admirálové, jedni křídel úhledných jiní potrhaní. Všichni do jednoho však mířící na jih. Do tepla, které třeba tady v té zastávce za pár dnů vůbec už nemusí být.

Dívám se do jeho očí na drobné hlavě a jako už tolikrát uvěřit nemohu: „Jak ty si jen vedeš v tom dalekém cestování, milý admirále! Jak nicotný se svojí autonavigací před tebou stojím..!“

Mlha se drží v údolí a terasy nechává čisté, to bylo záměrem při výběru místa.

Ořešník přichází k nahrávce a pokřikuje. Hlas tedy zaznívá zdvojeně. I po něm je touha, po setkání.

Hlas žluny zelené připomíná povyk čelistí brzd. Chytila se pro kroužkování jedinkrát, doma na zahradě. Protože však tady je v travinách protáhlých louček mravenišť přemíra, žluny tu nachází důvod k přebývání. Dalším z těch lákadel jsou kmeny přečasto duté, zejména ořešáků. Tam si mohou tesat. Síť, která ponejvíc chytala ohnivé králíčky má najednou zátěž docela jinou a už se v ní ještě nezkušená žluna pohupuje!

A ještě králíček pro pořádek a k porovnání.

Cestují drozdi, tah se jim rozbíhá spolu s pěvuškami. Slyšet je první hlas severských hýlů – trumpěťáků, splést si jej nelze. Toho zachytit k okroužkování, pro připomínku začátků a předvedení jejich nádhery! Mezitím střízlík rozšířil už tak pestrý seznam. A hýl už je v síti, a dokonce s druhým! Tady je z nich ten barevnější.

Za vrchol elegance však nutno uznat olivovobílou červenku, kterou spolu s ostatními přinesla noc.

Ze vzácných slavíků, z nichž modrák je tím nejznámějším, nic noci nenabídly.

V močálech u Koprníku, na terasách Staré Studénky ani tady pod Křížovým vrchem nastupujících Jeseníků. Co s tím? Věřit dál, že se povede, jak povedlo se mnohé? Že Štěstěna o snažení přeci jen ví a jednou zas po čase uznale přistoupí?

I kdyby nebylo v duchu těch nadějí, i kdyby pozvánky v tónech odezvu nenalezly a v rozbřesku scházely výkřiky přešťastných očí, i tak jsou výpravy jedinečné! Dá se v nich báječně na chvilku přibrzdit čas, sítě to dovedou. Než divoký jimi dál prosmýkne a uběhne, jak ostatním uletěl dřív. Dá se to a ten, kdo to zkouší, ten o tom ví.

Potkávat se s lidmi, kteří jsou podobní. Hovořit o ptactvu, o společných krajinách. Pro nás pro všechny. Společných – pro nás pro všechny.

Výstava tentokrát moc peří nenabídne. Jednak bude zaměřena striktně na slavíky a ani těch nebude mnoho. Tématem budu já. Bez jakéhokoli vytahování, bude to koukání na náruč roků v krajině domova i kousíček za obzor. Ukážeme díl báječné cesty životem člověka, který v sobě vztah postupně vypěstoval a dál pouto tuží.

Je to až neuvěřitelné, kolikrát se dívám z auta třeba, když jedu pro materiál na místa, kde jindy pobývám s kroužky, s penálem plným lidské zvědavosti. S kleštičkami, které mám od samého začátku a které bych nedal. Nikdy jsem nepočítal, kolik obrouček pouzavíraly, ty slavičí by spočítat šly o něco rychleji.

Dalekohled nenosím, to jsem jednou na sebe vyzradil před mikrofonem a bylo z toho docela pozdvižení. Nemám ho rád. Americká kolegyně Rebecca mne v Polsku nad sklopkami přirovnala k lasičce. Nikdy prý nic podobného nezažila. Ano, naučil jsem se slavíkům rozumět a být chytřejší než oni, umět je nachytat. Oni mi to ale dokáží vracet. Když je potřebuji chytit znovu, už to tak nejde. I proto má těch mých tři sta „kontrol“ v sešitě takovou cenu. Je v nich tolik pravdy o králi pěvců, že jsem ji ještě pořádně ani nevyčetl. Na to se těším, že až jednou… A to je nádherná naděje na čas, kdy třeba pod větve se už neshýbnu, kdo ví. Budu sedět v našem slavičím parku na lavičce a poslouchat „Je“. Ty bravurní tóny mi přivedou – a já to vím – fůru z těch nádherných chvil, kterou mi dopřáli nasbírat v nejupřímnější radosti.

Tak o tom bude výstava v říjnu.

Nedovedu se vyznat přeci jen, jak by si téma zasloužilo. Snažím se o nemožné, v úsilí ale nepolevím.

Nikdo slovy nepopíše zpěv ptačího mistra, když má pár hodin „nabaleno“. Když uspěl a musí to z něho ven! Večery máje to nepokazí, dovedou si koncertů vážit. Jdou do toho s nasazením, které jen Příroda umí. Tam vážení přátelé přicházejte, máte-li v krajinách šanci! Tam si vás nakloní, jak naklonili kdysi i mne. Nemusíte je chytat a kroužkovat, přečíst si o nich můžete tu. To bude příbalem k té vaší vycházce, k zažívání.

Teď máme čas, už jsou zas pryč. Můžeme snění ušlehat se zážitky a koktejl ten nechat si jako medicínu. Než se k nám ze Sahelu vrátí.

Slovy pana Františka Novotného z brněnského studia rozhlasu, jež se mi líbí – buďte blaženi.

Po Čechách mají být mlhy a to na noční chytání není. Uteču jim na Studénce, ta leží vysoko.

Přijíždím večer ještě za světla, v přehrávači zajímavou kombinaci zpěvů – a naděje, té je plné auto!

Silnice je po dešti mokrá, ale pršet už nebude, má být jasno.

Bezinky jsou povětšinou ptáky obrány, vždyť za pár hodin i sem pod Babu dorazí podzim. Hvězdy už se důstojně rozestavěly nad terasami, jsou připraveny. Velký vůz přímo nad hrbatou silnicí k Bakovu – Trenčínu, tedy přede mnou. K lesu míří nad autem temní ptáci.

Sítě už visí. Ulici mám připravenu z dřívějška, na zpěv, který nezná, se ozývá červenka. Táhne jich ohromné množství a bude to poznat i tady na Studénce. Budou se chytat.

Tito cestovatelé budou už z daleka. Obrovské počty červenek především mladých směřují každoročně v úvodu podzimu do Středozemí. Cvrlikají večer na kdejakou událost, jsou roztomilé. Jejich průtah svůj vrchol teprve zažije, je na ně čas.

I tato zvědavá za chvilku poletí dál, do Polabí.

Auta jezdí občasně, přeci jen tahle spojka ještě zůstává stranou, k půlnoci už ani jediné. – A přeci, policie. Uvádím oba mladší muže v obraz, trošku zaskočeni zpěvem v terase. Poznávají mne podle jména a odjíždějí. Pak už jsem sám. V půl druhé od Bakova stoupají vlnami čtyři mladí lidé, ještě tak trochu tančící nebo vyčerpaní. Diví se síti i aparatuře, tak na ni svítím autem. Nechávají ji být a mávají na rozloučenou. Jak by to bylo, kdyby tu člověk nehlídal? Radši snad nedomýšlet.

Pak už je klid, kontroly jsou negativní, ale je tu hezky i bez kleští v ruce. Je teplo a mlha sem opravdu nedosahuje. Ptáky však z oblohy neslyším, noc je zatím světlá. Spát nebudu, dívám se pořád ven. Souhvězdí Velkého vozu odjíždí stranou, dole cíp lesnaté Bažantnice se zakousl do polí. Mám spoustu času na přemýšlení o mnohém – jak to ti ptáci s migrací vlastně mají? Vždyť se v tom nikdo i přes výrazné pokroky pořádně nevyzná.

Po rozednění je kolem spousta ptáků, ale síť ukázala, že jen dvou druhů. Červenky s černohlávky. Na co jsem čekal, nepřilétlo. No ale ještě tito dva patrioti, chytám tu sýkorku každého podzimu. Druh si určete sami (bílá skvrnka na čelisti).

Nevzdávám to, ještě určitě ne. Pro pěknou atmosféru.

Je půldruhé ráno.

Kněžmost ukládá spát i ty, kterým se do toho příliš nechtělo a já jedu do močálu.

Lipová alej na hrázi. Jak krásně kvetla letošního léta! To už je pryč.

Jsou tady ještě v slati modráčci, nebo už to je jak s těmi lípami? Zatímco Kněžmost je průhledně setmělý, u Nového rybníku pod Brodkem na panelce stojí mlha. A odchyt podle toho dopadl, nic se neudálo. Až na přelomu dne, kdy z kukuřice vylétla tato pěnice černohlavá. Protože to je (mladý) sameček, tma mu čepičku vypila.

Mlha neodešla. Třeba zkusit noc bez ní. Někde jinde, kde k tomu není taková náklonnost.

V pátek na Studénce. V bezinkách, které už si nejspíš ptáci dávno někde nesou v sobě nad krajinou k jihu. Uvidíme.