Slavíci v tisku
Protože je na začátku slova Instinkt velké písmeno, jde o jméno časopisu. Přesně v něm se příští týden objeví zatím asi největší výpověď o mém ornitologickém zaměření i kratší o kovářském řemesle. Tak si jej sežeňte, četl jsem, bude stát za to. Nevešly se věty o archeologii ani naučné stezky, ale v zadání to nebylo a vždycky se stříhá. Tady to dopadlo ještě dobře. Jen fotky, ty jsem zatím neviděl, snad to přežijete, nejsem už přeci jen mlád.
Bylo to víc povídání po sezóně, slavíci ze svého parku už byli chvíli pryč. To ale nevadí, Slavičí háj má reklamu pěknou a město na Klenici též. Přeji mu, jezdím tam rád.
Výstava na schodech
Tak je hotovo! Panely nainstalovány, zbylé fotky vráceny do archívu.
Snažil jsem se najít materiály k Sobotce, abych tamním udělal radost. Moc toho není, ještě že k nim patří obec Trní! Maličká, se zatáčkou a okrouhlým lesíkem. Je to nejmenší lokalita slavíků jakou znám. Ale vrací se ptáci každý rok. Mám tam příjemné pobytí, starým manželům jsem se dávno ohlásil a parkovat mohu v louce. Zajímají se pokaždé, jestli zpěvák je ten samý. Letos už nebyl. Je tam změna.
V samotné Sobotce se hnízdilo jednou, co já vím. Ale má místo naději pořád, nezměnilo se.
Je zajímavý vývoj na samé hranici rozšíření, moc badatelů nemá takovou příležitost u svých témat. Roky se od sebe liší, jednou je slavíků víc, pak zase míň.
Zpovídám vždycky staré lidi, zda náhodou nepamatují noční zpěvy z okolí, o historii slavíků tady nevím vůbec nic. Podle mne si to ovšem pletou s drozdem, když už se někdo rozmluví. A nedivím se. Zpěvný drozd je hlučný, zvučný a pozornost na sebe strhnout umí velmi snadno. Navíc zpívá do poslední chvilky před setměním. Ani starý řídící, ke kterému jsem chodil na motýly, si na slavíky nepamatoval, dokud žil. Ani další řídící učitel – preparátor, ten taky nevěděl, dokud žil. Starý Básník krajiny pan profesor Brož taky neví. Nemám kde brát! Bílé místo jako hrom!
K současnému povětří
Za okny fučí, ale ne tak, že by to bylo nevídané. Spíš se dívám na stromy, jak listí některé už pouštějí. Jiné ale – a právě podobnou naději mám rád – jiné ho drží napevno! Ještě je čas.
Český rok je stejně nádherný, jako ten slavičí. V proměnách, co přijít jednoho dne musí, ale odejít taky.
Kdybych byl chytačem opravdovým, jak někteří jsou, sítě bych větral i teď. Času však nemám pro tu radost z kroužkování, tak aspoň vzpomínám. Chytal bych teď ještě v rákosí, poslední opožděnce a ty, kteří zůstanou, třeba sýkořice. Pak bych šel na potok na konipasy a o poledni, až slunce větve rozhrne a protáhne se k vodě, chytal bych „u napajedla“. „Na vodu“ se taky říká, nebo „na studánkách“. Pojmenovali to chytači všelijak. Tam je šance, že člověk nakroužkuje pomalu půlku atlasu. A bývá to spontánní, ptáci se pozorují a jak přijde správná chvíle, jen se to tam hemží. Jsou-li poblíž sítě, je o zábavu postaráno. A kdyby nic jiného, chytí se ledňáček. Nebo horský konipas. Pěkné to bývaly okamžiky. Jde tam jít i v zimě.
