Nevěřím, že ten zpěv byl slavíkův, nikdy jsem o nich neslyšel. To by to lidé věděli! Nevěřím, že patří jemu. No nic, však přijde večer a zas sednu na kolo. Křoviny syté při náhonu na mlýn, když budou zpívat, uvěřím.
Den se vleče, je sobotní čas a lidé nespěchají. Ryby moc nebraly, přitom je teplo, květen se daří. Tráva se leskne po novotě a zem pod ní voní kobercem z orsejí. Už aby byl večer. A za chvíli opravdu je. Jedu!
Náměstí vyzdobené v míru, lípám v aleji je do tance. Kolik toho už pamatují!
Řetěz na kole skřípe, chtěl by namazat. Světlo Bosch s přepínačem na dálku žene dynamo také firmy Robert Bosch, stará dobrá práce! Šlapat ho ale musím, jinak jenom bliká, poblikává, když nohy šetřím. Sjíždím kolem hospody na náměstí, zpívá se tam hned na schodech, kdosi už padá domů. Potlučený.
Kolem starého „žida“ v krámku a už jsem u Klenice. Do skřípání se přimíchává zpěv. Jinačí, než slyšel jsem ve dne, silovější a daleko vitálnější. Plný až hlučný. Už jsem u něho, jen proužek vody ke mlýnu je mezi námi. Nic nevidím, je docela tma, ale pták musí sedět hned nad cestičkou k rozbitému zahradnictví. Komunista ho nechal upadnout, škodolibě. Má jiné plány, pětileté. Tvrdil to posledně u výboru z plátěné tribuny. O zahradnictví nemluvil, ani o slavíkovi. Ten je jen můj a nestačím se divit, co všechno dovede. Ne, dnes jen tak hned na kolo nenasednu. Zkouším to obejít po můstku a už jsem u té větve. Nevidím ho, ale musí být někde v tom listí s poupaty, málem nadosah.
Uši se trochu bojí v tom návalu tónů, ale nohy neodejdou, i kdyby je bubínky prosily. Hlava na nic nečekala a odlétla si ke hvězdám. Taková neskutečnost, když to budu někomu vyprávět, neuvěří mi! A koho by to tu zajímalo, společnost kráčí jinam.
Já se sem vrátím, ty slavíku jeden. Teď už sem patřím, patříme k sobě!
Co myslíte, vrátil jsem se?
Letošní rok byl pětatřicátým toho navracení. Takové vzešlo okouzlení!
Přijeďte v pátek do Sobotky na výstavu od 18 hodin. O přidané besedě budu i vzpomínat.
