Slavíci mi podle signálů připravili ještě jeden zážitek.
Vyčetl jsem to v Slavičím háji, zaslechl v posledních komíncích slavičích knížek tady v dětském pokojíku, jak si o tom vyprávějí. Vzpomínáte, jak začíná ten příběh z Dubového lesa? A šeptá se dál, teď už mezi listy z papíru toho vyprávění. I tento blog více než potutelně cosi naznačoval. Co nechce dopovědět. Ať si k vám zůstane tajemným, já už vím své. Nádherné chvíle neskončily. A než rok odejde, prohlédneme. Já bych to pokazil nerad, jen nějak od jedné z vteřin víc a víc vzpomínám na začátek. Na rozhodnutí být ptactvu konečně ku prospěchu a nestřílet do něj prakem. Zajímat se a dál zůstat hledajícím. Pochopit, že cesta nová má pro mne smysl, že naplní.
Jsem ornitologem v České společnosti ornitologické, mezi podobnými a jsem spokojený.
Třicet pět let se rozhlížím kde co lítá.
Třicet pět let mám v ruce kroužkovací kleště.
Třicet pět let se dotýkám peří nekrvelačně a stejně tak dlouho tu radost po lidech posílám dál.
Třicet pět let se zajímám o slavíky a právě tolik jar zpívalo o shledáních.
Dvacet pět let jsem trochu i vědec.
Patnáct let urputně hájím slavičí domovy a pět let mi na Kněžmostku je z toho do breku.
Vědí to na mne ryšaví přátelé a od chvíle nedávné poznal jsem víc. Že nejsou sami, kdo to tak má.
35 roků se slavíky nebude končit výstavou (v pátek) v Sobotce. Neskončí přípravou referátu na setkání v Kostelci nad Černými lesy. Rok 2017 se rozhodl sáhnout po přídavku.
