Jedna, druhá i třetí chytací noc a sítě prázdné..!
Přes Křížový vrch o svatém Václavu plném lidí se krajina pozvedá k Jeseníkům. Jeseň? Tak to sedí, barev tu nedopočítáš!
Silnice se kroutí pro jedny nahoru a zbylým dolů, osluněné terasy jsou plné života.
Tah ptáků běží, od Červenohorského sedla sem směřují stěhovavců skupiny, ale i sólisté.
Nápadně sestupují pěnkavy – ty přes den, nenápadně červenky – ty spíše v noci. A jiní a jiné se na křídlech snášejí do krajiny, někteří brzdí, jiní putují dál. Znovu jde o kolosální divadlo uhnětené zrozeným podzimem a nátlakem na křídla. Aby bez okolků uposlechla toho varování a choulostivější odnesla pryč. Letí tak i motýli, letí pestřenky, všem v patách čas.
Přehrávky, které jak se ukazuje, letící ptáci nemohou znát, narušují ponurou náladu sotva se držícího listí. Jak nebýt právě tady?! Jak nedoufat v obrovskou náhodu, že na podivný zpěv sletí za noci k zemi podivný pták?!
Zatím se kolem po medovici od mšic sytí admirálové, jedni křídel úhledných jiní potrhaní. Všichni do jednoho však mířící na jih. Do tepla, které třeba tady v té zastávce za pár dnů vůbec už nemusí být.
Dívám se do jeho očí na drobné hlavě a jako už tolikrát uvěřit nemohu: „Jak ty si jen vedeš v tom dalekém cestování, milý admirále! Jak nicotný se svojí autonavigací před tebou stojím..!“
Mlha se drží v údolí a terasy nechává čisté, to bylo záměrem při výběru místa.
Ořešník přichází k nahrávce a pokřikuje. Hlas tedy zaznívá zdvojeně. I po něm je touha, po setkání.
Hlas žluny zelené připomíná povyk čelistí brzd. Chytila se pro kroužkování jedinkrát, doma na zahradě. Protože však tady je v travinách protáhlých louček mravenišť přemíra, žluny tu nachází důvod k přebývání. Dalším z těch lákadel jsou kmeny přečasto duté, zejména ořešáků. Tam si mohou tesat. Síť, která ponejvíc chytala ohnivé králíčky má najednou zátěž docela jinou a už se v ní ještě nezkušená žluna pohupuje!
A ještě králíček pro pořádek a k porovnání.
Cestují drozdi, tah se jim rozbíhá spolu s pěvuškami. Slyšet je první hlas severských hýlů – trumpěťáků, splést si jej nelze. Toho zachytit k okroužkování, pro připomínku začátků a předvedení jejich nádhery! Mezitím střízlík rozšířil už tak pestrý seznam. A hýl už je v síti, a dokonce s druhým! Tady je z nich ten barevnější.
Za vrchol elegance však nutno uznat olivovobílou červenku, kterou spolu s ostatními přinesla noc.
Ze vzácných slavíků, z nichž modrák je tím nejznámějším, nic noci nenabídly.
V močálech u Koprníku, na terasách Staré Studénky ani tady pod Křížovým vrchem nastupujících Jeseníků. Co s tím? Věřit dál, že se povede, jak povedlo se mnohé? Že Štěstěna o snažení přeci jen ví a jednou zas po čase uznale přistoupí?
I kdyby nebylo v duchu těch nadějí, i kdyby pozvánky v tónech odezvu nenalezly a v rozbřesku scházely výkřiky přešťastných očí, i tak jsou výpravy jedinečné! Dá se v nich báječně na chvilku přibrzdit čas, sítě to dovedou. Než divoký jimi dál prosmýkne a uběhne, jak ostatním uletěl dřív. Dá se to a ten, kdo to zkouší, ten o tom ví.
Potkávat se s lidmi, kteří jsou podobní. Hovořit o ptactvu, o společných krajinách. Pro nás pro všechny. Společných – pro nás pro všechny.
