Jak bude v roce 18?

Žádné komentáře u textu s názvem Jak bude v roce 18?
Blog by měl být především nezadlužený. To znamená, že když jsem slíbil nedávno říct, kolik slavíků jsem v roce 17 okroužkoval, měl bych to napsat. Když jsem slíbil něco veselého, měl bych se přičinit. Neslíbil jsem, že s blogem vydržím, to napíšu teď – snad ano. A taky bude aktuální, ale i vzpomínkový. Ponechám mu obě již známé tváře, odbornou i poetickou. Podtrženo a sečteno – měl by být k vám čtenářům přínosným. A bude dál výrazně svobodným, to mi je vlastní a nezměním to/se.
Pojďme k tomu blíž.
Blog aktuální? Jasně. Slavíci nejsou, tak aspoň pohled do zahrady, okomentovaný zvoláním: Letošní leden, víc k jaru veden! Myslíte, že si vymýšlím? Teploměr nad rumpálem ukazuje sedm a zahrada o tom už docela ví. Jakmile zas usne, půjdu ořezat révu.
Blog apolitický? Budu se snažit. To předsevzetí už plním. To raději přepnu třeba na recenzi pro Trvalky Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře včetně ukázky z vystoupení, kde si lidé stoupají. A pak ještě na poctu do nebe Ladislavu Smoljakovi, je to skvostné, tradičně chytré, potřebně inteligentní. A lidé znovu stojí. Není to s námi ještě tak zlé. Doporučuji a ponechávám pány Cimrmanology zde sobě co „oslí můstek“ na zítra. Měli by ze mne radost, z „domácího nálezu“. Tím smažu další dluh, směřující k veselosti.
A na konec ode mne poslyšte pár pravd.
Krom první, zbylých jsem autorem a urodilo je chození za slavíky.
Nikdy neříkej nikdy! Kdo tohle vymyslel, stoupám si před ním v úctě tentokrát já.
Slavíků je v místě vždy víc, než si myslíš! Nepřekonatelné, v posledních letech se nad ověřováním už jenom usmívám.
Naděje chytače slavíků zhasíná až s první hvězdou! Je to tak, při odchytech věřím kolikrát až v nemožnost a dobře vím proč.
Jak u polských sklopek dojde chleba, čas myslet na odjezd! Zvyk je tady železná košile, tamní se nedá.
Čas nezastavím, ale brzdím jej nespěcháním! Opravdu se už i při práci nenaháním. Je mi jasné, že většina lidí si to dovolit nemůže vzhledem k zaměstnání či potřebě mít dvě i víc výdělečných aktivit. Já jsem si to ale po vzoru některých dalších přenastavil (jiného už mi opravdu nezbývá) a už tak zůstanu. Proto tady teď sedím, ale za chvíli, za chvíli budu v procesu zpět. Zdá se mi potom, že mne to víc baví. Že nepřestává..
Jak život míří k podzimu, i každá zima je už vítanou! To zvýrazňovat nebudu, ale patří to sem též.
Užívejte dneška, je mi ctí, že jsem vás mohl pozastavit.
Jo a těch slavíků jsem okroužkoval 134 rezavých a 8 tmavých.

Vteřiny nezmeškané

Žádné komentáře u textu s názvem Vteřiny nezmeškané
Toť název besedy, kterou jsme domluvili na půlku února do Bakova – Trenčína. Objednali ji Baráčníci a vracím se mezi ně po několika letech.
Mám rád místa, kam mne zvou opakovaně a úplně nejradši mluvím právě o naší krajině. Snadný je i výběr obrázků, které vyzvu k doprovázení. A lidé jako baráčníci jsou fajn publikem. Líbí se jim termín „domovina“, který mám ve slovníku.
Lidé bývají překvapeni, kolik dokážu vylovit zajímavostí z přírody jejich místa. Není to složité, uvážíme-li, kolik času jsem v krajině prožil. Nejen vyhledáváním pozoruhodného, ale víc při čekání, než se slavíci nachytají. Právě tam se daří všem těm „dočkáním se“.
Stojíte v místě veskrze obyčejném, ale protože vás odchyt je nachystán pozdržet, jdete vstříc heslu: Ve správnou chvíli na správném místě. Správná chvíle se nastaví hned, jak okolní život zjistí, že jste neútočným a hned jak dotkne se vás. A správným místem je zrovna to navštívené! Vždycky se něco přihodí. A ještě je důležité, jak v sobě nastavíte spouštěč radosti. Doporučuji hladinu co možná nejnižší.
Zvuky, barvy, vůně, akčnost, nálady. A pak třeba ticho, které se ale povede málokdy. Zažil jsem takové v posledním roce století před katastrofální smrští, když se obloha zatáhla, až začaly žhavit lampy veřejného osvětlení. Anebo v hloubi Žehrovských lesů, kde jsem hledal hnízdící hýly. To druhé, to bych vám opravdu přál. Pak se najednou ve smrčině ozval ten jejich tichounký hlas a já je uviděl v úchvatné intimitě. A málem neuvěřil v to defilé skromnosti. Momenty ornitologa, na které nezapomene. Vteřiny nezmeškané, i sem by šel ten nadpis dát.
Z vycházek za ptactvem pobaví každá. Stávají se „hodinou doučování“ i balzámem na duši. Houstne v nich vědomí sounáležitosti, vzrušuje poznávání. A myslím, že člověk tím pomalí život. Ano, znají to umění zastavení. Vycházky.
Kdo vládne meditovat, je na té z nejlepších adres! Kdo umí okrotit spěch, dostává příležitost.
Hezké vteřiny neohmataného kalendáře, vážení pozdržení.

S živáčky na útěku

3 komentáře u textu s názvem S živáčky na útěku
Mám radost, kolik vás zašlo včera na blog. Možná se vrátíte kvůli upoutávce.
Tedy vítejte!
Nasedám do auta a kontroluji, zda mám potřebné. Málo toho rozhodně není. Signální pásek na zápěstí, závěsnou lampu na čelo, dvě tužky do kapsy k zápisníku a další a další potřebnosti.
Je po dvaadvacáté a mířím k Boleslavi.
Dlouho jsem doma vybíral místo a nakonec se přeci jen rozhodl pro východní předměstí. Znám jej z odchytů, zaskočit by mne nemělo. Mám ho rád zvláštním způsobem, právě tady se událo už strašně moc.
Dávejte pozor: Největší objev – hybridní slavičí samička (ano, to bylo tady). Dále, jedinkrát mne fotil při práci Jaromír Maceška, který už nežije. To bylo taky tady. Sem kdysi spadla ona helikoptéra do trafačky, možná si pamatujete. Tady se opalovaly kabely na vozíku z obchoďáku. Odtud jsem veden na policii co ohlašovatel vyloupených peněženek. Tady přiletěl první slavík pro mistra Štěpána, když večer hrál v bousovské sokolovně právě pro ně. Tady jsem ochutnal z cizokrajné výsadby peckovici a hlava mi mohla uletět (přiznávám, měl jsem tři). A jiné vzpomínky bych vylovil…
Teď se tam vracím v novém nápadu, mířím k silnici Praha-Liberec.
Zajíc tu jeden přeci je, nějaký ignorant, kolem už to v přípravách vybuchuje. Pak vidím lidi nocí se přesouvající s dětmi. Lehké kýble plné vykukujících špejlí, zvláštní čas. Celé to bude zvláštní, začínám tušit při nájezdu na R10. Totiž nikde, ale vůbec nikde není jediné auto! Další z nečekaných zážitků, člověk by si přes jízdní pruhy mohl rozložit karimatku.
U Bakova vjíždím do mlhy, protékající Kněžmostka se o to nejspíš postarala. Přepínám světla, postupně zpomaluji, ale všude dál klid. Pod stakorským mostem se noc už zase rozvírá. Sjíždím do kotliny Plechového města. Odbočuji na kruháč a k závoře elektrotrafačky. Zákaz zastavení končí přede mnou, postih nehrozí. Vystupuji do noci a přijde mi, že je březen. Město nespí, ale nijak výrazně zatím nevyšiluje. Mám v plánu projít všechny čtyři obrazce protierozních křovin, mají být i protihlukové, což o půlnoci posoudím.
22:41.
Prvním objektem, vyplašeným z křovin je žena. Klopýtá podle pilířů podmostí a za jedním chvíli mátožně prodlévá(?). Je k neuvěření, co všechno do ležení natahají. Rozměrný ventilátor s napájecí šňůrou, kterou nejde nikam zastrčit, značkové běžecké boty bílé barvy, polystyrénové přepravky k udržení teplé stravy. Všude vlhko a promoklo. Už ale musím zpět k autu, druhý jedinec s červeným batohem nahlíží sklem pátých dveří dovnitř. Malátný neméně. Na dotaz, jestli tam něco potřebuje, odpovídá deformovanou azbukou a pod závorou mizí. Není mu mnoho let, tak pětatřicet.
22:56.
Dívám se zpovzdálí, jestli se ten člověk nevrátí a pak jdu pokračovat v prolézání. Čelovku nezapínám, pouliční lampy se snaží. V kempech je prázdno, nikde nikdo. Ony dva stíny se vpily do zákrutu cesty podél fabriky v místě původních zalužanských sklepů. Tam až nepůjdu. Místo lze lépe přehlédnout z přemostění výpadovky na Jičín. Odtud budu mít scénu opravdu věrnou.
23:03.
Občas projede policie, to třeba říct. Poprvé zpomalili, když viděli na rameni foťák, v ruce zápisník a čelovku, jeli dál (to, když jsem stál dole, tady by asi radost neměli). Pak kvapí na východ ambulance. I tady je ale provoz vzácný, pouze taxíky občas projedou.
23:11. Do noci dýchá cukrovar v nedaleké Dobrovici. Vůně mne vrací do chvíle, kdy jsem řepu plavil několik dnů. S kolegou, kterému říkali Holínka. I mně se tak v obytné buňce představil mezi střídáním a pak když bylo naplaveno fascinovaně říkal „Spisovatel“. Musel jsem už tenkrát dělat si poznámky, protože život to po mne chce. A já ho mám rád.
Cukrovar voní po melase, oslavy přede mnou sílí. Jsem ale u dalšího nečekaného zjištění – i kdyby zvířata poutíkala na těleso dálnice, nic je tu tentokrát neporazí, což je zajímavý moment pokusu a odpadá tím plán, ráno jet po krajnicích sčítat pobité.
Ozvěna se odráží po kotli až někde od Bousova, oslavy začnou. Pode mnou projelo SUV a nevěřil jsem, že ho kruháč zastaví. Povedlo se, vešel se a už sjíždí k městu. O něco mu někde určitě jde.
23:20.
Nedočkavci už jdou do toho! A začínám mít radost z nápadu, strávit přelom roku tady. Z posledního výsledku ve vzduchu nebylo poznat, jestli šlo ještě o petardu, nebo nějaký megaloman odpálil výměník.
A první výsledek je tu! Z mostní konstrukce vyletěla poštolka. Ač k západu, rychle otáčí k Řepovu. Píšu si ji.
Noc je světlá, ptáci by problém mít neměli s usednutím jinde.
Musím říct, že mne to baví. Jezdím sem v květnu, silnice sice řve po celou noc, ale docela jinak, než to tu vypadá teď.
23:30.
I přes slabší sluch registruji šum křídel a už vidím, o co jde. Holubi věžáci se někde zvedli a letí od města. Není jich mnoho, ale píšu je.
Jinak – v obrazcích křovin jsem nezvedl nic. Buď tam už nic není, nebo se zvířata i v tomto případě ovládnou a přimáčknou se. Není to výsledek, který jsem čekal, je to však milé. Uvidíme, co půlnoc, protože tohle je slovy klasika jistě „jen čajíček!“.
Zřejmě pod vlivem mohutné pršky světel nedaleko a zvukového doprovodu jako když vítr páře plechovou střechu, vyletěl podle mne kos. Drží se nad tělesem silnice, kdyby byl provoz, má to spočítané. Zvláštní postřeh, ptáci si možná pro úrazy sami doletí. Sovy to tak dělají kvůli světlům, to se ví.
23:45.
Přichází zpráva od kolegy Martina, podpůrná. Je jistě v teple pod střechou.
00:01 2018
Peklo rozevřelo chřtán a já si říkám, jestli je tohle ještě normální. Jsem sice na okraji, takže z města to přichází před hradby domů, ale rozsvítilo se to celé kolem dokola. I nad Babu kdesi zdálky srší barevnosti, kouř všude, provázený zvláštním odérem.
Vzduch se sytí, nebe svítí, ale zvířata tu nejsou. Tak to tu dokoukám, protože tohle jsem absolutně netušil. Vyfotit mi to nešlo, nezchudnu.
00:32.
Končím. I oslavy zeslábly na třetinu.
Bylo příjemně teplo, kdo by to řekl do Silvestra. Ozývá se hudební produkce, takže šlo spíš jen o nějaký oddychový čas. Četl jsem, kolik tun se toho do vzduchu v minutách pošle. Nechci tu být moralistou, až děti mých dětí povyrostou, třeba se k tomu někde taky přichomýtnu.
Šlo mi o zvířata, ne o efekty konce roku. Společnost někam míří, neklamně bohatá, chce se pobavit. Znám ale druhé, co taky slaví, taky jsou fascinováni sílou času. Slaví to jinak, třeba zastavením se v myšlenkách a klidně i samotou. Ohlížením a porovnáváním. To je každého věc.
00:41.
U Bakova vjíždím znovu do mlhy, tentokrát neskutečné. A už zkouším brzdy – ano, ještě tam jsou. Přes protější pruh přiběhl pes, zmatený, zabloudilý. Jedu krokem kolem letadla, zvíře mám už po pravé straně, ocas vtažený mezi nohy, ustrašené. Ale podbíhá svodidlo a mizí k lesu.
I mlha se rozpouští a ke Kněžmostu za sjezdem jsou z ní už jenom cáry.
Lidé se po vsích shlukují před vrátky, nejspíš si přejí.
Poznámka na závěr:
Určitě jinak vypadá podobná noc někde na řece, kde zimují vodní ptáci. Tady se příliš nedělo.

Posledních pár vět

1 komentář u textu s názvem Posledních pár vět
Milí příznivci, vážení přátelé.
Děkuji vám za přízeň, děkuji za slavíky a jejich krajinu. Že s námi jste.
Je nezměrným štěstím poznávat, že zůstává dost lidí „přírodě blízkých“, jak vás přečasto tituluji. Bez toho zjištění by se mi chodilo krajinou a po krajinách smutně až vylekaně. Že Naděje oslabuje. Ne, není to tak a to je zjištění všech zjištění.
Dokonale jsem pochopil, kde moje místo a kde mne je třeba. Odkud nesejdu. Má to smysl.
Přeji každému, ať vám vyladění drží co nejdéle. Závazky, byly-li, ať nějak pozvládáte a kdyby to nevyšlo, za rok se líp připravíte, nebo ty obtížnější prostě nezařadíte. Přeji vám štěstí co nejvíc, protože jsou chvíle, kdy je důležité opravdu dost. A přeji vystrašen rokem sedmnáct, abychom osmnáctým došli na jeho konec všichni – my zbývající.
Buďte blaženi a počítejme spolu pro časy další. Třeba hned na jaře o vycházce za ptačím zpěvem! A pište si, kdo máte chuť, tolik času mám.
Nevím, jaký bude rok nadcházející, jako jsem neznal uplynulý na jeho startu. Dneska jej beru. Hodí se mi do výzkumu i do života.
Držte se po vašich cestách, ať příliš netlačí.
Dopisovatel blogu Pavel Kverek

Táhněte pryč!

Žádné komentáře u textu s názvem Táhněte pryč!
Slavíme, už to začalo! Není ani sedm, ale už se ladí. Letos to bude tuším podle rozbíhání opravdu velkolepé.
V zahradě naproti zůstaly jenom kopřivy. Mladé se nebojí a staré jsou po smrti. Srny jsou pryč, zajíc taky, ještě odlétá nakvap splašený kos. Táhněte pryč, vzkazují ruce odpalovačů. Náš je ten konec roku, my Zemi řídíme!
Teď to na chvíli utichlo, je ještě čas.
Najděte si tu příběh o labuti, jak měla nejdřív štěstí po nárazu v Praze do trolejí a podruhé smůlu. To na vysokém napětí. Měla kroužek na noze, proto to vím.
Nevím, co mne čeká o půlnoci v křoví. Budu mít reflexní pásek na ruce, na čele světélko, v ruce zápisník a přes rameno foťák. Tuším ale, že zažiju něco, co netuším. A ráno se tam musím za světla vrátit, k posčítání pomalejších.
Bláznivá věc.

Silvestrovské odpočítávání

Žádné komentáře u textu s názvem Silvestrovské odpočítávání
Co jsem tady nesplnil dopsat, nechám novoročnímu předsevzetí.
Text konce roku bude postupně navazující, neplánovaný, ale živý. Což je výhoda proti okolním médiím.
Kdo najdete chvilku, vítejte v starém roce!
Odmlčím se před půl dvaadvacátou, mlha venku se rozpouští, plán se naplní. Vyjedu k Boleslavi. Ne, nedělám si iluze, nebude to veselé, ale projít tím musím. Dělám to pro přátele. Ano, ta krajina na předměstí a život v ní jsem přibral do rodiny.
Vidím z okna, že měsíc je téměř dorostlý a posvítí do posledních chvil roku.
Jaký byl se slavíky? Jaký byl s lidmi? Jaký byl rok 2017?
Především rychlý a to mi je dost už na to, abych se naučil s časem vyjednávat. Nabídnout klidně i „všimné“ a počkat, jestli zpomalí.
Ten rok byl krásný, obohacující, jedinečný! Vždyť se v městě na Klenici narodila druhá naučná a zážitková stezka pro lidi. Ve Slavičím háji o pár prstů poporostly větévky budoucích kolébek pro všeliká křídla vytouženců!
A byl taky krutý. Odebral přátel i květy v obou slavičích sadech popálil. Byl nekompromisní, ten právě končící.
Jdu hledat fotku pro pokračování..

O jednom z míst

Žádné komentáře u textu s názvem O jednom z míst
Času nám mnoho nezbývá, pojďme se pomalu loučit.
Právě jsem se vrátil z okružní cesty. Poděkoval v Slavičím háji a cestou zpět se stavil tady u nás pod Hrádkem.
Nabízím odtud dva pohledy – na místo vlevo a záběr sousedního napravo. Nad nimi běží hřbet Hrádku a vzadu přechází na Velkou pláň, nejvyšší bod v kraji.
Nás ale zajímá prostor „dole“, jde o dva těsně sousedící slavičí plácky, které názorně ukazují, s čím se slavík na Mladoboleslavsku spokojí.
Místo vlevo od silnice je mimořádně půvabné, ale jen k těm, kteří přijdou blíž. Ukrývá skalní blok se strmou stěnou a úzkou průrvou, která pod zemí končí kdovíkde. Za socialismu tam byla i divoká skládka, přístup je dnes omezen a to je dobře. Skládku překryla prsť.
Místo sousední je mladší, slavíci se v něm objevili v konci století, kdy zmohutněly trnkové keře.
Vývoj těchto plácků je dynamický, křoviny jsou vitální, a pokud jim je dovoleno, tak se šíří. Kdysi byla na svahu louka a keře jen linkou na mezi. Dnes louka mizí i s tradičními květinami, než přijde odněkud sekera.
Plácek se skalou je po pravé straně udržován pravidelným průklestem pro elektrovod a to ptáci vítají. V neustále zmlazované pařezovině úspěšně hnízdí a to i slavíci.
Skalní blok zjara odráží ptačí koncert do okolí a poslech právě v těchto místech býval velikým zážitkem. Slyšet bývá až do Kněžmostu. Jen trochu škoda, že v posledních letech zde sídlí slavík nevalného nadání, sloky v jeho provedení jsou chudší, motivy často opakované. A přeci mám radost, když kroužek chyceného potvrdí, že se nemýlím, že je to navrátilec známý.
Ve skalkách na okolí sídlí lišky a tak slavíci někdy vyhnízdí a jindy ne. Liška je opravdu dobrým lovcem.
Výhoda těchto míst spočívá v tom, že jsou neobdělatelná a tak snad slavíci o domov nepřijdou.

Co ještě stihneme

Žádné komentáře u textu s názvem Co ještě stihneme
Posledně byl správce webu rád za upoutávku na stránku, činím tak podruhé, je tam můj příspěvek. Tak si tam odskočte, kdo chcete.
http://avifauna.cz/bezcem-dlouhych-trati
Pak se tu objeví zhodnocení roku. Nějaký souhrn, slibuju už od léta, že spočítám letošní slavíky. Tak to předložím.
Pak by chtělo něco veselého, podívám se po kabinetu.
Pak bude Silvestr a na půlnoc tu nebudu. Budu v houští. Reportáž se objeví prvního ledna a bude se jmenovat S živáčky na útěku. Pořídím ji pobytem na boleslavském předměstí, kde zakotvím přibližně dvě hodiny před půlnocí, přivítám nový rok a budu dokumentovat vliv oslav na zbytek divoké přírody, který se z volné krajiny pro nemožnost bytí přesunul do zelených (v létě) obrazců mimoúrovňového křížení silnic kolem trafostanice, obchoďáků, kruháče, viaduktu a starých sklepů v torzu zalužanských zahrad. V ráji poflaků všeho druhu, v prostředí vhodném pro slavíky, v křovinách obklíčených svodidly.
Tak to je výhled do poslední hrstky hodin starého roku a k jeho přelomu.
Ještě na to dojde, ale kdo sem chodíte a měl byste posledního v posledních minutách či prvního v minutách prvních volno v hlavě, vzpomeňte na mne kdesi v rachotu střel a připálené obloze. Budu fotit a zapisovat. Přemýšlet a žasnout. Bát se i pochvalovat ten nápad. Mám-li o běsu mluvit, musím jej zažít! Nedovedu totiž v tuto chvíli vůbec odhadnout, co zvířata a ptáci příměstského stanoviště vyvedou, co dělali před rokem. Zda poruší nabytou ostražitost a dojdou si pod svodidly k újmě.
Mám pocit, že se mluví pouze o zvířatech domácích, divoká zmíní snad pouze pracovníci útulků, jinak je ticho. Už roky se vychystávám, letos se to stane.
Dám fotky míst, kde to není pro normálního člověka úplně jednoduché, ale jak vidíte, i tam je živo.
A ještě jednu věc letos stihneme, popřeji vám..

V televizi dávali…

Žádné komentáře u textu s názvem V televizi dávali…
Vítejte!
Ano, toto je moje televize. Za oknem, za městem, za humny.
Čekám, až mi káva nepopálí jazyk a dívám se ven. K silnici. Na štětce, kterou jsem přesně pro tohle na podzim nevytrhl, už sedí návštěva. Vyfotím ji pro blog přes sklo (omluvte sníženou kvalitu obrazu), abych ty dva návštěvníčky nepoplašil.
Myslel jsem si na ně už řadu dní, kde letos jsou.
A věřte, stál jsem tam dobrou půlhodinu. Přál si přerušovaně, aby nikdo zrovna ulicí nešel. Přerušovaně proto, že chvílemi jsem upíjel a to je mi takový pocit, že „mám vypnuto“. Jakmile jsem byl znovu v soustředění, už jsem oči popásal.
Vždycky mne ptáci fascinovali. Musel jsem takhle skončit, s kleštěmi, kroužky a v touze.
Já teď nemám čas, musím k výhni, ale věřte, že bych napsal článek košatý, k tomu, co jsem si mohl žít.
Oba stehlíci v namrzajícím deštíku velmi zkušeně tahali semínka. Dovedu si představit tu pohodičku v žaludku každého z nich, která se za chvíli odstartuje. Vždyť tato potrava má v sobě sílu budoucího!
Bavil jsem se, jak oba ptáci se dokázali vystřídat v hlídání okolí. Musí to tak dělat, jinak tu zítra nemusí být, i krahujec má v žaludku potřebu a možná po ránu tíživě vymeteno.
Fascinuje mne řád Přírody i jeho – v mnoha ohledech – přebírání lidmi.
Ti stehlíci se vrátí, potravy je v palicích dost.
Jdu se podívat (i když to dávno už vím), jak šikovně začali semeníky rozebírat od špičky. Jsou chytří, vybavení návykem. A jsou jistě severští, dal bych za to klidně – i to (zatím) nedopité kafe.
Večer se za nimi podíváme v archivu kontrolních hlášení, výsledky mám dva, přijďte.
A ještě poznámka – ty rostlinky před domem v dláždění bych dokázal samozřejmě vytrhat a mít uklizeno, ale všiml jsem si před roky, že i ony mají naprosto dokonale svůj čas. Přijde, co nevidět. V určitém okamžiku se po nich zdejší mikropopulace vrabců – úpolníků může utlouct. Něco jim to neviditelného dává, krom zasycení a tak to bývá v zahradě i s břečťanem. Přijde čas, kdy plody jdou doslova na dračku.
A ještě ten druhý výsledek..
Oba zástihy jsou z podobné oblasti po půli října. Naši stehlíci se zřejmě většinou posouvají na zimu jižněji a zde je nahradí ptáci ze severu.
css.php