S živáčky na útěku

3 komentáře u textu s názvem S živáčky na útěku
Mám radost, kolik vás zašlo včera na blog. Možná se vrátíte kvůli upoutávce.
Tedy vítejte!
Nasedám do auta a kontroluji, zda mám potřebné. Málo toho rozhodně není. Signální pásek na zápěstí, závěsnou lampu na čelo, dvě tužky do kapsy k zápisníku a další a další potřebnosti.
Je po dvaadvacáté a mířím k Boleslavi.
Dlouho jsem doma vybíral místo a nakonec se přeci jen rozhodl pro východní předměstí. Znám jej z odchytů, zaskočit by mne nemělo. Mám ho rád zvláštním způsobem, právě tady se událo už strašně moc.
Dávejte pozor: Největší objev – hybridní slavičí samička (ano, to bylo tady). Dále, jedinkrát mne fotil při práci Jaromír Maceška, který už nežije. To bylo taky tady. Sem kdysi spadla ona helikoptéra do trafačky, možná si pamatujete. Tady se opalovaly kabely na vozíku z obchoďáku. Odtud jsem veden na policii co ohlašovatel vyloupených peněženek. Tady přiletěl první slavík pro mistra Štěpána, když večer hrál v bousovské sokolovně právě pro ně. Tady jsem ochutnal z cizokrajné výsadby peckovici a hlava mi mohla uletět (přiznávám, měl jsem tři). A jiné vzpomínky bych vylovil…
Teď se tam vracím v novém nápadu, mířím k silnici Praha-Liberec.
Zajíc tu jeden přeci je, nějaký ignorant, kolem už to v přípravách vybuchuje. Pak vidím lidi nocí se přesouvající s dětmi. Lehké kýble plné vykukujících špejlí, zvláštní čas. Celé to bude zvláštní, začínám tušit při nájezdu na R10. Totiž nikde, ale vůbec nikde není jediné auto! Další z nečekaných zážitků, člověk by si přes jízdní pruhy mohl rozložit karimatku.
U Bakova vjíždím do mlhy, protékající Kněžmostka se o to nejspíš postarala. Přepínám světla, postupně zpomaluji, ale všude dál klid. Pod stakorským mostem se noc už zase rozvírá. Sjíždím do kotliny Plechového města. Odbočuji na kruháč a k závoře elektrotrafačky. Zákaz zastavení končí přede mnou, postih nehrozí. Vystupuji do noci a přijde mi, že je březen. Město nespí, ale nijak výrazně zatím nevyšiluje. Mám v plánu projít všechny čtyři obrazce protierozních křovin, mají být i protihlukové, což o půlnoci posoudím.
22:41.
Prvním objektem, vyplašeným z křovin je žena. Klopýtá podle pilířů podmostí a za jedním chvíli mátožně prodlévá(?). Je k neuvěření, co všechno do ležení natahají. Rozměrný ventilátor s napájecí šňůrou, kterou nejde nikam zastrčit, značkové běžecké boty bílé barvy, polystyrénové přepravky k udržení teplé stravy. Všude vlhko a promoklo. Už ale musím zpět k autu, druhý jedinec s červeným batohem nahlíží sklem pátých dveří dovnitř. Malátný neméně. Na dotaz, jestli tam něco potřebuje, odpovídá deformovanou azbukou a pod závorou mizí. Není mu mnoho let, tak pětatřicet.
22:56.
Dívám se zpovzdálí, jestli se ten člověk nevrátí a pak jdu pokračovat v prolézání. Čelovku nezapínám, pouliční lampy se snaží. V kempech je prázdno, nikde nikdo. Ony dva stíny se vpily do zákrutu cesty podél fabriky v místě původních zalužanských sklepů. Tam až nepůjdu. Místo lze lépe přehlédnout z přemostění výpadovky na Jičín. Odtud budu mít scénu opravdu věrnou.
23:03.
Občas projede policie, to třeba říct. Poprvé zpomalili, když viděli na rameni foťák, v ruce zápisník a čelovku, jeli dál (to, když jsem stál dole, tady by asi radost neměli). Pak kvapí na východ ambulance. I tady je ale provoz vzácný, pouze taxíky občas projedou.
23:11. Do noci dýchá cukrovar v nedaleké Dobrovici. Vůně mne vrací do chvíle, kdy jsem řepu plavil několik dnů. S kolegou, kterému říkali Holínka. I mně se tak v obytné buňce představil mezi střídáním a pak když bylo naplaveno fascinovaně říkal „Spisovatel“. Musel jsem už tenkrát dělat si poznámky, protože život to po mne chce. A já ho mám rád.
Cukrovar voní po melase, oslavy přede mnou sílí. Jsem ale u dalšího nečekaného zjištění – i kdyby zvířata poutíkala na těleso dálnice, nic je tu tentokrát neporazí, což je zajímavý moment pokusu a odpadá tím plán, ráno jet po krajnicích sčítat pobité.
Ozvěna se odráží po kotli až někde od Bousova, oslavy začnou. Pode mnou projelo SUV a nevěřil jsem, že ho kruháč zastaví. Povedlo se, vešel se a už sjíždí k městu. O něco mu někde určitě jde.
23:20.
Nedočkavci už jdou do toho! A začínám mít radost z nápadu, strávit přelom roku tady. Z posledního výsledku ve vzduchu nebylo poznat, jestli šlo ještě o petardu, nebo nějaký megaloman odpálil výměník.
A první výsledek je tu! Z mostní konstrukce vyletěla poštolka. Ač k západu, rychle otáčí k Řepovu. Píšu si ji.
Noc je světlá, ptáci by problém mít neměli s usednutím jinde.
Musím říct, že mne to baví. Jezdím sem v květnu, silnice sice řve po celou noc, ale docela jinak, než to tu vypadá teď.
23:30.
I přes slabší sluch registruji šum křídel a už vidím, o co jde. Holubi věžáci se někde zvedli a letí od města. Není jich mnoho, ale píšu je.
Jinak – v obrazcích křovin jsem nezvedl nic. Buď tam už nic není, nebo se zvířata i v tomto případě ovládnou a přimáčknou se. Není to výsledek, který jsem čekal, je to však milé. Uvidíme, co půlnoc, protože tohle je slovy klasika jistě „jen čajíček!“.
Zřejmě pod vlivem mohutné pršky světel nedaleko a zvukového doprovodu jako když vítr páře plechovou střechu, vyletěl podle mne kos. Drží se nad tělesem silnice, kdyby byl provoz, má to spočítané. Zvláštní postřeh, ptáci si možná pro úrazy sami doletí. Sovy to tak dělají kvůli světlům, to se ví.
23:45.
Přichází zpráva od kolegy Martina, podpůrná. Je jistě v teple pod střechou.
00:01 2018
Peklo rozevřelo chřtán a já si říkám, jestli je tohle ještě normální. Jsem sice na okraji, takže z města to přichází před hradby domů, ale rozsvítilo se to celé kolem dokola. I nad Babu kdesi zdálky srší barevnosti, kouř všude, provázený zvláštním odérem.
Vzduch se sytí, nebe svítí, ale zvířata tu nejsou. Tak to tu dokoukám, protože tohle jsem absolutně netušil. Vyfotit mi to nešlo, nezchudnu.
00:32.
Končím. I oslavy zeslábly na třetinu.
Bylo příjemně teplo, kdo by to řekl do Silvestra. Ozývá se hudební produkce, takže šlo spíš jen o nějaký oddychový čas. Četl jsem, kolik tun se toho do vzduchu v minutách pošle. Nechci tu být moralistou, až děti mých dětí povyrostou, třeba se k tomu někde taky přichomýtnu.
Šlo mi o zvířata, ne o efekty konce roku. Společnost někam míří, neklamně bohatá, chce se pobavit. Znám ale druhé, co taky slaví, taky jsou fascinováni sílou času. Slaví to jinak, třeba zastavením se v myšlenkách a klidně i samotou. Ohlížením a porovnáváním. To je každého věc.
00:41.
U Bakova vjíždím znovu do mlhy, tentokrát neskutečné. A už zkouším brzdy – ano, ještě tam jsou. Přes protější pruh přiběhl pes, zmatený, zabloudilý. Jedu krokem kolem letadla, zvíře mám už po pravé straně, ocas vtažený mezi nohy, ustrašené. Ale podbíhá svodidlo a mizí k lesu.
I mlha se rozpouští a ke Kněžmostu za sjezdem jsou z ní už jenom cáry.
Lidé se po vsích shlukují před vrátky, nejspíš si přejí.
Poznámka na závěr:
Určitě jinak vypadá podobná noc někde na řece, kde zimují vodní ptáci. Tady se příliš nedělo.

3 odpovědi na “S živáčky na útěku”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.