Toť název besedy, kterou jsme domluvili na půlku února do Bakova – Trenčína. Objednali ji Baráčníci a vracím se mezi ně po několika letech.
Mám rád místa, kam mne zvou opakovaně a úplně nejradši mluvím právě o naší krajině. Snadný je i výběr obrázků, které vyzvu k doprovázení. A lidé jako baráčníci jsou fajn publikem. Líbí se jim termín „domovina“, který mám ve slovníku.
Lidé bývají překvapeni, kolik dokážu vylovit zajímavostí z přírody jejich místa. Není to složité, uvážíme-li, kolik času jsem v krajině prožil. Nejen vyhledáváním pozoruhodného, ale víc při čekání, než se slavíci nachytají. Právě tam se daří všem těm „dočkáním se“.
Stojíte v místě veskrze obyčejném, ale protože vás odchyt je nachystán pozdržet, jdete vstříc heslu: Ve správnou chvíli na správném místě. Správná chvíle se nastaví hned, jak okolní život zjistí, že jste neútočným a hned jak dotkne se vás. A správným místem je zrovna to navštívené! Vždycky se něco přihodí. A ještě je důležité, jak v sobě nastavíte spouštěč radosti. Doporučuji hladinu co možná nejnižší.
Zvuky, barvy, vůně, akčnost, nálady. A pak třeba ticho, které se ale povede málokdy. Zažil jsem takové v posledním roce století před katastrofální smrští, když se obloha zatáhla, až začaly žhavit lampy veřejného osvětlení. Anebo v hloubi Žehrovských lesů, kde jsem hledal hnízdící hýly. To druhé, to bych vám opravdu přál. Pak se najednou ve smrčině ozval ten jejich tichounký hlas a já je uviděl v úchvatné intimitě. A málem neuvěřil v to defilé skromnosti. Momenty ornitologa, na které nezapomene. Vteřiny nezmeškané, i sem by šel ten nadpis dát.
Z vycházek za ptactvem pobaví každá. Stávají se „hodinou doučování“ i balzámem na duši. Houstne v nich vědomí sounáležitosti, vzrušuje poznávání. A myslím, že člověk tím pomalí život. Ano, znají to umění zastavení. Vycházky.
Kdo vládne meditovat, je na té z nejlepších adres! Kdo umí okrotit spěch, dostává příležitost.
Hezké vteřiny neohmataného kalendáře, vážení pozdržení.
