Zaměřeno na slavíky

Teď, před koncem prvního červnového týdne, mladí slavíci z úspěšných snůšek vyskakují do světa. Je to přesně tento případ z 6. 6. 2004 z březenského parku.

Křídla jim ještě neslouží, ale nohy jsou už pevné. A taky opeření, to jim život uchrání přečasto! Vidět na zemi nejsou, a když se neozvou, nikdo nemá šanci. Ještě o nich rodiče ví, ještě je podporují, ale nebude to dlouho trvat a zapomenou.

Budou mít splněno a je samé čeká náročný čas. Pelichání. Neskutečný proces právě u slavíků. Přišel jsem k němu v začátku století a skočil do něj po hlavě. Objevil jsem možnost, jak pelichající ptáky v prostředí prokázat. A to bylo průlomové. Přišel jsem na to sice náhodou, ale mnoho věcí se děje díky náhodě. Dodnes si myslím, že práci s přehrávkami ptačích projevů jsme ještě docela neovládli. I když v posledních letech jde vývoj hodně kupředu.

Já jsem objevil styl pro slavíky a vytvořil si na události závislost. V tu dobu se totiž už konečně objevily foťáky – kvalitní, jednoduché, pohotové. Bez toho by to nešlo, proces třeba dokumentovat. Mám archív, který nemá nikdo, to si troufám tvrdit. Ještě jsem nic neopublikoval, ale mnohé pochopil a rád bych pozornost rozšířil na slavíka tmavého, který je ještě neuvěřitelnější. Možnosti v Česku chybí, záznamy mám dva, nebo tři. Což je málo, pro slavíka obecného mám tři sta.

Mladí slavíci obecní, co vyskočili z hnízda, jsou nelétaví ještě pár dnů. Jak dorostou letky a hlavně rýdováky, zvednou se ze země a začnou přeletovat. Staří je občas nakrmí, ale oni už fungují sami. A pak to zůstane. I u nich se změní opeření, ale ne kompletní výměnou, jak u rodičů, vymění (převážně) drobné peří. A to už „za pochodu“.

Toulají se po hnízdišti, vzdalují a vzdalují, poznávají ráz krajiny, až jejich šat se od starých přestane lišit docela. A před nimi svět! A život. Ne tedy před všemi, některý měl smůlu a skončil hned na začátku. Pro neznalost, naivitu, pro mládí.

Pro ty šťastné, ale prázdninové slunce svítí dál a hvězdy provokují. Zvednout to k nim a letět, kam křídla rozhodnou! Neviditelná síla jim je naklápí, tak jako před tím tátovi s mámou, když prvně odlétali. Jak křídla dědů a báb, co v kraji dávno nejsou. Co mají už po příležitosti. Té, kterou žijeme my.

Jak je to dávno, co se v Přepeřích, v kraji Dolnobousovském, uhnízdil slavík. Rok 2007 to byl. A neuspěl, samičku uslintal plzák španělský a ona nemohla zahřívat snůšku. A pak už tam nikdy nebyli.

Letos zjara se tam ozval, roznesl jsem zprávu po sousedech, aby si koncerty vyposlechli. Včera jsem přijel zkusit, jestli zůstal. Měl by to být mladý, tací nová místa osídlují.

Trvalo dlouho, než jsem ho zjistil, ale zjistil. A pak i chytil.

Byl dvouletý, a kdo ví, jestli hnízdí. Tím, že mu ještě bývá do zpěvu, je podezřelý. Už by měli krmit mladé společně s družkou. Dal jsem mu kroužek a uvidíme, co bude.

Jsou v konci té vesnice problémem kočky. Kde nejsou. Mnohdy i daleko v polích je člověk vidí, některé pytlačí, jiné – nebožky, byly prostě nějakým dobrákem vysazeny, když je doma nepotřeboval. Takových zvířat dnes je. Co jim zbývá, než se flákat a riskovat, že někde dostanou kuli do těla.

Osm roků to místo na výjezdu ke Kamenici čekalo na svého zpěváka. Před tím se tam hnízdilo tak třikrát.

Dost se proměňuje, ale nabídku s odřenýma ušima splňuje.

Teď už ale i tam budou koncerty končit, přijde pelichání. Ztratí se pryč?

Zdá se, že nejvíc práce na jejich poznávání v současné době dokáží odvést geolokátory.

Droboučký přístroj v podobě „batůžku“, zaznamenávající východ a západ slunce, z čehož lze odvodit po získání dat kontrolním odchytem souřadnice dotčených míst.

Věc to je nelevná, ale projekty, podobně jako u mnoha jiných druhů, běžely a poběží. Přístroje nejsou dokonalé, ale hrubé náčrty dávají a ty jsou s ohledem na to, co víme jen z kroužkování, průlomové. Ostatně napsali to už Britové při pokusech se slavíkem obecným dříve, v čase začátků. A nestačili žasnout nad oběma výsledky, kde zimovištěm se ukázala malá zem „o něco níže“ představám – Guinea-Bissau.

Další projekty přišly poté jinde a výsledky jsou též fantastické.

Švýcaři zorganizovali pokusy u slavíků obecných severofrancouzské populace, italského údolí Pádu a bulharských na východě – vše v jeden čas a ve Švédsku pak jindy vybavili přístroji slavíky tmavé.

Po seznámení se s objevy mi oba hnědí slavíci dál ještě stoupli v ceně. U těch obecných se ukázalo, že jejich africká zimoviště nejsou rozlohou široká a na kontinentu poledníkově řazena. Tady se hned nabízí otázka – co populace, hnízdící na severní části rozšíření druhu, třeba právě polabské. Budou navzdory mnohému podobné zimovištěm s italskými?

A pak tu jsou ti slavíci tmaví.

Dva výsledky – a jako přes kopírák! Až neuvěřitelné, obzvlášť přihlédneme-li k tomu, že každý je označen ve Skandinávii z místa jiného. Odlet v rozmezí dvou dnů a dosažení zimovišť po drobných rozdílech tahových, taky tak. Co k tomu říct?

A to ještě ta dálka oproti slavíku obecnému!

Cíl spolu sousedících míst (jen přes hranici) byla Zambie a Mosambik. Čtyři měsíce na cestě k nim s přestávkami.

Přístroje nikdy zatím nevydržely zaznamenat i zpáteční cestu, některý a v náznacích. Ať už u obecných či tmavých. Dopočítat jde ale mnohé. Prolezl jsem data příletů (pro obecné do Česka a pro tmavé do Polska) a výměry se ukázaly.

Tak třeba nám málo známí slavíci tmaví stráví na podzimní cestě 4 měsíce. Se zastávkami, pochopitelně.

Hnízdění včetně superrychlého přepelichání (ST má mezi pěvci jedno z nejsvižnějších) vyjde na 3,5 měsíce, pobyt na zimovišti měsíce 3, no a jarní návrat, který obecně bývá zrychlený, vyjde u nich na 1,5 měsíce. Když to sečteme, máme uzavřený dílec života slavíka Luscinia luscinia.

No a ten obecný, se zimovišti pod Saharou? Zajímavé neméně.

Tak třeba tento mladší, který přiletěl hnízdit ke Kochánkám nad Jizerou letos v květnu.

V peří, které pro kormidlování sloužilo hůř. Co zažil ošidného?

To je ale už pryč. Přiletěl, protože přežil.

Když si to člověk uvědomí při setkání s každým z nich, dává to chvílím mocný rozměr. Když člověk najde u některého z nich přítomný kroužek/značku z let minulých, je to ještě mocnější. Vidět či aspoň nahlížet do jejich života – to jsem si dávno přál! A mnohde jsem to i řekl. Naposledy teď v Boleslavi při pozvání k Hovorům přes rampu.

Napíšu to naposledy. Je to nesmírně tajemné, vzrušující, obdivuhodné. A člověk si musí klást otázku: „Jak se to všechno tak propracovaně může v přírodě dít?“.

No vidíte. A pak koukáte na fotky člověka, který zdokumentoval onu boleslavskou spoušť vysečených lánů rákosí s hnízdy – třeba rákosníků zpěvných, kteří sem letěli hnízdit ze stejných míst, co slavík tmavý. To jsme si mysleli, že podobné zrůdnosti necháme jen vzpomínkám na socialistické zemědělství.

Loni tam byl. O prázdninách se chytil a dorůstaly mu letky. Přijít o pár dní později, nic by po něm nezbylo, byl by fuč. Slavík tmavý, zřejmě samec.

Letos jsme tam chtěli začít natáčet reportáž o mé cestě ke slavíkům, která se objeví na prvním veřejnoprávním kanále, a cosi jsem v místě zaslechl. Nechytali jsme ale, protože v polích byly traktory. Jeli jsme to pořídit za bousovský hřbitov, tam jsem věřil, že bude klid. A byl. Proto zůstal biotop u Býčiny bez kontroly. Pak se objevily na webu ornitologických pozorování údaje o přítomnosti toho slavíka v místě, tak jsem to šel prověřit odchytem do sklopek a taky přehrávkou všech možných variant jejich projevu.

Po hrázi stranou se chytil pár slavíků obecných, který tam hnízdil, tady se chytla samice slavíka obecného s hnízdní nažinou. S někým tedy ve vztahu. Zpěvák se tam nějaký pořád ozýval, podivně, ale co to je zač jsem nezjistil.

Se slavíky tmavými v Česku mám divné zkušenosti. Rozhodně se nechytají jako v Polsku. Sklopka je nějak nezajímá, přehrávce asi nedůvěřují, nebo jsou bojácní. Převažují případy, kdy jsem nepochodil. Když vzpomenu na Orlické Záhoří a opakovanou cestu tam, nebo tady na osadu Matice, přestávám si věřit že něco vůbec umím. A to jejich chování by mohlo být i mírným odůvodněním malého zastoupení jejich zástihů u nás.

Co tady u rybníka Střípek vlastně přebývá?

Dva ornitologové tvrdí, že slavík tmavý. Jeden ho slyšel zpívat, druhý ho viděl zblízka v dalekohledu. Já jsem ho neslyšel a neuviděl. Ani v pastičce. Něco mi ovšem říká, že tady by mohly přijít nějaké body, že bych se na těžkém případu posunul dál. Vyrazím tam, aby mne to potom nemrzelo. Vyšlápnu si, i když chytání tam, co je většina na hliníku, moc nebaví.

Pracovní skupina z Polska (bez Pawla Dolaty)

Pár vět z návštěvy Slavičího háje.

Ve snaze zpřesnit inventuru slavičích párů v prostředí jsem jednadvacátého odpoledne přistál u lavičky.

Slavíků je opravdu dost, už s tím bych mohl odjet. Potřeboval jsem ale chytat a to se nedařilo. Nakonec, když šel večer, alespoň jednoho jsem přelstil a doufal, že by mohl být pro mne letos neznámým, i když známým. Vypadal šíleně, peří zničené buď problémem neznámým, nebo v bitkách. Asi osamělý. Kroužek má z roku třináct ze stejného místa.

(Ukazuji to hlavně kvůli ulomenému peru č.2 – to je to první nad malým zprava. Je to vlastně pracovní okraj křídla).

Ano, byl pro mne novým a měl jsem pak doma radost. Další do mozaiky znalostí o přežívání. A ještě tam je jeden a ten taky nejde.

A pak šel večer. Slunce zapadalo, všechno zpívalo, od malé tůňky se ozývala rosnička, z rybníka vedle kuňky a skokani, naproti nad Krocnou vyšel měsíc.

Trávu kolem mobiliáře jsem měl už vysečenu, sedl jsem si na lavičku, pozoroval kukačky, tu jejich taktiku a měl nad vším radost. Modřinky, co hnízdí v informační tabuli, ještě létaly v korunách a pilně krmily mladé, z travin vyskákal zajíc. Budujeme místo blízké mým obrázkům z mládí. Všemu svého!

Zabalil jsem síť, posbíral sklopky, ze hřiště kdesi v dáli zněla muzika mladých, špička Humprechtu zmizela z obzoru, v pásu svítil jediný kvetoucí hloh a ještě chviličku před tím velká jestřábí samice zalovila po strace. Nechytla ji.

Být lépe zajištěn, postavil bych v kraji boudu na léto, takovou prkennou budku a trávil tu celý slavičí čas. Dozvěděl bych se o nich daleko víc.

Dokud zpívají, je to zážitek největší.

Zas to bude stejně, jak loni i předloni. Nestihnu s výzkumem to, co jsem chtěl. Ale netrápím se tím, kdybych to stihnout měl, nestačil bych vše ostatní, čeho mi je třeba.

Nastavuji si ornitologické cíle totiž velmi nezodpovědně, když to pak člověk „hodí do čísel“ a propočítá, budí to úsměv. Vždyť to stihnout vůbec nešlo! A tak to pobírám ze dne na den, jak se to hodí, nenaříkám nad zmeškaným a raduji se z podařeného. Nemohu přeci říct, že kvůli zahraničním terénům jsem přišel tady o přehled a dokumentaci slavičího hnízdění, to by bylo nespravedlivé až hloupé! Dny máme pouze čtyřiadvacetihodinové, nikdo nám víc nepřidá, život jediný – jak na to jít lépe?

Co bych chtěl víc? Výzkum, který před pár dny byl zakončen u řek, nabídnul v posledních hodinách velikou naději. Hned jsem ji ostatním vyjevil. Pokusem, který jsem odkládal a nakonec přeci jen uskutečnil, nakročili jsme k možným úspěchům v specifických odchytech. Nápad, který se zrodil v hlavě už loni na podzim, a pro výpravu jsem si jej vychystal, zafungoval. Vše má ovšem před sebou testování, proto je oslava jen v umírněných rozměrech. Zdá se to však průlomové.

Tady je – samička slavíka tmavého, která před pár dny přiletěla k Wartě hnízdit.

Má vystavěné hnízdo a začíná snášet. Sameček nás pozoruje sám již označen a hned, jak ji po zvážení pouštíme, od nás si ji přebírá. Plány mají veliké.

Až přijde léto, budu se drbat na hlavě. České lokality mnohde nenavštívené, přehled bídný, poznámky od zpravodajů neověřené. Pozvání nenaplněna. Alespoň, že ze Slavičího háje chodí zprávy skvělé. Snad krom toho, že keře by bylo třeba očima popotáhnout.

Vyšel nový časopis Ptačí svět od ČSO, věnovaný hlavně programu sčítání ptactva. Přinesl i žádost o pomoc při nákupu pozemků pro Ptačí park u Josefova. Přispěli jsme loni tím, že jsme na ples připravili cenu do tomboly a výtěžek akce byl využit k stejnému účelu. Tím mám splněno, protože sami musíme držet prostředky pro náš ptačí park.

Vždycky jsem chtěl, aby něco podobného za mnou zůstalo, a když mi přišel telefonát: „Včera jsem Pavle seděl ve Slavičím háji na lavičce a nahrával slavíky, zpívalo jich tam pět!“ – je to něco, co si možná ani nedovedete představit.

A ten, kdo si počká, až výsadby druhého bloku narostou, užije ještě víc! Jasně, že všichni ti slavíci tam nehnízdí, to ani nejde, ale do prvního bloku parku se stáhli ti dosud neúspěšní a nechávají vychládat letošní příležitost. Vedle těch hnízdících, kterým už v této fázi samozřejmě nevadí. To je další význam prostředí, jako „odpočívárny a balzámu na ptačí utrápené duše“. A pak se bude pelichat před cestou a mladí testovat křídla. Loučit se a zapamatovávat si domov. A pak to jednou namíří pryč od Klenice, od města, od naší lavičky, od nás. K zemi se budou sypat mirabelky, všude plno vos a v tom pak i léto nakonec odejde. Odejde, ale ta cesta k němu od zimy, naplněná slavičí přání a možnost si k nim přisednout, to váhu má.

Jednoho večera pak vytáhnu výkonnou aparaturu, namířím k obloze, rozprostřu sítě a do rána budu čekat. Na slavíky, co jsou už na cestách a lákat je k zastavení. Způsobem, který se rychle mezi kroužkovateli všemožných druhů ujímá.

Květen se ale ještě drží při síle. Žít třeba z něj, i když už dobře vím, že zas brzy stanu oklamaný plíživým létem.

Zhruba 350 kilometrů severovýchodně od naší kovárny leží operační prostor Akce Slowik, jak tuto místní kdysi nazvali. Prosna tam mizí ve větší Wartě, kolem hektary vrbin, zapěstovávaných bobry. Hráze proti rozlití řeky do krajiny, kilometry dlouhé, porostlé trávou a rozezpívané koncertováním cvrčků. Území, v němž se rok od roku čím dál dřív v máji potkávají dva hnědí slavíci. Polsky do češtiny řečeno – slavík šerý a slavík rezavý. Ten rychlejší, který tam rozšířením od jihu končí, je slavík obecný, druhý, který tam začíná, je slavík tmavý. Ten dorazil až z africké Botswany či Zimbabwe, ten první odněkud z Nigerie. V Polsku se sešli, budou v tom univerzálním prostředí hnízdit a někteří se mezi sebou i křížit. Takovou nabídku badatelům přichystává vzácné území. Oni to ví a stejně jako ti slavíci, do míst se vrací. I v roce šestnáct!

Přílet slavíků tmavých od jihu Afriky musel být letos pohodový. A včasný. Třináctého už byly zjištěny staré samice, v hnízdech usazené. S holými břichy. Ty bez hnízdní zkušenosti – mladé, teprve začínaly snášet. U slavíků obecných už se sedělo na snůškách déle. Ale ne zas tak o moc. A toho zpěvu!

Kroužkovatel s místní licencí chystá náčiní, výzkum může začít. Měřeny, váženy a i jinak sledovány jsou desítky slavíků obou druhů.

Je pro mne zážitkem krčit se pod větvemi a naslouchat zblízka zpěvu, který by normálně patřil dvěma druhům. Tady to zastane starý, zkušený a vyzpívaný samec slavíka tmavého! Pro podobné se ujal termín českého kolegy, překladatele z němčiny – „Dvojhlásci“. Dávno jsem o těch německých z Odry četl, ale slyšet to živě nad hlavou, úsměv se mísí s obdivem. Ne, slavíky jsem si nevybral pro soukromou ornitologii špatně. Jak vzrušující! Jen virtuosovi dojde série tvrdých slok, které slýchal od svého otce, „přehodí desku“ a už zní košatý zpěvník českého krále máje. Kdysi mne tady přesně na tohle kolegové napálili, dnes už by se jim to nepovedlo. Učím se rychle a dobře vnímám chybičky tmavého zpěváka s obdivnou učenlivostí. A slavík zpívá. O kousek výš nad řekou mu odpovídá pravý slavík obecný, ti zdejší ovšem zpěvem trochu šizeným. Zvláštní koncertní síň při řece, táhnoucí spolknout jinou.

Pyzdry. Tak se to tady k našemu obveselení jmenuje. Obec s třemi tisíci převážně věřících obyvatel. S křížem při cestě, kde staré ženy zvečera posedávají na plastových židlích. Svatý je zjeven v skleněné skříňce a v tom čase polského jara se kolem třepotají barevné stuhy.

Každý druhý plot je ze zdobného betonu, mnohde malovaný barvou. Betonové kvítí, plaňky, laťoví, cihly, obloučky a voluty, ptáčkové a lístky – do silnice čelem, domů divným negativem s nálitky, jak když čokoládou polijete bábovku. A v marketech chleba, co neumím sníst. Kolem řeky binec, až se otupila motyčka na chytací plácky. Předzahrádky domů ovšem upravené a čisté. A řeky živé, neznásilňované.

Když jsem po návratu domů nalezl v mailové poště fotky hrůz, které u Boleslavi způsobilo léta opakované vysekávání rákosí u Klenice, s pochcípanými mláďaty všeho možného, rozmixovanými hnízdy s vejci, načasované do doby mláďat – Polsko je ráj! Stěžoval jsem si na to v novinách před lety, hrůza tenhle kraj ale obchází dál. Kam to dojde?

Abych však report ukončil veseleji, vyfotil jsem si konečně jarní babočku síťkovanou. Jinak hbitý motýlek se teprve chystal do života. Tak jsem ho v přímluvách očima trošičku pozdržel.

Tady je.

Mějte klidný víkend.

Od 11. do 18. trvala expedice do místa společného výskytu dvou hnědých slavíků. A byla úspěšná.

Posuzováno bylo dost přes stovku slavíků, specifické úkoly splněny.

Úplně nejlepší zprávou je, že návrat slavíka obecného i tmavého vyšel letos na jedničku. Ten první z prostředku Afriky i ten druhý z jejího dna přivedl ptáky domů v příznivé početnosti. A záplavové území Prosny i Warty kousek nad soutokem bouřilo radostí.

Je doslova nálevnou poznatků, pobývat s hlavou připravenou v těch místech. Nezměřitelná příležitost dovědět se dost.

Slavičí blog se několikrát ohlédne za touto událostí, nabídne obrázky i postřehy, přiblíží vám ty chvíle specifického výzkumu.

V přírodě teď běží čas, kdy je slavíků pocitově nejvíc. V oblastech výskytu zpívají odevšud. A hned stranou se ozývá další! Ani křoví tam pro něho pořádné není. Ano, tak to je a dokonce i tady je slavíků dost. Těmi, kteří způsobují pocit nadpočetnosti, jsou mladí ptáci. Loňští. To se ale kolem půlky máje změní.

Ze zajímavějších pokusů třeba zmínit návštěvu Baby u Horních Stakor, kde byla šance, že by se mohl vrátit slavík s italským kroužkem. Nevrátil. Nejspíše.

Vyzkoušen byl celonoční odchyt v Slavičím háji za pomoci výkonné přehrávací aparatury, noční tah pod čistou oblohou však zřejmě neprobíhal. Chytil se pouze drobný netopýr. Ale je potřeba uznat, že místní slavíci prozpívali celou noc.

V Kněžmostě se z mlýnské zahrady slavík ozval 2. května, pak bylo ticho a 8. května se ozval zpěv jiný. Ten s přestávkami je slyšet dodnes, tak uvidíme.

Ve středu startuje expedice 2016, s konkrétními úkoly. Jen mám strach o počasí. V dopisování bude tedy menší výpadek. Zas ovšem přivezu téma! Stále se snažím poznávat slavíky tmavé v hnízdním prostředí. Tady u nás příležitost není, pokud ano, jde o náhodu a vždy o smíšený pár.

Slavíci tmaví jsou jiní opravdu v mnohém. V biotopových nárocích, v opatřování potravy, v pojetí zpěvu i vzhledem samotným. I v příletech ze zimovišť – taky docela jiných. A jsou nám vzácnější, přeci jen tady v Česku jich moc není. A hlavně můžu na vlastní kůži zažívat, co psáno z Němec. Slyšet od řeky z vyšších partií lahodný a elegantní zpěv slavíka obecného a od říční hladiny z vrbin rachtavý a rozvleklý zpěv slavíka tmavého, oba současně. To je zážitek nadevšechno a lze jej pořídit pouze v hybridních zónách.

Krom úkolů zadaných mám i osobní, chtěl bych více proniknout do života právě slavíků tmavých, budou teprve přilétat (jejich hlavní vlna), je tedy čas.

Nevíme o nich všechno a vědět nikdy nebudeme!

Voláte, píšete, upozorňujete a já za to děkuji.

Teď je ta doba, kdy můžeme slavíky monitorovat. Unikátní výměr máje, kdy od prvního začíná být daleko a k desátému též. Čas potulných pěvců.

Velmi zajímavý je údaj od hranic na Trutnovsku, kde stranou Rudníku v pásu křovin zpíval slavík obecný od 1. do 2. máje. Nejspíš pták, směřující do Polska. Lidé ho poslouchali z okna ložnice. Když jsem u toho „domácího“ poslechu, stalo se nám to i tady v Kněžmostě. Do mlýnské zahrady se vrátil slavík. Asi po desíti letech. Znovu zahrada zarůstá a je jen otázkou času, kdy se nějaký usadí. Tenhle totiž zpíval jedinou noc a pak se ztratil. Poslouchali jsme z okna. Mít tak zase slavíky na doslech!

Zpíval tradičně ze střemchy, však se na to vyparádila!

Nejpravděpodobnější jsou možnosti dvě: Může jít o ptáky nezkušené – loňské, kteří ještě nikdy nehnízdili a teprve se usadí. Pak může jít o ptáky bez domova, což je tady teď hodně aktuální. Ze zničených hnízdišť.

Pozoroval jsem jednoho takového starého známého. Vrátil se na hnízdiště, které bylo zmrzačeno prosekáním cesty zevnitř, ne od louky. Ale pro novou širokou techniku, aby projela. Za své tedy vzaly mnohé stromy a především větve keřů, do prostoru zasahující. Vznikl tak lem připomínající pouze jakousi otrhanou záclonu, úzký, průhledný, v kterém se slavík neusadí. Však taky dotyčný zmizel a už se neobjevil.

Zažil jsem s nimi letos už dost. Dvě lokality jsem nově připsal, osmadvacet (zatím) odepsal. To je výsledek bezohlednosti k této krajině. A jde jen o začátek. Nejen krajina, ale i my, co chceme v ní pořád ještě vídat život – budeme to mít těžké. Unijní ohledy spíše neočekávám a český výklad těchto je pomístně hrůzostrašný. Neplatí to ale pro všechny, i tady na okolí jsou zemědělci, kteří se ve vztahu drží. Pro ty by jakákoliv paušalizace byla křivdou. Tak, ať se to ví.