Zhruba 350 kilometrů severovýchodně od naší kovárny leží operační prostor Akce Slowik, jak tuto místní kdysi nazvali. Prosna tam mizí ve větší Wartě, kolem hektary vrbin, zapěstovávaných bobry. Hráze proti rozlití řeky do krajiny, kilometry dlouhé, porostlé trávou a rozezpívané koncertováním cvrčků. Území, v němž se rok od roku čím dál dřív v máji potkávají dva hnědí slavíci. Polsky do češtiny řečeno – slavík šerý a slavík rezavý. Ten rychlejší, který tam rozšířením od jihu končí, je slavík obecný, druhý, který tam začíná, je slavík tmavý. Ten dorazil až z africké Botswany či Zimbabwe, ten první odněkud z Nigerie. V Polsku se sešli, budou v tom univerzálním prostředí hnízdit a někteří se mezi sebou i křížit. Takovou nabídku badatelům přichystává vzácné území. Oni to ví a stejně jako ti slavíci, do míst se vrací. I v roce šestnáct!
Přílet slavíků tmavých od jihu Afriky musel být letos pohodový. A včasný. Třináctého už byly zjištěny staré samice, v hnízdech usazené. S holými břichy. Ty bez hnízdní zkušenosti – mladé, teprve začínaly snášet. U slavíků obecných už se sedělo na snůškách déle. Ale ne zas tak o moc. A toho zpěvu!
Kroužkovatel s místní licencí chystá náčiní, výzkum může začít. Měřeny, váženy a i jinak sledovány jsou desítky slavíků obou druhů.
Je pro mne zážitkem krčit se pod větvemi a naslouchat zblízka zpěvu, který by normálně patřil dvěma druhům. Tady to zastane starý, zkušený a vyzpívaný samec slavíka tmavého! Pro podobné se ujal termín českého kolegy, překladatele z němčiny – „Dvojhlásci“. Dávno jsem o těch německých z Odry četl, ale slyšet to živě nad hlavou, úsměv se mísí s obdivem. Ne, slavíky jsem si nevybral pro soukromou ornitologii špatně. Jak vzrušující! Jen virtuosovi dojde série tvrdých slok, které slýchal od svého otce, „přehodí desku“ a už zní košatý zpěvník českého krále máje. Kdysi mne tady přesně na tohle kolegové napálili, dnes už by se jim to nepovedlo. Učím se rychle a dobře vnímám chybičky tmavého zpěváka s obdivnou učenlivostí. A slavík zpívá. O kousek výš nad řekou mu odpovídá pravý slavík obecný, ti zdejší ovšem zpěvem trochu šizeným. Zvláštní koncertní síň při řece, táhnoucí spolknout jinou.
Pyzdry. Tak se to tady k našemu obveselení jmenuje. Obec s třemi tisíci převážně věřících obyvatel. S křížem při cestě, kde staré ženy zvečera posedávají na plastových židlích. Svatý je zjeven v skleněné skříňce a v tom čase polského jara se kolem třepotají barevné stuhy.
Každý druhý plot je ze zdobného betonu, mnohde malovaný barvou. Betonové kvítí, plaňky, laťoví, cihly, obloučky a voluty, ptáčkové a lístky – do silnice čelem, domů divným negativem s nálitky, jak když čokoládou polijete bábovku. A v marketech chleba, co neumím sníst. Kolem řeky binec, až se otupila motyčka na chytací plácky. Předzahrádky domů ovšem upravené a čisté. A řeky živé, neznásilňované.
Když jsem po návratu domů nalezl v mailové poště fotky hrůz, které u Boleslavi způsobilo léta opakované vysekávání rákosí u Klenice, s pochcípanými mláďaty všeho možného, rozmixovanými hnízdy s vejci, načasované do doby mláďat – Polsko je ráj! Stěžoval jsem si na to v novinách před lety, hrůza tenhle kraj ale obchází dál. Kam to dojde?
Abych však report ukončil veseleji, vyfotil jsem si konečně jarní babočku síťkovanou. Jinak hbitý motýlek se teprve chystal do života. Tak jsem ho v přímluvách očima trošičku pozdržel.
Tady je.
Mějte klidný víkend.
