Dokud zpívají

Žádné komentáře u textu s názvem Dokud zpívají
Pár vět z návštěvy Slavičího háje.
Ve snaze zpřesnit inventuru slavičích párů v prostředí jsem jednadvacátého odpoledne přistál u lavičky.
Slavíků je opravdu dost, už s tím bych mohl odjet. Potřeboval jsem ale chytat a to se nedařilo. Nakonec, když šel večer, alespoň jednoho jsem přelstil a doufal, že by mohl být pro mne letos neznámým, i když známým. Vypadal šíleně, peří zničené buď problémem neznámým, nebo v bitkách. Asi osamělý. Kroužek má z roku třináct ze stejného místa.
(Ukazuji to hlavně kvůli ulomenému peru č.2 – to je to první nad malým zprava. Je to vlastně pracovní okraj křídla).
Ano, byl pro mne novým a měl jsem pak doma radost. Další do mozaiky znalostí o přežívání. A ještě tam je jeden a ten taky nejde.
A pak šel večer. Slunce zapadalo, všechno zpívalo, od malé tůňky se ozývala rosnička, z rybníka vedle kuňky a skokani, naproti nad Krocnou vyšel měsíc.
Trávu kolem mobiliáře jsem měl už vysečenu, sedl jsem si na lavičku, pozoroval kukačky, tu jejich taktiku a měl nad vším radost. Modřinky, co hnízdí v informační tabuli, ještě létaly v korunách a pilně krmily mladé, z travin vyskákal zajíc. Budujeme místo blízké mým obrázkům z mládí. Všemu svého!
Zabalil jsem síť, posbíral sklopky, ze hřiště kdesi v dáli zněla muzika mladých, špička Humprechtu zmizela z obzoru, v pásu svítil jediný kvetoucí hloh a ještě chviličku před tím velká jestřábí samice zalovila po strace. Nechytla ji.
Být lépe zajištěn, postavil bych v kraji boudu na léto, takovou prkennou budku a trávil tu celý slavičí čas. Dozvěděl bych se o nich daleko víc.
Dokud zpívají, je to zážitek největší.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *