Dnes se u Nedbalky v Dolcích na Mnichovohradišťsku ženili všichni čerti. Ale nezáblo, o sníh tam nešlo.
Zato jsem si do cesty rozprostřel síť k úpravě poutek a to jsem dělat neměl. Byla bílá, takže si zárodky topolu černého s podílem vrby odvážím domů v tašce.
I když odchyty nejdou jak na běžícím páse, zůstávám o radosti. Co bych mohl chtít! V údolí slunečno, slavíci po místech (zatím) tři. Na hraně žlebu je jakási trucovna pro zpěváky neúspěšné. Jeden tam byl, a když zbylí nešli, vystoupal jsem na bradlo z travertinů a pokusil se pastičkou o čestný úspěch. Po změně taktiky po hodince jsem mohl vzít do ruky kleště, chytil se. Očekávaně dvouletý, tak jsem si užil „určovačky“ i měření. Znaky pěkné, netučný ale těžký. Což sobě neodporuje.
Další mistr je jasně zkušený a vábit jsem raději neměl. Přečetl mne a spolupráci jednostranně vypověděl. Nesnažím se podobné získat za každou cenu, volbu respektuji.
Třetí, tedy ten první zjištěný, nešel též do ničeho a ve velmi obtížném křoví bych jej tradičně vzdal. Playback mu po Africe hned „rozsvítil v hlavě“, nebylo dál už o čem diskutovat. Definitivně se odmlčel. A přeci jsem pastičku nechal, šli do ní ptáci jiní. Sameček červenky a samička rehka zahradního. On mlád, ona v letech. Vůbec však netvrdím, že místně příslušní, na to je datum nízké. Českou krajinu možná sledují jenom z rychlíku. Když byl po chvíli klobouček vypnutý potřetí a poskakoval tak nějak víc, přeci to vyšlo. I když jsem zdejšího slavíka měl v ruce pouze jednou při kroužkování, vím o něm za léta dost. Především to, že je mazaný. Pak čtu jeho spis, všechno sedí. Nejméně tříletý v roce 21, kdy za vábničkou do sítě vyletěl. A pak už jen samé nuly. Teď jej proměřuji a protože byl už tehdy stár, milimetry do puntíku sedí. Dívá se na mě pohrdavě – ví, že dlaň brzy rozevřu. Jako tenkrát. Pak odletěl, a já končil v náladě. Totiž – do obyčejné ornitologie má ta moje na míle daleko!
