K slavičím cestám

Žádné komentáře u textu s názvem K slavičím cestám
Zdá se, že nejvíc práce na jejich poznávání v současné době dokáží odvést geolokátory.
Droboučký přístroj v podobě „batůžku“, zaznamenávající východ a západ slunce, z čehož lze odvodit po získání dat kontrolním odchytem souřadnice dotčených míst.
Věc to je nelevná, ale projekty, podobně jako u mnoha jiných druhů, běžely a poběží. Přístroje nejsou dokonalé, ale hrubé náčrty dávají a ty jsou s ohledem na to, co víme jen z kroužkování, průlomové. Ostatně napsali to už Britové při pokusech se slavíkem obecným dříve, v čase začátků. A nestačili žasnout nad oběma výsledky, kde zimovištěm se ukázala malá zem „o něco níže“ představám – Guinea-Bissau.
Další projekty přišly poté jinde a výsledky jsou též fantastické.
Švýcaři zorganizovali pokusy u slavíků obecných severofrancouzské populace, italského údolí Pádu a bulharských na východě – vše v jeden čas a ve Švédsku pak jindy vybavili přístroji slavíky tmavé.
Po seznámení se s objevy mi oba hnědí slavíci dál ještě stoupli v ceně. U těch obecných se ukázalo, že jejich africká zimoviště nejsou rozlohou široká a na kontinentu poledníkově řazena. Tady se hned nabízí otázka – co populace, hnízdící na severní části rozšíření druhu, třeba právě polabské. Budou navzdory mnohému podobné zimovištěm s italskými?
A pak tu jsou ti slavíci tmaví.
Dva výsledky – a jako přes kopírák! Až neuvěřitelné, obzvlášť přihlédneme-li k tomu, že každý je označen ve Skandinávii z místa jiného. Odlet v rozmezí dvou dnů a dosažení zimovišť po drobných rozdílech tahových, taky tak. Co k tomu říct?
A to ještě ta dálka oproti slavíku obecnému!
Cíl spolu sousedících míst (jen přes hranici) byla Zambie a Mosambik. Čtyři měsíce na cestě k nim s přestávkami.
Přístroje nikdy zatím nevydržely zaznamenat i zpáteční cestu, některý a v náznacích. Ať už u obecných či tmavých. Dopočítat jde ale mnohé. Prolezl jsem data příletů (pro obecné do Česka a pro tmavé do Polska) a výměry se ukázaly.
Tak třeba nám málo známí slavíci tmaví stráví na podzimní cestě 4 měsíce. Se zastávkami, pochopitelně.
Hnízdění včetně superrychlého přepelichání (ST má mezi pěvci jedno z nejsvižnějších) vyjde na 3,5 měsíce, pobyt na zimovišti měsíce 3, no a jarní návrat, který obecně bývá zrychlený, vyjde u nich na 1,5 měsíce. Když to sečteme, máme uzavřený dílec života slavíka Luscinia luscinia.
No a ten obecný, se zimovišti pod Saharou? Zajímavé neméně.
Tak třeba tento mladší, který přiletěl hnízdit ke Kochánkám nad Jizerou letos v květnu.
V peří, které pro kormidlování sloužilo hůř. Co zažil ošidného?
To je ale už pryč. Přiletěl, protože přežil.
Když si to člověk uvědomí při setkání s každým z nich, dává to chvílím mocný rozměr. Když člověk najde u některého z nich přítomný kroužek/značku z let minulých, je to ještě mocnější. Vidět či aspoň nahlížet do jejich života – to jsem si dávno přál! A mnohde jsem to i řekl. Naposledy teď v Boleslavi při pozvání k Hovorům přes rampu.
Napíšu to naposledy. Je to nesmírně tajemné, vzrušující, obdivuhodné. A člověk si musí klást otázku: „Jak se to všechno tak propracovaně může v přírodě dít?“.
No vidíte. A pak koukáte na fotky člověka, který zdokumentoval onu boleslavskou spoušť vysečených lánů rákosí s hnízdy – třeba rákosníků zpěvných, kteří sem letěli hnízdit ze stejných míst, co slavík tmavý. To jsme si mysleli, že podobné zrůdnosti necháme jen vzpomínkám na socialistické zemědělství.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.