Teď, před koncem prvního červnového týdne, mladí slavíci z úspěšných snůšek vyskakují do světa. Je to přesně tento případ z 6. 6. 2004 z březenského parku.
Křídla jim ještě neslouží, ale nohy jsou už pevné. A taky opeření, to jim život uchrání přečasto! Vidět na zemi nejsou, a když se neozvou, nikdo nemá šanci. Ještě o nich rodiče ví, ještě je podporují, ale nebude to dlouho trvat a zapomenou.
Budou mít splněno a je samé čeká náročný čas. Pelichání. Neskutečný proces právě u slavíků. Přišel jsem k němu v začátku století a skočil do něj po hlavě. Objevil jsem možnost, jak pelichající ptáky v prostředí prokázat. A to bylo průlomové. Přišel jsem na to sice náhodou, ale mnoho věcí se děje díky náhodě. Dodnes si myslím, že práci s přehrávkami ptačích projevů jsme ještě docela neovládli. I když v posledních letech jde vývoj hodně kupředu.
Já jsem objevil styl pro slavíky a vytvořil si na události závislost. V tu dobu se totiž už konečně objevily foťáky – kvalitní, jednoduché, pohotové. Bez toho by to nešlo, proces třeba dokumentovat. Mám archív, který nemá nikdo, to si troufám tvrdit. Ještě jsem nic neopublikoval, ale mnohé pochopil a rád bych pozornost rozšířil na slavíka tmavého, který je ještě neuvěřitelnější. Možnosti v Česku chybí, záznamy mám dva, nebo tři. Což je málo, pro slavíka obecného mám tři sta.
Mladí slavíci obecní, co vyskočili z hnízda, jsou nelétaví ještě pár dnů. Jak dorostou letky a hlavně rýdováky, zvednou se ze země a začnou přeletovat. Staří je občas nakrmí, ale oni už fungují sami. A pak to zůstane. I u nich se změní opeření, ale ne kompletní výměnou, jak u rodičů, vymění (převážně) drobné peří. A to už „za pochodu“.
Toulají se po hnízdišti, vzdalují a vzdalují, poznávají ráz krajiny, až jejich šat se od starých přestane lišit docela. A před nimi svět! A život. Ne tedy před všemi, některý měl smůlu a skončil hned na začátku. Pro neznalost, naivitu, pro mládí.
Pro ty šťastné, ale prázdninové slunce svítí dál a hvězdy provokují. Zvednout to k nim a letět, kam křídla rozhodnou! Neviditelná síla jim je naklápí, tak jako před tím tátovi s mámou, když prvně odlétali. Jak křídla dědů a báb, co v kraji dávno nejsou. Co mají už po příležitosti. Té, kterou žijeme my.
