Zaměřeno na slavíky

Poslední letošní číslo Ptačího světa přináší (zde již avizovaný) rozhovor o slavících a nejen o nich.

Vím, že je pro mnohé složité výtisk si opatřit, zahradník Pavel jej ode mne dostane a z vás někteří třeba budou mít štěstí na jaře při Vítání ptačího zpěvu.

Řekl jsem a ředitel Zdeněk přepsal snad vše důležité, s výsledkem jsem spokojený.

Tak teď ještě v té české obrazovce, aby nějak vydali medailonek, a slavíci zdejší mohou slavit.

Na regionální rádio se vracím, po rozhovoru s Lubošem mám podle svých možností. I na to se po čase velmi těším a dal bych zde s předstihem vědět.

Děkuji městu Mnichovu Hradišti (město mne asi neuslyší, tak tedy přímo panu starostovi) za pomoc s šířením slavičí knížky u nich. I za možnost přijít s tématem mezi lidi v příštím roce.

Je prosinec a vrabec prosí… Znáte text nádherného Zdeňka Svěráka k dětem? Znáte. Tak to je fajn. Jsme stejné krevní skupiny, my všichni tady..

Z ohlédnutí do historie se objeví rok 1990, ale nechce se mi do toho vůbec. Zase byl slabý tenkrát.

Byla revoluce, lítal jsem po náměstích v čase, plném nadějí. A tam sítě tahat nešly. Pak už ale přijdou roky silnější, nebojte. A pak i silné, výživné, jak k mladým posluchačům říkávala z PERISKOPu Milena Lukavská, když jsme točívali o králi pěvců třeba tady na Budách. Jestli žije – a nikdo neví, je toho Mikuláše, třeba sem někdy přistoupí – že moc pozdravuji a nepřestávám si vážit.

Klidné hodiny do vašich dveří, vážení čtenáři blogu.

Tento rok nebyl okroužkován ani jediný slavík, pracoval jsem na stavbě domu a nebyl čas. Tak alespoň nabídnu dva texty, které do toho období spadají.

Už pár let vzhlížím k dubnové obloze a odhaduji, která z nocí bude tou „slavičí“. A i když mladý apríl bývá časem bláznivým, jakmile dojde k půli, změní se k nepoznání. Pryč jsou sněhové vánice i ranní jinovatka. Ze země vystupují palice devětsilů, kvetou jívy, babočky jsou štěstím bez sebe. Zem voní a noci jsou plné hvězd.

Do úvalu Klenice znovu přišlo jaro. Tmou tuším letět křídla – tisíce křídel vířících k domovu. Jedna zastavují, jiná letí dál. Někde vysoko letí i slavíci. Slyší známou řeku, vnímají lesklý smog města. Tady jsou doma, v křovinách plných lidského harampádí. Rok od roku bývám nervóznější – vím, že jednou přiletět nemusí. Kroužkuji potomky potomků, postrkující život dál k přežívání. Zažívám radost i smutek.Příběhy V kraji zlatých slavíků, Obraz, který jsem hledal, Slavík z Hor i Starý příběhvzešly z hodin, kdy jsme byli spolu.

(věnováno přátelům ze Lhotic)

Za mnoha slavíky mne přivedli lidé, u Dobré Vody tomu nebylo jinak. U rybníčku zarostlého křovinami jsem slavíka tehdy opravdu našel. Ve chvíli jej chytil na hlas z magnetofonu. Hnízdil prvně a byl odvážný. Přidělil jsem mu kroužek s číslem a zapsal do knihy. K Mohyle, jak se místu říká, jsem přišel až příštího jara ze zvědavosti. Břehy byly zbaveny keřů, slavík nikde nebyl. Za příběhem jsem udělal tečku. Po mnoha letech na opačném konci Dobré Vody se objevil slavík jiný. Když jsem jej kroužkoval, vzpomněl jsem si na rybníček i mladého slavíka z vrboví.

Výzkum mne jednou zavedl až k Jizeře, k jezeru a továrnímu náhonu u Veselé. Slavíků v pobřeží koncertovalo několik, vybral jsem si nejlepšího zpěváka. Byl opatrný a zdálo se, jakoby síť znal. Když se konečně chytil, na noze svítil kroužek. Nebylo těžké zjistit, že je to můj ztracený slavík od Dobré Vody.

Dnes je jisté, že se narodil u Velké řeky poblíž Hradiště. Prvně letěl nad mořem i pouští k vlhkým savanám rovníku. Tam přezimoval. Nový domov po návratu našel u Dobré Vody, odkud jej za jarních nocí bylo slyšet až za kopec ve Lhoticích. Tam získal tajné obdivovatele. Napřesrok se vrátil do místa narození, tudíž u Lhotic chyběl. Po pěti letech jej pomohla odhalit náhoda, příběh by mohl skončit, ale nekončí. Přestože je zpěvák „v letech“ žije dál a může se vracet. Dokonce víme, kde jej hledat. A protože se i k Dobré Vodě vrátil nový slavičí zpěv, příběh opravdu může končit.

Kolik poznání výzkum nabízí. Kolik dokonalostí světa opeřenců odhaluje, kolik pokory vyvolává. Slavík od Mohyly se dokázal bez kompasu, potmě a sám tolikrát vrátit do kraje. Jako mladý dokonce letěl, aniž by věděl kam. Křídla jej zastavila v neznámém prostředí neznámé země. A když po čase Sahelem zašuměla Jizera, vyrazil za tím hlasem. Po letech znovu a znovu. Až po sedmé dolehne na okraj deštného lesa volání, do první noci vyletí. Vstříc jiným souhvězdím a šumění topolů.

Ještě třeba podotknout, že na modráčky jsem si přeci vyrazil a chytil jich jedenáct. Na slavíky jsem se bál, že chytání propadnu a na lešení ke kalfasu se jen tak nevrátím.

Přírodní lidé, k nimž se počítám, to takto mají. Žijí své roky natěsno s krajinami, s přírodou v nich. Jak si pak nevšimnout, že největší ze zimních svátků konečně míří k uvítání! V slavnosti Slunovratu.

Neměl jsem rád dějepis, linka času na milimetrovém papíře mne děsí dodnes. Nevedl jsem ji aktuálně, stoupal si v omluvách a zahlížel k šprtům. Stejně tomu pořádně nerozuměli a nebyli sami. Kdyby ovšem sestavili časovou osu jako já dnes odpoledne z toho „co dům dal“, bavilo by je to dozajista.

Protože se blíží svátek zrození světla a protože nejznámější v tom byli Keltové, dnešní linka času má podobu spirály. Jejich spirály a šipka by vás měla zastavit v té době.

Necelé dvě desítky dnů a stane se to. Dosud lenivé Slunce se začne nadechovat a po čase prvně konečně prohraje noc.

Dívám se do kousků pálených nádob stříbřitého ostřiva z let 725 – 575 př. n. l., pocházejících ze zemědělského pravěku. Jsou nezvykle těžké. Lehčeji o to dohlédnu časů kol Kněžmostky, kdy ohně se chystaly hořet. Lidé se zas měli dočkat, a přestože ze zásob nachystaných jen opatrně se dosud ubíralo, musí být jinak. Vždyť přijdou zas časy úrodné, Slunce to shůry všem sešlým slibuje! Po snězích, s oteplením.

Kováři, slévači, hrnčíři – to byli lidé před začátkem našeho letopočtu. Zruční, přemýšliví, houževnatí.

Aby blog nebyl při své aktivnosti jen samé peří, objevuje se tu občas i téma odlišné.

Je první prosinec, napadl sníh naprosto neuvěřitelně i v naší polabské výspě a v městě na Klenici je právě nyní představován úvodní krok k vzniku městského betlému. Panoramata, stolek a Jezulátko v chlévě, jsou prvním majetkem města. Podložka (nahrazuje režné plátno) vznikne až v příštím roce. Bude terasovitě nastoupaná, sahající po spodní linku dominant.

V čase stavby úvodních segmentů již nezbyla chvíle na ukotvení hvězdy, chybí i anděl a ostatní figury jsou zápůjčkou z našeho rodinného díla. Protože jsem slíbil uvedení alespoň části v zpravodaji Bousovák, slovo držíme.

Dnes lidé přicházejí v čase nadílky a vidět mohou vše až téměř do Vánoc. Pak se jeviště přestěhuje zpět do kovárny.

Kvůli zápůjčce městu nebyl letos náš nikde exponován. Na příští rok jej již zamluvili opět pořadatelé (neskutečné) vánoční výstavy v Betlémské kapli v Praze. To už ale bude Bousovský kovaný betlém dvojníkem, věřme, že stejně úspěšným.

Domníváme se, že není města po vlasti, kde by kovaný betlém ušitý na míru k vidění byl.

A abych prozradil tajemství, které vyslovuji jen polohlasitě, dám si záležet a součástí výjevu bude i slavík. Město si jej za podporu krále pěvců totiž zaslouží. Tím bude dílo současně i signováno.

Děkuji za spolupráci u výhně synovi, dceři za zhotovení návrhu díla.

Přeji vám prosinec plný nepospíchání. Poslední měsíc roku k tomu nad jiné vybízí.

Kde končí nepořádek a začíná skládka.

Rád bych vás pozval k nám.

Vítejte v krajině před Českým rájem, vítejte, kde jsem doma.

Síla našeho přátelství je v nerozlučnosti. Mám ta místa rád a mluvím o nich hezky. Příroda si poradí, podívejte na ten obrázek.

Na pneumatikách se vyhřívají v létě ještěrky a slavíci mezi nimi nacházejí potravu i spolehlivou ochranu. Říkal jsem to kdysi ve studiu na mikrofon – nerozumím Českému ráji, neznám jej, protože tam nechodím. Nebydlím tam, štěstí měli jiní. Co to je ale štěstí?

Můj domov je v krajině před rájem. Zní mi to hezky a opravdově. A hodí se to k mému vnímání krásy. Hledám ji v rámoví s levnými plátny. Pastelů neznačkových a v obrazárně z nejobyčejnějších. Vnímání mám nastaveno citlivě, daří se mi zažívat radost a okouzlení kam jen se pohnu.

Před zimou, když kraj je průhledný, křičí ta ubohost ještě výrazněji. O to víc se přimykám k větvím i kmenoví, děkuji do stran, že ještě žijeme a rád si vždy počkám na ozvěnu. Potěší.

O příběhy těch míst musíte poprosit, žádný průvodce vám je před zraky nenastrčí, musíte v tichosti a ony zaťukají. Jen kývnu, jako že už jsem dávno tady. Že jsem nezapomněl.

Najednou se vám zdá, že sedačka z auta je navrchu zelená prohrou.

Myslíte na Uhlířovu píseň o polobotce a necháte náladu do sebe pronikat. Ne, nikam neodejdu, vždyť jsem ve dveřích slavičího chrámu! Co na tom, že zrovna nejsou doma. Vrátí se, mají to stejně jak já.

Tak je ta sedačka zelená, nebo se mi to zdá?

Ta síla je mnohomocná a cítím ji dotýkat se. Ještě jsme neprohráli! Že sem nemohu pozvat návštěvy? Třeba to u nich mají taky tak. A jestli ne, zážitek je nemine.

Chtěli byste vidět, co znám jen já o těch ptačích zákoutích? Tak si sedněte, ať neupadnete. Podívejte se! Takhle má vypadat něžná revoluce.

Vidíte, moc dobře vím, co tahle krajina umí, ač v řetězech. Vážím si jí o to víc. Nepoleví, když jaro zavolá. Kde listy podzim otrhal, už se formují mladé, ropné produkty zem málem už vstřebala, pneumatiky statečně přebíhá ofina. Za pár zim je za nás Příroda uklidí.

Já jsem se narodil tady a neměnil bych.

Prošel jsem s výzkumem tolik krásných míst, často až neuvěřit. Ale jedno tam nenacházím, tu ozvěnu.

Chystáme prostředí na zimu a loučíme se s podzimem.

Na snímku dva z možných pokračovatelů myšlenky.

A proběhlo vysetí dubů za stromy, které letní sucho umučilo. Žaludy jsou na můj vkus velké, přesto by mělo jít o dub letní.

Uvádí to i seznam památných stromů Poděbradska, strom totiž stojí u vchodu do areálu městských lázní u připomínky Bedřicha Smetany.

Duby prý dospívají až kolem padesátky, pak teprve rozkvetou a plodí. Tyto, vzejdou-li, doplní moc pěkně rostoucí křovitý lem v úpolí, kde bych už rád slyšel příští rok slavičí zpěv. Díval jsem se na pokryv opravdu zblízka, až se zahradník usmíval. Kopřivy rostou – toť první báječná zpráva!

Lísky už podsypaly sílící keře listím a dubové je u cesty nedaleko. Bylo by z čeho hnízda vít.

Dnes v podvečer, když jsem provedl dokumentační fotku společníka, úplně jsem tam slavíky viděl.

Probíhá vždy i úklid plastů a všeho, co tam nepatří.

Nikdy jsem nezažil, formovat prostředí od začátku. Vyžívat se v představách, mít ruce popálené v radosti. Nechtěl bych působit divně, ale já k těm kopřivám mám prazvláštní vztah. Pořídil jsem je kdysi z hnízdiště u Násedlnice. Neznal jsem jej dlouho, prostě ho objevil pozdě a dnes už není. Vše přeměněno v kulturní záležitost a žahavku byste tam hledali marně. Vidíte, a já jsem ji přenesl sem. Kdybyste cítili, jak hořce voní, když jsem ji břitem rýče rozedřel. Jak mladé lístky po krutém létě ožívají. Mají jen chvíli, než od Piváku a Rachval přitáhne mráz. Mráz kopřivu nespálí ovšem, to znali už staří hospodáři. Strach tedy nemám. Lísky hazardují s jehnědami, neměly by, pokud chtějí jaro uvítat v parádě. Radostný slavičí čas, který v tom pruhu už tuším. Rozkvetou vysoké petrklíče – jak bych si nevzpomenul! Žluto jich pod stromy bývá. To už pak zpěvy se přetahují nad cestou od trní k trní.

Než jsme z auta dnes vystoupili, neuvěříte…, po čase znovu koroptve se v louce ukázaly. A hned slétly do třtiny, ještě, že je. Příchozí musí být pozorným, zvířata o vás většinou vědí s předstihem, už jak brzdíme u závory.

Po jablkách táhnou kvíčaly, je to tak každý rok před zámrazem. A pak tu krom střízlíka vidět víc není. Patří k tomuto období ona nostalgie. Děkuji za čas i tento.

Neprožít jej a neprosmutnit, zjara by exploze byla jen poloviční.

Konečně jsem dopsal poslední článek do předvánočních zpravodajů a mohu se věnovat slavičí stránce.

A cítím, že by se mělo po čase objevit něco, abych udržel přízeň odborníků. Studnice poznatků ryšavých mistrů zdá se mi s přibývajícím časem bezedná. Sáhnu po věci, kterou jste nikde číst nemohli.

Vy ostatní neodcházejte, formu udržím popularizující. Nadpis vnímejte jako jméno přídavné nikoli podstatné a schovává se za ním stav obecných slavíků před odletem.

Ještě v minulém století (ano, tak dlouho „slavíkařím“) to nikdo neřešil, protože až na vzácné výjimky slavíky v létě nikdo nenachytal. Na hnízdištích „nebyli“ a na podzimním tahu to nikoho ani nenapadlo.

Až v novém století se podařilo naučit se je najít na lokalitách a také chytit. A (krom jiného) fotit.

Vzpomínám, když jsem držel v ruce asi pátého v kabátě na dalekou cestu, že mi přišlo podivné zbarvení dospělců. Byli ti ptáci jiní. Jiní od jarních.

Druh patří k těm, kdož pelichají jen 1x v roce – slíbil jsem, že budu srozumitelný, tedy – to znamená, že v modelu od tuzemských návrhářů se z Afriky na jaře i vrátí.

Což zářivý – ten přeci dobře známe! Rezavá poctivě rezavou, hnědé tóny mají perleťový nádech. Našedlý límeček samečků opravdu došel pocitům, že jde o „námrazový“ efekt. Ptáci jsou zářící, elegantní.

Podzimní slavíci po letním úplném přepeření jsou temní, barvy jim nezáří.

A konečně přicházím k nadpisu znovu – jsou po hřbetě zvláštně nafialovělí! Odstín obtížně zachytitelný, ale jednoznačný.

Nafialovělá na temeni není zde ale příliš vidět.

U tohoročního slavíka je efekt jen mírný

Staří slavíci vychystaní na cestu jsou přímo sametoví. O to víc svítí bělavý oční kroužek.

Ti slavíci jsou pro onu jinakost nádherní.

A přidám ještě postřeh, který vyčtete též jenom tady.

Nachytal jsem jich tisíce a mohu srovnávat. A abych se v podezření utvrdil, začal jsem jezdit na hory. Do sníženin hraničních bariér čekat a věřit. Že je tam potkám, rozcestované, spěchající, úspěšné.

A povedlo se.

23.8.2013 Jeseníky – Červenohorské sedlo

Najednou jsme byli ještě spolu. V čase, kdy doma k chytání už nebylo nic (nebyly známy ještě noční odchyty).

U prvního tehdy ještě ne, ale tak u třetího, čtvrtého i toho (zatím) posledního z horského přeletu jsem to najednou měl. Ti slavíci byli netrpěliví! Rozpumpovaní tahovým neklidem, odvěkou motivací k dokázání.

Byli tak jiní od pohodářů z hnízdišť. I z času pelichání, kdy každý jeden se radši v dlani přikrčil, jak uměl z přetemných houští v čase nelétání. Tady obloze blíž ti ptáci nešli skoro vyfotit! A ruka nastavená na určitý úchop tady též málem selhávala. Jak mocná výpověď k vnímavému. Bádáním připravenému.

I kdybych do kopců se za nimi už nevrátil, mám jejich cestovní třes v ruce napořád.

A pak přišla i jiná příležitost, ony noční odchyty po nížinách. Kolem potemnělých říčních zákrutů doutnajícího Starokolínska i v loukách žehuňských hned vedle železnice. Ve Slavičím háji i v důlku mezi Bousovy. Na pláni při Semtinách v doprovodu zářícího Humprechtu. Na krásné plošině hornobousovské s výhledem od vodojemu.

Všude jsem zažíval zas ta uslyšitelná srdce. Bušila nutností letět a uletět další kus cesty. A já je propouštěl do tmy i do svítání a košatý děj toho poznávání mne tolik oblažoval. A přijde zasloužené, že oblažuje dál..

Ve škole to bývalo k rychlému dopsání úkolů před hodinou, já ale mám na mysli přestávku posezónní.

První aktivitou je vysévání dubů z obřích žaludů, které Pavel zajistil. Jdeme na to v neděli a rád se s Pavlem sejdu.

Slavičí háj už bude ztišený, potkám v něm strnady, potulné sýkory a hlavně úpolníky. Ti do pleveliště v kraji zaletují s velikou oblibou, dokud sníh potravu nezasype. Drží se poblíž keřů kvůli krahujcům, aby to s lovem neměli tak jednoduché.

Máme tři místa, kam budeme sít do mělkých brázd, takže si motyčka ještě letos kopne. Jinak už měla „klid na lůžku“, vojenskou terminologií řečeno.

Dubů nám tam roste dost, všechny za nás vysadily sojky.

Duby mám pro slavíky rád, mluvil jsem vždy o kopřivách, ale i duby jsou potřebné. Při stavbě hnízda je až nápadně upřednostňováno jejich suché listí. To pevné šustivé používá samička na chodníček k hnízdu, aby se predátor nechtěně musel ohlásit. Ptáci, hnízdící na zemi či nevysoko to totiž lehké nemají. I proto se jejich mláďata rozprchávají z hnízda ještě letu neschopná a ukrývají po okolí, aby v případě prozrazení hnízdiště přežilo alespoň některé.

Dále slavík využívá listí skeletového, to už na vlastní stavbu. Sbírá jej po ránu vlhké, aby šlo lépe opracovat. A tak to jde pořád dál. Vlhkou trávu na výstelku, aby šla vykroužit a částečky nejjemnější pro vnitřek košíčku. Samička slavíka sedí velmi pevně do prvního vyplašení, nikdy jsem si ji ale nedovolil z hnízda sedící sebrat a okroužkovat. Chytit v okolí ale jde a hned se pak vrací na snůšku. Roky to ověřily, jen si teď uvědomuji, že už jsem myšlenkami někde od nadpisu docela jinde.

Budeme sázet a doufáme, že nám to zvěř v zemi neobjeví. Že semena vzklíčí a na jaře za lísky děložními objeví se budoucí strom.

Jinak podsazování keři již stopneme, přestože letos některé uschly, vrby vše zbylé zastanou. Těším se na ně, protože podrost už v posledních letech upaluje, roste jak o závod. Brzy vytvoří na zemi hrabanku a já pak o májích budu od lavičky tipovat, kdy první slavík do pruhu zamíří.

A směrem k háji mám jedno přání: Ať ještě přežijí staří bardi a moc bych se chtěl setkat se slavíkem, kterého jsem na samém odletu chytil na Semtinách, tedy od háje daleko dost. V noci.

Ohromné překvapení to bylo, a když jsem se z něho dostal, zjistil jsem, že už k tomu jinochovi zase mluvím nahlas.

Z nedělní akce „pro dva Pavly Kverky“ přinesu poté reportáž.

Tóny podzimu?

Mohl bych psát o barvách, ale já myslím na písničky. A hned vám oba interprety ukážu, chytil jsem je na moment k okroužkování.

Střízlík a červenka.

Zpěváci podzimních zahrad. Písně jsou natolik odlišné, že je nepopletete.

Pojďme si říct, kde se tu vzali.

Zcela jistě jsou na cestě. A velmi pravděpodobně letí k moři. Ne dál. Stačí jim vlídnější přímořské klima a hned jak čas poskočí, budou se vracet. Na sever, na východ, anebo k západu.

Oba druhy opravdu můžete i v podzimu slyšet zpívat. Jde o tzv. prozpěvování zejména u ptáků mladých. Projev červenky působí teskně, ponuře, zato střízlík je jásavý. Je to hezky namícháno pro naše zahrady. A nejen je. Zastihneme oba i u řeky, v lese či uprostřed měst.

V noci popoletí jižněji, když mají pocit, že třeba postoupit dál.

Můj výzkum kroužkováním přispěl k poznání obou zmíněných.

Pro střízlíka tehdy v půli 80. let jsem potvrdil první přezimování hnízdní populace pro naši ornitologii, a červenka v zahradě zimující prozradila po letech hnízdiště ve Finsku.

Jak vidíte, nechytám pouze slavíky, bylo by taky hloupé ostatní ptáky pouštět bez kroužku. No a po sezóně přijde změna též k chuti.

Oba ptáky jsem chytil i sklopkou, střízlíka ovšem jen jednou. Více jej odchytí síť.

Nyní v podzimu převažují na tahu mladí ptáci. Ti, kteří letí na jih poprvé.

Ano, už je to třicet let.

Tento osmičkový rok zažil změnu.

Odněkud se znovu vyhrabalo váhání, jestli třeba nejít dál spíše s modráčky…

A podle toho to vypadalo. Modráčci totiž u nás od předešlého roku hnízdili, bylo to tuším třetí prokázané hnízdění v republice. A i když hnízdili na rybníku Novém při Kněžmostu (u kolegy), chytal jsem poctivě na tom svém už po půlce března.

První sameček se chytil až 30. a druhý na Apríla.

Tím vše ale končilo, i když jsem to netušil a chytal dál.

I proto v síti mohl viset čtyřiadvacátého dubna rákosník ostřicový, obrovská vzácnost.

Přílet slavíků mne zastihl stále ještě v rákosí a to se ukázalo zlým. Sítě „šestky“ už jsem měl dvě, i když byla jedna silnější druhé, nachytat šlo. Bavili mne najednou jarní ptáci rákosí, fascinován třeba cvrčilkami slavíkovými.

A jak se slavíci v krajině usadili, už mne netáhli. Říkal jsem si, že stejně už jsem o mnohé přišel, že je vynechám. Až těsně před prázdninami jsem chytil mladého a okroužkoval, byl toho roku jediný a pocit ze zklamání narůstal. Jakoby si mne rákosí chtělo přivlastnit a odvést od slavičích křoví, mlsalo mne dál zážitky údivnými. Jedna z cvrčilek, označená až 29. května(!) byla k neuvěření kontrolována kolegou Machem 30. června na pražském Jižním Městě. Ve stanici z toho bylo překvapení, že sám kolega mi volal a zapřísahal se, že pod večerní lampou kroužek přečetl správně, i když hůř vidí. Jistě, přečetl. Jsou pohyby, kterým dosud nerozumíme.

A já jsem si navíc pořídil kontroly ze známé horské akce Krkonoš, z Horních Míseček. Sýkoru modřinku a pěnici černohlavou. Ale i z ptačích cest Moravou. Rákosníka proužkovaného z Nesytu u Břeclavi a rákosníka velkého od Tovačova. Bylo to chytání výsledků, což slavíci předtím neuměli. A to mi chutnalo.

Čírka přišla ohlášená z Brabantska ze zimoviště na pobřeží, kde ji překroužkovali kolegové ze stanice Vogeltrekstation Arnhem. Začínaly mi chutnat jména centrál, kleštěmi oslovené. Strnad rákosní s kroužkem MUSEUM PARIS například.

Ptáci rákosin nás propojovali a to slavíci neuměli. Stal jsem se posedlým hlášeními.

A aby lanaření bylo dokonalé, v polní rákosině Kněžmostska jsem v samém konci října odchytil mladého modráčka! Zůstal i týden v listopadu a vyhnal ho od mokrých kanálků teprve sníh.

Takto jsem popsal první zápisník.

Se slavíky začalo být v tu dobu opravdu zle. Za vším byly proklaté sítě. Dovedly nachytat početněji než sklopky, více se při nich kroužkovalo. Víc šancí na odečty!

Sklopky zůstaly už jenom modráčkům.

A mělo být ještě hůř…