Všechno má svůj čas

Poslední letošní číslo Ptačího světa přináší (zde již avizovaný) rozhovor o slavících a nejen o nich.

Vím, že je pro mnohé složité výtisk si opatřit, zahradník Pavel jej ode mne dostane a z vás někteří třeba budou mít štěstí na jaře při Vítání ptačího zpěvu.

Řekl jsem a ředitel Zdeněk přepsal snad vše důležité, s výsledkem jsem spokojený.

Tak teď ještě v té české obrazovce, aby nějak vydali medailonek, a slavíci zdejší mohou slavit.

Na regionální rádio se vracím, po rozhovoru s Lubošem mám podle svých možností. I na to se po čase velmi těším a dal bych zde s předstihem vědět.

Děkuji městu Mnichovu Hradišti (město mne asi neuslyší, tak tedy přímo panu starostovi) za pomoc s šířením slavičí knížky u nich. I za možnost přijít s tématem mezi lidi v příštím roce.

Je prosinec a vrabec prosí… Znáte text nádherného Zdeňka Svěráka k dětem? Znáte. Tak to je fajn. Jsme stejné krevní skupiny, my všichni tady..

Z ohlédnutí do historie se objeví rok 1990, ale nechce se mi do toho vůbec. Zase byl slabý tenkrát.

Byla revoluce, lítal jsem po náměstích v čase, plném nadějí. A tam sítě tahat nešly. Pak už ale přijdou roky silnější, nebojte. A pak i silné, výživné, jak k mladým posluchačům říkávala z PERISKOPu Milena Lukavská, když jsme točívali o králi pěvců třeba tady na Budách. Jestli žije – a nikdo neví, je toho Mikuláše, třeba sem někdy přistoupí – že moc pozdravuji a nepřestávám si vážit.

Klidné hodiny do vašich dveří, vážení čtenáři blogu.