Čekání na „uhra“

Žádné komentáře u textu s názvem Čekání na „uhra“
Ne, nevracím se nikam do puberty, kdy člověk hlídal tvář v pátek před zábavou, vracím se do roku 1991, kdy jsem se dočkal vysněné změny při chytání slavíků.
„Uher“ v jazyce mnohých (báječný kolega Pavel Žďárek tím byl též známý) je slavík tmavý, dříve uherský.
Pojďte se mnou připomenout si rok „91“, kdy jsem se dočkal.
Ano, přál jsem si tu vzácnost chytit už dřív, to bez diskuze, ale kde ji vzít, když Československo na tmavé slavíky bylo velechudé. Pořádně ani dočíst se nikde nic nedalo a tak šly roky s těmi rezavými a člověk v jednobarevnosti už docela zapomínal snů nesplnitelných.
..Svátek práce je zítra, půjde průvod z náměstí. Lidé budou šťastni (i my) z vystátých kubánských pomerančů. Ani těch moc nebylo, ale stačil každému jeden. Loupání schlamstlo půlku večera.
Pak došlo na párky, kouřící pod pokličkou. Na rozdíl ode dneška byly opravdu z masa, ale nebyly. Hořčice ano, chleba též (to se hlídalo).
Začal jsem tu slavit a on má být ještě duben. No ale tribuna už se stavěla, všiml jsem si.
Vlastním šest sklopek a červy ze mlýna. Mám už pár ryšavců a jdu za dalšími. Tentokrát ke splavu Červenského rybníka. Místo, kde jsem chytil svého prvního, ale to už z blogu víte.
Líčím pastičku přesně do svahu u silnice. Slavík samozřejmě zmlknul, když jsem vstoupil neohlášen. Dávám si záležet. Sklopky nemaskuji, slavíci jsou po příletu už v ráži a při chuti.
Přidávám další opodál, co kdyby byla zpět i slavice a pak přecházím silnici ke splavu. Rozkvetla tam mohutná ptačí třešeň a voní, že se mi hlava zatočila. Křik včel se prolíná s šuměním splavu, dívám se přes hladinu k Humprechtu k Sobotce, vyhlížím Šrámka. Nu což, obejdu se bez něj.
Pokládám další červíky v podsplaví, slavík vrčí, šance tak je. A kačenárna nadohled! Mažu ještě tam, ať mám podchyceno vše. A pak už jen chodit dokola, tedy do trojúhelníku.
Začínám u první a připláclá síťka je překlopená. Jsem na pastičky vlastní výroby hrdý, chytají spolehlivě. A u mlynáře červy pochválím, nedal mi žádné líné vandráky. Přehmatuji síťku pravou rukou, levou vjíždím pod ramínko a slavík je v hrsti. Špičkou kleští napichuji na špagátku kroužek, rozvírám, hlídám si, abych jej neztratil, a zavírám na nožičku. Beru do ruky školní pravítko se zarážkou a křídlo jím podkládám. Coo? Devadesát tři milimetrů?! Co to je za hloupost! Nemělo být o cenťák míň?
Měřím znovu a pak se mi pod jabloní zablýskne pod kšiltovkou. Prohmatávám křídlo, z knížek si pamatuji cosi o první letce, a taky by měl být vlnkovaný jako krahujec. To sice není, knížka nejspíš mlží, ale to pírko v křídle nemůžu ani najít. Jak na druhém? Taky nic. Co to je za přízrak? A pak si všímám hnědých per na ocásku, znovu prohrabuji křídlo a už minipírko vidím. Je to tmavý slavík!!
Prvně nad sklopkou mluvím nahlas, gratuluji sobě, jemu i místu, jsem náladou někde pod korunou jabloně. Je to vůbec možné? Tak takhle táhnou krajinou na přelomu měsíců!
Ke sklopce za silnicí utíkám o závod. Pozdě! Myš prchá prokouslou dírou a červy ukousla i s drátkem. Pastičku balím, neběduji. Jsem v náladě, že snad i průvod bych ráno zvládl. Půjdu znovu sem, to je jasné.
U kačenárny je sklopka v pohotovosti, což mne netěší. Ale co ta druhá? Síťka se nadzvedla! Rutinně slavíka vybírám (pod husté a silné čeřínkové síťky není moc vidět) a když vylezu z bochníku vrby, štípu se do tváře. Nervózně ohmatávám běhák, jestli tam není obroučka – není! Mám uhra číslo dvě, s křídlem 96 milimetrů!
I když se ten rok už jiný nechytil, z kvarteta českých slavíků chyběl jen tundrový modrák. I to se mi mělo splnit zanedlouho v kosodřevině sněžným mrakům docela nadosah.
Ano, mám je všechny čtyři.
A ještě to pravítko..

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *