Z okna se dívám k plotu.
Venku je teplo, jak bylo i před rokem. V zahradě u mlýna, v tom ráji je živo.
Vždycky když se tam dívám, říkám – tady vidíš krajinu, co jinde už chybí. Odpočívající půda, která si dělá, co chce. Zákoutí plné života. Přirozeně.
A to k němu patří ještě rybník o kousek výš. Dnes spíše tůň na Kněžmostce. Vytáčím tady mnohé, když oslavuji majitele.
Třeba ten rybník – vůbec byste neuvěřili v tu rozmanitost. V létě, na podzim, i v zimě. A na jaře pugét radosti! Jak ohromný rozdíl proti vodě pokračující. Zničené, vypanelované, narovnané, vymělčené, beze stromů. Tu hrůznost a tupost nejvyššího kalibru jsme způsobili nezměrným idiotstvím a zaplatíme brzy. Vytrhat beton, nechat vodu ať tůně svobodně nespěchavá si sama vyhloubí. Počkat na stromy i keře, až první zas přiletí. A kdyby se nevědělo, jak chovat se dál, u mlýna je návod. Šetrnosti se učit a pamatovat na druhé. Pryč s poli sterilně jednodruhovými, dívám se k Bruselu.
Tak dlouho majitele mlýna honili a strašili záplavovou vlnou, až hráz protrhl a nechal tak. A stejně kout neprodělal, příroda se už nedala. Jestli dnes chytřejší (konečně) bubnují na poplach, že ztrácíme dost ba téměř všechno, tady je místo, o němž to neplatí. A takový chceme mít slavičí park. Jak jenom rozumím zdejšímu obrázku.
Vydržím sedávat hodiny v trávě, co vítr usušenou vlní. A protože sníh ještě se nekonal, stojí a užívá si. Ač táhne advent, ač míří k slunovratu.
Klekám do nazlátlých peřin, abych přivoněl a taky proto, že chci zachytit život. Uvidět, co se po patrech děje. Kolika druhům se prostředí hodí.
Pokoušel jsem se o nemožné. Najít staré hnízdo cvrčilek. Pěnici hnědokřídlou ano, to bylo lehčí. Vím, kde zpíval sameček a větev rybízu v trávě byla pro domov nejvhodnější. Cvrčilky najít, přestože jich tu hnízdilo víc, je nemožné. Neprozradí se ani, když v hnízdě mají mláďata, natož najít jejich utichlý domov.
Neúspěch neuráží, užívám jemného prolínání. Sebe a prostředí. Zvláštní hrdosti, že onu nabídku jsme vychystali my. Že tam, kde před lety seděly keříky jahodníku zdupané samosběrem – tam, kde se koruny nekontaminovaných odrůd stromů rozvírají pod oblohou, je nyní království ptactva.
Onehdy rozkvetl sléz a já prvně sháněl drby na tu květinu. Bylo mi krásně. Hnízdili strnadi a já hlavou honil výzvu číst jejich nářečí – který, že bude ten náš?
Ozval se slavík po půlce dubna a já si tolik přál, abych ho znal. Aby byl z daleka navrácený. Ozval se jiný přes cestu a já si přál přesně to samé. A pak se rozezpíval další, hned na kraji u závory. Vrátil se, nebo je cizí? A z druhého konce až v úpolí vítá se s pokřovím jiný. Je cizí, nám neznámý?
Když jsem je pochytal a prsty promnul každému po kroužku kvůli napojení, byli naši! (Po seznamu). Šel jsem si radši sednout na lavičku, aby to se mnou nešvihlo. Slivoň mne vnímala asi už na dálku a pobrala do kadeří květů. Kmínkem pak podepřela, kdybych se opravdu zvrátil. Seděl jsem dlouho, díval se přes hladinu Zvolínku k Africe a kroutil hlavou. Nepřiletěli najednou – jasně. Ale každý z těch frajerů se snažil, jak uměl. Co k tomu říct.
Pak už jen sedíte v travách, které to od jara pamatují i uhostit zvládly. Ony vás ovívají v západním proudění prosince. Toho, který chtěl dopřát té naší sešlosti.
Až nasype sníh, bude na všechno pozdě.
