Zaměřeno na slavíky

…Neřekl bych. Spíše jen potřebuji, zajet a podívat se. Zda je vše v pořádku, a jak to s životem šlo. Přátelům mým.

A není obava lichá, vždyť první z těch veteránů má asi na kahánku. Od východu se tlačí zadrátované sterilní sady a ze západu těžba písku. Potkají se nejspíš zde, v místě, kde stojím a rukama obepínám maják polničky. Kolik let stojí před návrším Hor výsměšně k povětřím? Hrdý, nepokorný. A na každém z jar v květu! A právě na květy doplatí. Až ploty postoupí, nestrpí divoký strom. Infikoval by mladé narkomany. A tak se podvolí, podlomí, letokruhy paměti do jílu vysypou.

Přivedli mne k ní slavíci, jak jinak v tomto kraji. Cesty sem nevedou, všude jen pole.

Šel jsem i dnes. Dotknout se kůry, zamumlat nejistě o naději, poklonit se. Kdyby mne někdo tak viděl, měl bych po jménu.

V pásu keřů je mezi norami lišek někde můj batoh vzpomínek. Na chytání, ale i na dětství, kdy cesty sem vedly. A já strom pamatuji, moc dobře v hlavě ho mám! Byl stejný postavou, jen o díl mladší. Už nenarůstá, už jenom vydechuje. A soustředí na plody, dobré tak z praku k vystřelení. Trpké, jak naše neúcta ke krajině. Každý keř dohoníme a hrom by v tom byl, že ho nesmázneme z povrchu pryč!

Nejsem z těch, co se bojí, ale tady strach maličko mám.

Jdu lánem nazpátek a ještě se otáčím. Bude tu za rok stát? Věřím, že bude.

Přes náhorní letiště se propadám k důlku, kde Zlato – rybníček za silnicí, a při ní jasan. Už jsem o něm psal, vracím se teď pro pohlazení. Zachránil jsem mu život, když o něm řekli, že je prohnilý. Mohl jsem tehdy rozhodovat a tak jsem se neflákal a rozhodoval. Když autem jej podjíždím po cestě domů, oba si hlídáme ten oční kontakt. Už se zas směje, utekl z lopaty hrobníkovi.

Stojí tu mocný, rukou jej objímám, abych dopočítal, že nejmíň dva Kverky bych k objetí ještě tak potřeboval. A rány si líže okamžitě, jak sami vidíte. Hojí se vzápětí, proč o něm říkat, že chcípákem je, když není.

Auta obezřetně přibržďují, neví, co s foťákem na rychlostním omezení zamýšlím. U Zlata už to zas pružně rozjíždějí.

Pohladil jsem droboučký šípek u paty, od solí rozmrzelý, a odjíždím pryč.

Teď si to vychutnám. Říkám si, když míjím naše (čapí) hnízdo při hvězdářově Koperníku.

Vše bylo nakonec jinak. Slavičí kout odrbaný od křovin, jež do pole za rolníkem dříve se povytáhly. Zákoutí zfackované.

Jdu za památnými duby, které jsem nechal vyhlásit. Nikdo jim nohy už nepodrazí.

Vybírám hned druhý v řadě a tisknu se v něj. Tady můžu, nikdo tu není. Kolik lidí by muselo přijít, aby kmen objali dokola!

Stromům se daří, řada je plynulá bez mezer, jen jeden má vichřicí dobité tělo. Kořeny pronikají polosuchou rybniční slatí a nesou mocné paže. Jak předtím šípek rudou ozvláštnil drsnou tvář velikána, tady se zlatí po ochmetu! Cvrčala odlétá od svačiny a vlezlou rostlinu o kus dál vyseje.

Nechce se odklápět tvář a ruce odvěsit k tělu, na to je pouto silné. Zachránil jsem ty stromy, opravdu zachránil. Ani se o tom rozepisovat nebudu.

Jdu ještě k jinému vyfotit tabulku. Byla tak bídná, že když jsme zde kovali památník pro hvězdáře, přihodili jsme jí kus železa na stříšku. Aby nestrašila.

Chtěl bych těm chlapákům vidět až na duši. Na vyměklou žilku uprostřed tvrdého dřeva. A potom počítat.

A možná nemusel bych! Člověk, co chvíli už nežije, jenž života kus mi doprovodil vzpomínkami, když jsme kroužkovali pod krovem jiřičky, než barva na střeše zaschla, spočítal úkol za mne. Duby jsou zůstatkem pradávné hráze a ten muž, v slušnosti nedoměrný, se jmenoval Václav Kotrman.

V domě, již s převládající hnusnou prázdnotou, jsem si od vyklízejících ve dveřích vyžádal obrázek.

Ten člověk toho totiž pro krajinu udělal asi víc, než já.

…

Lovcem celebrit nejsem. Mám ale pocit, že dotčení osobnostmi přeci jsou. Každý v obleku svém.

Finišuji s blogem, vážení čtenáři, protože po zimním slunovratu v čase dočkaném zvolní.

Dnes tedy návrat k psaní do zpravodajů a příště ještě stihneme téma odborné.

Před polednem od plotny přijde manželka k nám dolů do kovárny se slovy, že paní bude za dvacet minut volat znovu. Kvůli článku ve zpravodaji.

Měli jsme zapáleno a tvořili PFku. Musel jsem stát mladému mistru modelem, aby to správně trefil. Víc ovšem prozradit nemohu, protože ani on pořádně neví, co jsem s tím nakonec, když už museli odjet, provedl. A neprozradím to samozřejmě ani vám, protože do času popřát si, je ještě čas. Ještě se z komína kouří, doháním totiž slavičí rok.

Tuším, kdo po pevné lince volá, vždyť článek (na blogu v kopii visí) za řeku směřoval.

Jdu si zalít kovářské kafe a sleduji čas na hodinách. A když se výměr naplnil – co myslíte? – Ano, zvoní telefon.

Znám ten hlas dávno narozený. Znám dobře i to jméno, jen jsme se několik roků neslyšeli. A článek zapůsobil. Nebudu to sdílet, abych se nevychloubal, ale je mi milo. ..Dobře, tak snad jen kousíček: „Děkuji za ty slavíky od nás, i za Jizeru. Víte, jak ji mám ráda? Trošičku váhám, jestli to mohu říct. Víte, že máte v sobě pořádný kousek romantika, místy jsem slzy neudržela. O domovině. Ano, o mé domovině mi píše muž, který žije jinde. Ale vždyť on ji zná lépe, než já!“

Musel jsem nesouhlasit. Neznám místa líp, než paní z Malé Bělé. Vždyť kdysi o slavíku čerstvě mi telefonovala, abych se zastavil. Dlužím lidem tolik, že až se stydím. A neměl bych se tak chovat, přátelskost na dlani měla by zavazovat. Jenomže, když jedu pod Ostrov o kousek jinde, končí to v pergole na kafi s koláčem. Rok jsme se neviděli! Když jedu ve směru opačném k městu na Klenici, nenachytal bych už vůbec nic.

Měl jsem takový nápad, který by byl poděkováním za podobné návštěvy. Ke koláči i k buchtě. Droboučkou knížku ohebných desek s pár obrázky a košatým pojednáním právě o králi pěvců. Už jsem měl i jméno: Přiletěl k vám slavík!

Pak to nějak usnulo, přeběhly nápady jiné, též ovšem nerealizované. Když mi lidé však takto volají, říkám si, že ji nakonec upřednostním. Nebylo by pracná a snad ani finančně nákladná. Nechal bych do ní nabídkou otisknout stopu společnosti ornitologické a lidem pak brožurku rozdával. Kdo, když ne já? Kdy jindy, když ne ještě v tomto životě. Byla by oplátkou podobným lidem „z telefonu“. Ta paní byla ve fanklubu slavíka ze Studénky (s italským kroužkem), i dnes to připomněla.

Má smysl takové články psát a pak vyčkat, zda po kraji těší. A těžit z toho sílu.

Jsem hrdý, jak se daří krále pěvců uvádět. Zná jej už spousta lidí a když chci, aby Dolní Bousov stanul Městem slavíků, podobně bych si přál, aby region Mladoboleslavska, ryšavé virtuosy znal. Aby je lidé chodili poslouchat. Aby zářili, jak zářil jsem já tehdy nade mlýnem… Aby je z křovin mýcením nevyháněli, aby se z nich těšili. Aby k nim vodili děti, a ony jednou, aby tam přivedly své.

Nevím, jak zařídit víc – vím ale, že to nestačí. Že chudneme v rozmanitosti, že si to nehlídáme, že favorizujeme hodnoty jiné. Ale ona nás krajina vyučí! A jak v Pořadu – Nedej se, s Václavem Cílkem zaznělo, dobře to nedopadne. A možná brzy.

Budu pak v posledním slavičím parku stát před půlměsícem lidí a ukazovat, jak vypadal ještě nedávno plevel. A řeč bude podobná, jak píši tu dnes. Naléhavostí.

Proto to dělám.

Přemýšlel jsem, kolikrát už to bylo a nedopočítali jsme tady doma, protože všechno archív prostě nepochytal.

Jsou mnohde kazety se záznamy, pak přišla CéDéčka a pak vše zválcoval internet. Snažili jsme se dopočítat alespoň archivovaných článků, to číslo slabě přibližné se mnou zamávalo. My ale půjdeme před mikrofon a chvilku i před kameru.

Začneme duchem ve studiu dnešní Dvojky ČRo.

To jsem já během Nočního Mikrofóra o králi pěvců se Světlanou Lavičkovou.

Jak se rozsvítí červená, vysílá se! A tréma musí za dveře. Najednou vás slyší lidé v celé republice a člověk by se měl snažit nekazit. A pak do schránky občas chodí ohlasy.

Druhým momentem je boleslavské studio z roku 2004, kdy jsem tam měl díky tomuto člověku – Jaromíru Maceškovi, pravidelné pořady.

Jaromír už bohužel nežije, ale ta cesta oslavování naší krajiny byla báječná.

Při živém vysílání si člověk s mrštnějším jazykem musí dávat pozor, aby mu ústa snad nepředbíhala mozek. Nejsem si vědom, že by se mi to kdy stalo, a kdyby někdo s něčím takovým přišel třeba i dnes, měl bych ho za lháře.

A našel jsem momentku z příprav natáčení pro ČT od pramene Klenice. Režisér a dramaturg B. Ludvík, pořad Toulavá kamera. Foto: E. Svobodová.

Bylo to tehdy až neskutečné a vše nakonec klaplo. Z té vody jsem se i napil. Ano, placebo funguje spolehlivě. Máte-li víru, obhájíte si i neuvěřitelné. Nebylo času čekat na odkalení, věřil jsem kolébce pod Nepřívěckou Hůrou, věřil jsem mladičké Klenici a ona neublížila.

Při této spolupráci jsem poprvé mohl poznat rozměr a odůvodněnost „veselých příběhů z natáčení“. Přicházejí opravdu vždy a spolehlivě. Tento vyčištěný pramen tam například, když jsme dorazili s kamerou, vůbec nebyl. Pan místostarosta obce si nevymýšlel tenkrát, když řekl pro mne nádhernou větu, že: „Klenice si dělá, co chce, hlavně v létě“.

Našel bych obrázky další – třeba z Karlína, z pořadu Tandem Jana Rosáka. To tady ale někde už je. Tak abych netapetoval.

Našel bych snad možná momentku z pořadu Host do domu, s báječným J. Křelinou. Co s nimi jsem zažil, když jsme omylem vypnuli proud v celém křídle muzea!

A jistě bych objevil obrázky ze křtu knížky, kdy nedaleké rádio se už jmenuje Signál a sedí v něm L. Dvořák. I s ním jsem zdejší ornitologii oslavil nejméně mnohokrát.

A vzpomněl bych si na jednu soukromou televizi, jak jsem jim nakonec rozhovor nedal. A jiné zas ano, ale ta byla veřejnoprávní. To když jsme stavěli pro čápy hnízdo a oni uposlechli. Ptáci. Přijeli tedy s kamerou ještě jednou, na veliký svátek kroužkování mláďat. Už ale nevěděli, že za mládež nesete zodpovědnost až do doby, než vylétne z hnízda. A tady jeden mladý se potloukl o střechu, když chtěl prvně dohnat sourozence. Lidé od čápů ho drželi ve chlívku a čekali, co bude. Lezli jsme s Tomem na hnízdo s trosečníkem a doufali, že se rodina ke spánku vrátí. Nechtělo se jí a tak, když jsme je objevili na střeše jiného konce vesnice, šli jsme je plašit. Komediálně. Ale povedlo se, a jak se bělostní čápi zvedli, neznali (zatím) jiný směr, než ten domů. A bylo vyhráno! Na druhý den k poledni odletěli všichni. Nemusím líčit, jakou radost měli lidé od hnízda.

Jsou to tiché příběhy, které dosud nikde nezazněly. Je to věc mého vědomí, nebyl jsem vždycky k ptákům s prakem nejpřátelštější. A tak mne čeká dál hodná míle cesty k odčinění. Ale už na té cestě šťastného rozpoznání půlstoletí poctivě šlapu. A chce se mi dál, protože nohy přitom tak zvláštně nebolí.

Přišel hezký mail od čtenáře v zahraničí, až jsem byl překvapený, co vše se vyloví v éteru. Honorář za sdílnost i odraz let, po která slavičí blog běží.

Hlavně pro něho sděluji, že uslyšet mne bude moct, jak si přál. Po letech promluvím k posluchačům z boleslavského rádia, jež se jmenovalo podle místní řeky a dnes podle toho, co vám v éteru umožňuje telefonovat.

Mám radost, že půjdeme zas pod červené světlo po čase, jak bývalo na začátku. Jako by se roky uměly na chvíli vrátit. Kdy lidé telefonovali a vznikaly momenty až neskutečné. V pořadu primátora třeba moje drzost na otázku – co bych udělal, sedět tak na jeho židli. Nebo nabídka žebřiňáku v popleteném pořadu. Dotaz od rozzlobených lidí, proč už někdo nesedí v kriminále za zastřelení orla u Březiny a pak na schodech před budovou zavolání netelefonické, když spolužačka ze školy – Dana, mávala z balkónu se slovy: „Tak dneska jsem tě konečně stihla!“.

Pamatuji začátky, když obě rádia vznikala, řekli mi tehdy: „Počítej s námi, ale do toho druhýho, tohle je hudební“. Vidíte, 9. ledna nového roku po jedenácté hodině se můžeme zase protnout ve vzduchu, přátelé!

Zmínil jsem řeku – ano, mojí a slavičí řeku Jizeru.

Když se o vedrech čerstvě pelichající slavíci nechtějí nachytat, do tůní se vždycky rád vnořím. Doklady, hotovost a mobil zastrčím pod břeh, ostatní nechávám tak. Je zvláštní ten pocit, kdy si vás voda vezme a unáší. V náruči k věčnému dítěti Přírody pokaždé nachystanou.

Postavila se na nohy, ta naše řeka, už zas je krásná! A to všechno mi hlava přidává k tempům. Pod větvemi povislých stromů, kde proudit se jí moc nechce, kde víry se vrací kousíček zpět, jako by předešlě něco tam zapomněla. Provokuje vás myšlenka dostačit na dno, děláte „hřebík“ a padáte ke dnu. Nedlouho tam, ale přeci jen jste z hladiny pryč. Místo je prázdné.

Zůstal bych ještě v tom prolínání a plaval třeba v protiproudu na místě dál, jenomže zvoní mi mobil a mám strach, aby se nezřítil. Volá kolega z Bohdanečského rybníku, že v síti má slavíka tmavého. Říkám mu – Franto, koukej to prohledat na tom poloostrově! Neprohledal, samici okroužkoval a pustil. A co myslíte? Jdu oschlý po cestě kontrolou a první sklopka má slavíka tmavého! To prostě nevymyslíte. Co tu hledal a proč právě teď. Že řeka čaruje? Nechme to jiným. No, ale kdo ví… Vidíte, a to je právě ten moment, jak si toho kdo nabere. Já tomu říkám – štěstí a náhoda.

Jsou ale ještě jiné řeky. Zažil jsem řeku spadaného listí na úzkých uličkách jednoho města. Vítr jej hnal, chvílemi jenom popoháněl, ale už nevracel. Do stejné řeky, dvakrát…? Nechme to jiným.

Viděl jsem řeku motýlů, baboček bodlákových. Tam, kde je nyní náš ptačí park, táhly toho času až neskutečně. A volá mi známý, že před stěnou kanceláře jeho města ti motýli vystoupají, pak zase slétnou a šněrují dál. Ta řeka se tišila. Jak vadlo Slunce, usedali motýli na listy dubů při západním okraji opuštěného lomu a myslili na zítřek. Viděl jsem jim do hlav. A je to tak opravdu? Asi ne, ale líbí se mi takto to mít. Pomáhá k radosti, k dochvilné účasti na společném. Už zavírají křídla! A už jsou z nich uschlé listy kopřiv pro noc klidnější. A já neodcházím. Jakási ruka mne drží v místě – že musím tam být. Slyším i dokonce prazvláštní hlas. Ten, který od klučičích roků mi pomáhal počkat si. Uvidět, zaslechnout i pociťovat. Učil trpělivosti. Vždycky jsem na něj dal a jednou neprohloupil. Vyveden z obtížností, fedrován silou. A tak jsem tam zůstal, dokud se nesetmělo. A potom v tichosti vytratil se.

A další řeka! Ptačí.

Poprvé na Rýchorách a pak na „Českopolské“. A nejvíc v zhoupnutí Jeseníků, když chvíli chvil – jsem si zasloužil. To se též neodchází, nejde. Stojíte v průvanu, ale to není! To hlava by chtěla, vidět to tak. A uvidět víc z toho kolosálu! Nechat si podkopnout nohy přítomným adrenalinem a odletět s nimi. A za rok se vrátit, jak dítě na klouzačku. Pro moment překonání.

A jdou řeky lidí, asi i aut. A řeky odpadků, co táhnou k mořím. Nad všemi potom – a dobré to říct snad právě teď – řeka života.

Buďte pozdraveni. I vy na Slovensku.

Za okny kovárny obchází mráz a noc bude dlouhá. Ale nevyhraje. Věděli to „lidé krajiny“ kdysi dávno, vím to i já. A dalo by se už odpočítávat do svátku zrození, ohromné události, věštící sílu!

Jako by práce, kterou u výhně mám, sama se formovala do nálady. Chvíli pod dymník koukám a pak jdu nahoru pro foťák. To přeci není obyčejnost, když vidím chystání se.

Tuším rodit se cestu za nadějí, pro lidi doufající. Že Slunce vyhraje, že světlo porazí tmu, že bude se žít! Že zima odtáhne a ptáci se navrátí, že tráva poskočí a bude se žnout! Že mláďat rozličných kolem se narodí a teplo z paprsků oblaží kraj.

Ještě tak není, ještě ne, ale začíná se…

Když jsou slavíci v Africe, mám čas na jejich bydlení. Psát o tom k lidem, chodit po návštěvách.

Podívejte. Možná byste řekli – kus roští nad Žantovem, a dál si hleděli cesty starou okresní silnicí. Já vás ale zastavím a během krátké chvíle možná i přesvědčím, že hrstka míst, která přežívají, si příležitosti váží.

Slavičí hnízdiště Žantov – Pod skalou.

Žádný foťák se neprotáhne oponou místa. Už byste na blogu o něm ale našli. Skála je ukryta uvnitř. Fotografie je z včerejška.

Slavíci se sem vracejí každoročně, i když vrásky místu přibyly. Jsou ale věrní. Pokud se totiž v místě drží starší zpěvák, nechce se mu pryč a pokud cesty vyjdou, jarní oslavný zpěv patří jemu.

A proč bych se rozepisoval, když mohu zalovit v archívu a vstoupit přímo do 3. května roku 2009. Podívejte, jak se na ten svátek místo dojemně připravilo.

A pojďte ještě blíž…

V prvních dnech máje už starší slavíci koncertují v noci naplno. Přiletěli hnízdit a nic nenechají náhodě. Když jsou večery klidné s bezvětřím, slýcháme zpěv odtud až doma. K jihu vystavená parabola Hrádku, uhýbající na Velkou pláň, nese zpěv po terasách dolů ke Kněžmostce. Radostný čas. Do samého setmění se statečně držel i drozd, ale tma mu nakonec zpěvník zaklapla. Pak je vše na slavících slavících.

Pozval jsem vás dnes na zvlněnou hranici rozšíření slavíka obecného v regionu severozápadu Mladoboleslavska.

Přes Drhleny a Branžež se krajina už zatahuje do Žehrovských lesů a přechází v skalní města Českého ráje. To pro slavíka není.

Lokalita Žantov – Pod skalou je nejzazším pravidelně obsazovaným hnízdištěm linie, kterou ukončí po západní hraně od Turnova k Polabí stékající Jizera. Tam moje území končí. Prostor, který kontroluji, má výměru 220 kilometrů čtverečných a převládají v něm pole. Hnízdiště slavíka jsou většinou jednopárová, existují však místa i s pěti sólisty.

Název, který pro místa používám – Krajina před rájem.

Nejhorší to je vždy do uzávěrky. Zpravodaje, do kterých dopisuji, vycházejí většinou podobně a člověk aby se roztrhal. Ale zas je hezké, když se vám pak scházejí. Je to taková nepsaná dohoda, že – abyste z toho alespoň něco měli, dostanete číslo domů. A já čtu rád. Zajímá mne pořád, jak si obce a města vedou, co se jim daří, co ne. Jaká mají nová zastupitelstva, jestli lidi znám.

Píšu všude o přírodě, jen sem, do místního, jsem občas poslal i nějaký názor jiný. Je to můj region. Jak to dopadlo, víte..

Zpravodaje mají úroveň různou, hodně se zlepšila plošně. Jak se zvedají možnosti tisku, jak se vytříbí tým dopisovatelů. Protože jich fůra odstupuje hned po začátku. Nemají čas, nebo čekali víc. Já nečekám nic, dělám reklamu krajině a ta má u mne „předplaceno“.

Přišly hezké ohlasy na Ptačí svět, a tak jsem se rozhodl, že jeden z posledních letošních textů věnuji mladým čtenářům. Moc mne potěšili, i když vím, že je to práce hlavně rodičů.

Na shledanou, vážení.

Vystřiženo z mnichovohradišťského Echa.

Aktivita s nabízením slavičích příběhů s ilustracemi dcery skoro ustala, ale dobré říct, že knížky ještě jsou.

Vím, že z vás, kdo ji chtěl, dávno v ní listuje, ale třeba byste měli nápad, koho jí o vánocích potěšit.

Nepíši to zde proto, abych se jich zbavil za každou cenu, náklad je pomalu rozebrán a stovka, co v komíncích čeká, je tak akorát brát je s sebou na besedy. Protože jsem zjistil, že není lepší reklamy, než knížku uvést šířeji přímo před lidmi. Většinou ty dvě stovky, než odejdou, najdou. S možností vepsat pár slov.

Jsme samozřejmě schopni poslat je i poštou kamkoli. Připočíst budete muset 80 korun za vícepráce. Ale doma ji pak máte před plotem a včas. S vepsáním podobným.

Říkal jsem si, když by pár balíčků ještě k čtenářům vyrazilo, měl bych volné ruce pro nápady další. Přeci jen jsme prvotinu vydali vlastním nákladem a záležitost to laciná úplně není. Pokud chcete lepší papír a pevnou obálku, do ilustrací, aby nikdo nezasahoval, vypravíte ji sami.

Pokud bych se měl za knížkou ohlédnout, byl to fajn nápad. Dlouho jsem hledal, kam děj zasadit, které místo vybrat. Pak se ukázalo Mnichovo Hradiště se starou bažantnicí jako nejvhodnější. Neznal jsem lokalitu úplně zas tak dlouho jako třeba zdejší u Klenice, ale já jsem na ostatní v příběhu nezapomněl. Hrdinu jsem tam k dotknutí míst poslal. Ale nejmenovali jsme konkrétně, přišlo nám to zbytečné. Spíš se rodinný tým shodl, že necháme jen určité body – Jizeru, Chlum, Klenici a tak. Březenský park, rohatská Hora či rybníky u Koprníku nebyly podstatnými. Místní, když už je příběh pozval za humna, snadno je poznali a ostatním by to stejně moc neřeklo. Ale kdo by snad z čtenářů chtěl, přijďte si krajinu z příběhů zažít. Bude obyčejná, jak obyčejná je knížka. Jak sami slavíci. Ale když neodspěcháte, potěšení stane na vaší straně.

Po bitvě je každý generál! I já bych dnes při přepisu mnohé uchopil jinak. Ale dobře vím od čtenářů, že téma bavilo. Jen mi je líto krajiny zdejší kněžmostské. Přestože jsem ji v příbězích mnohde ukotvil, k čtenářům šířeji nepromluvila. Zdejší obec jako jediná neprojevila zájem a knize nabídkou nepomohla. V knihovně sice snad zastoupena je, ale dostala se tam cestou poněkud krkolomnou a nejspíš bez podpisu. Mrzí mne to i proto, že příroda za naše vzájemné mračení se nemůže a dětský čtenář už vůbec ne. Že třeba škola si nechala takovou příležitost ujít, je smutné nade vše. A to si představte, že jediným jsem, kdo zachránil místní mokřady, kdo pomohl dubům na Koprníku ke státní péči, kdo desítky let dopisoval do zpravodaje o přírodě, kdo vepsal díl do knihy o Kněžmostu. Tak tento list událostí je jediný stinný, jinak vše zalité sluncem.

Hnízdiště, odkud se ptačí hrdina vydal na cestu žitím a kam se nakonec vrátil, už není. Křoviny byly z okraje doubravy odtěženy, místo přehledně vyčištěno. Kdoví, kdybych lidem ze zdejší rolnické společnosti včas knížku dal, možná by trnkoví ušetřili. S černými bezy a babykou, i s třešní ptačí. S pařezem se studánkou uvnitř, kterou jsem z chytání znal.

Dnes ten les vypadá jak růže na střelnici, průhledný, zkultivovaný. Ale bez křídel, beze zpěvu. Bez nocí ptačího toužení ke hvězdám, k vyčkávání pro dočkání se.

Řekněte o knížce známým, že vůbec taková je. V knihkupectvích už ji nenajdete, tak o ní nikdo moc neví. Slavíci od roku vydání z těchto míst neodletěli. Ukotveni jsou právě v ní.

A zdejší řeka? Dál šumí do nocí, dál místům zpívá! O všech těch dočkáních, o naději.

Z okna se dívám k plotu.

Venku je teplo, jak bylo i před rokem. V zahradě u mlýna, v tom ráji je živo.

Vždycky když se tam dívám, říkám – tady vidíš krajinu, co jinde už chybí. Odpočívající půda, která si dělá, co chce. Zákoutí plné života. Přirozeně.

A to k němu patří ještě rybník o kousek výš. Dnes spíše tůň na Kněžmostce. Vytáčím tady mnohé, když oslavuji majitele.

Třeba ten rybník – vůbec byste neuvěřili v tu rozmanitost. V létě, na podzim, i v zimě. A na jaře pugét radosti! Jak ohromný rozdíl proti vodě pokračující. Zničené, vypanelované, narovnané, vymělčené, beze stromů. Tu hrůznost a tupost nejvyššího kalibru jsme způsobili nezměrným idiotstvím a zaplatíme brzy. Vytrhat beton, nechat vodu ať tůně svobodně nespěchavá si sama vyhloubí. Počkat na stromy i keře, až první zas přiletí. A kdyby se nevědělo, jak chovat se dál, u mlýna je návod. Šetrnosti se učit a pamatovat na druhé. Pryč s poli sterilně jednodruhovými, dívám se k Bruselu.

Tak dlouho majitele mlýna honili a strašili záplavovou vlnou, až hráz protrhl a nechal tak. A stejně kout neprodělal, příroda se už nedala. Jestli dnes chytřejší (konečně) bubnují na poplach, že ztrácíme dost ba téměř všechno, tady je místo, o němž to neplatí. A takový chceme mít slavičí park. Jak jenom rozumím zdejšímu obrázku.

Vydržím sedávat hodiny v trávě, co vítr usušenou vlní. A protože sníh ještě se nekonal, stojí a užívá si. Ač táhne advent, ač míří k slunovratu.

Klekám do nazlátlých peřin, abych přivoněl a taky proto, že chci zachytit život. Uvidět, co se po patrech děje. Kolika druhům se prostředí hodí.

Pokoušel jsem se o nemožné. Najít staré hnízdo cvrčilek. Pěnici hnědokřídlou ano, to bylo lehčí. Vím, kde zpíval sameček a větev rybízu v trávě byla pro domov nejvhodnější. Cvrčilky najít, přestože jich tu hnízdilo víc, je nemožné. Neprozradí se ani, když v hnízdě mají mláďata, natož najít jejich utichlý domov.

Neúspěch neuráží, užívám jemného prolínání. Sebe a prostředí. Zvláštní hrdosti, že onu nabídku jsme vychystali my. Že tam, kde před lety seděly keříky jahodníku zdupané samosběrem – tam, kde se koruny nekontaminovaných odrůd stromů rozvírají pod oblohou, je nyní království ptactva.

Onehdy rozkvetl sléz a já prvně sháněl drby na tu květinu. Bylo mi krásně. Hnízdili strnadi a já hlavou honil výzvu číst jejich nářečí – který, že bude ten náš?

Ozval se slavík po půlce dubna a já si tolik přál, abych ho znal. Aby byl z daleka navrácený. Ozval se jiný přes cestu a já si přál přesně to samé. A pak se rozezpíval další, hned na kraji u závory. Vrátil se, nebo je cizí? A z druhého konce až v úpolí vítá se s pokřovím jiný. Je cizí, nám neznámý?

Když jsem je pochytal a prsty promnul každému po kroužku kvůli napojení, byli naši! (Po seznamu). Šel jsem si radši sednout na lavičku, aby to se mnou nešvihlo. Slivoň mne vnímala asi už na dálku a pobrala do kadeří květů. Kmínkem pak podepřela, kdybych se opravdu zvrátil. Seděl jsem dlouho, díval se přes hladinu Zvolínku k Africe a kroutil hlavou. Nepřiletěli najednou – jasně. Ale každý z těch frajerů se snažil, jak uměl. Co k tomu říct.

Pak už jen sedíte v travách, které to od jara pamatují i uhostit zvládly. Ony vás ovívají v západním proudění prosince. Toho, který chtěl dopřát té naší sešlosti.

Až nasype sníh, bude na všechno pozdě.

Ne, nevracím se nikam do puberty, kdy člověk hlídal tvář v pátek před zábavou, vracím se do roku 1991, kdy jsem se dočkal vysněné změny při chytání slavíků.

„Uher“ v jazyce mnohých (báječný kolega Pavel Žďárek tím byl též známý) je slavík tmavý, dříve uherský.

Pojďte se mnou připomenout si rok „91“, kdy jsem se dočkal.

Ano, přál jsem si tu vzácnost chytit už dřív, to bez diskuze, ale kde ji vzít, když Československo na tmavé slavíky bylo velechudé. Pořádně ani dočíst se nikde nic nedalo a tak šly roky s těmi rezavými a člověk v jednobarevnosti už docela zapomínal snů nesplnitelných.

..Svátek práce je zítra, půjde průvod z náměstí. Lidé budou šťastni (i my) z vystátých kubánských pomerančů. Ani těch moc nebylo, ale stačil každému jeden. Loupání schlamstlo půlku večera.

Pak došlo na párky, kouřící pod pokličkou. Na rozdíl ode dneška byly opravdu z masa, ale nebyly. Hořčice ano, chleba též (to se hlídalo).

Začal jsem tu slavit a on má být ještě duben. No ale tribuna už se stavěla, všiml jsem si.

Vlastním šest sklopek a červy ze mlýna. Mám už pár ryšavců a jdu za dalšími. Tentokrát ke splavu Červenského rybníka. Místo, kde jsem chytil svého prvního, ale to už z blogu víte.

Líčím pastičku přesně do svahu u silnice. Slavík samozřejmě zmlknul, když jsem vstoupil neohlášen. Dávám si záležet. Sklopky nemaskuji, slavíci jsou po příletu už v ráži a při chuti.

Přidávám další opodál, co kdyby byla zpět i slavice a pak přecházím silnici ke splavu. Rozkvetla tam mohutná ptačí třešeň a voní, že se mi hlava zatočila. Křik včel se prolíná s šuměním splavu, dívám se přes hladinu k Humprechtu k Sobotce, vyhlížím Šrámka. Nu což, obejdu se bez něj.

Pokládám další červíky v podsplaví, slavík vrčí, šance tak je. A kačenárna nadohled! Mažu ještě tam, ať mám podchyceno vše. A pak už jen chodit dokola, tedy do trojúhelníku.

Začínám u první a připláclá síťka je překlopená. Jsem na pastičky vlastní výroby hrdý, chytají spolehlivě. A u mlynáře červy pochválím, nedal mi žádné líné vandráky. Přehmatuji síťku pravou rukou, levou vjíždím pod ramínko a slavík je v hrsti. Špičkou kleští napichuji na špagátku kroužek, rozvírám, hlídám si, abych jej neztratil, a zavírám na nožičku. Beru do ruky školní pravítko se zarážkou a křídlo jím podkládám. Coo? Devadesát tři milimetrů?! Co to je za hloupost! Nemělo být o cenťák míň?

Měřím znovu a pak se mi pod jabloní zablýskne pod kšiltovkou. Prohmatávám křídlo, z knížek si pamatuji cosi o první letce, a taky by měl být vlnkovaný jako krahujec. To sice není, knížka nejspíš mlží, ale to pírko v křídle nemůžu ani najít. Jak na druhém? Taky nic. Co to je za přízrak? A pak si všímám hnědých per na ocásku, znovu prohrabuji křídlo a už minipírko vidím. Je to tmavý slavík!!

Prvně nad sklopkou mluvím nahlas, gratuluji sobě, jemu i místu, jsem náladou někde pod korunou jabloně. Je to vůbec možné? Tak takhle táhnou krajinou na přelomu měsíců!

Ke sklopce za silnicí utíkám o závod. Pozdě! Myš prchá prokouslou dírou a červy ukousla i s drátkem. Pastičku balím, neběduji. Jsem v náladě, že snad i průvod bych ráno zvládl. Půjdu znovu sem, to je jasné.

U kačenárny je sklopka v pohotovosti, což mne netěší. Ale co ta druhá? Síťka se nadzvedla! Rutinně slavíka vybírám (pod husté a silné čeřínkové síťky není moc vidět) a když vylezu z bochníku vrby, štípu se do tváře. Nervózně ohmatávám běhák, jestli tam není obroučka – není! Mám uhra číslo dvě, s křídlem 96 milimetrů!

I když se ten rok už jiný nechytil, z kvarteta českých slavíků chyběl jen tundrový modrák. I to se mi mělo splnit zanedlouho v kosodřevině sněžným mrakům docela nadosah.

Ano, mám je všechny čtyři.

A ještě to pravítko..