Za okny kovárny obchází mráz a noc bude dlouhá. Ale nevyhraje. Věděli to „lidé krajiny“ kdysi dávno, vím to i já. A dalo by se už odpočítávat do svátku zrození, ohromné události, věštící sílu!
Jako by práce, kterou u výhně mám, sama se formovala do nálady. Chvíli pod dymník koukám a pak jdu nahoru pro foťák. To přeci není obyčejnost, když vidím chystání se.
Tuším rodit se cestu za nadějí, pro lidi doufající. Že Slunce vyhraje, že světlo porazí tmu, že bude se žít! Že zima odtáhne a ptáci se navrátí, že tráva poskočí a bude se žnout! Že mláďat rozličných kolem se narodí a teplo z paprsků oblaží kraj.
Ještě tak není, ještě ne, ale začíná se…
