Proč to dělám?

Žádné komentáře u textu s názvem Proč to dělám?
Finišuji s blogem, vážení čtenáři, protože po zimním slunovratu v čase dočkaném zvolní.
Dnes tedy návrat k psaní do zpravodajů a příště ještě stihneme téma odborné.
Proč to dělám?
Před polednem od plotny přijde manželka k nám dolů do kovárny se slovy, že paní bude za dvacet minut volat znovu. Kvůli článku ve zpravodaji.
Měli jsme zapáleno a tvořili PFku. Musel jsem stát mladému mistru modelem, aby to správně trefil. Víc ovšem prozradit nemohu, protože ani on pořádně neví, co jsem s tím nakonec, když už museli odjet, provedl. A neprozradím to samozřejmě ani vám, protože do času popřát si, je ještě čas. Ještě se z komína kouří, doháním totiž slavičí rok.
Tuším, kdo po pevné lince volá, vždyť článek (na blogu v kopii visí) za řeku směřoval.
Jdu si zalít kovářské kafe a sleduji čas na hodinách. A když se výměr naplnil – co myslíte? – Ano, zvoní telefon.
Znám ten hlas dávno narozený. Znám dobře i to jméno, jen jsme se několik roků neslyšeli. A článek zapůsobil. Nebudu to sdílet, abych se nevychloubal, ale je mi milo. ..Dobře, tak snad jen kousíček: „Děkuji za ty slavíky od nás, i za Jizeru. Víte, jak ji mám ráda? Trošičku váhám, jestli to mohu říct. Víte, že máte v sobě pořádný kousek romantika, místy jsem slzy neudržela. O domovině. Ano, o mé domovině mi píše muž, který žije jinde. Ale vždyť on ji zná lépe, než já!“
Musel jsem nesouhlasit. Neznám místa líp, než paní z Malé Bělé. Vždyť kdysi o slavíku čerstvě mi telefonovala, abych se zastavil. Dlužím lidem tolik, že až se stydím. A neměl bych se tak chovat, přátelskost na dlani měla by zavazovat. Jenomže, když jedu pod Ostrov o kousek jinde, končí to v pergole na kafi s koláčem. Rok jsme se neviděli! Když jedu ve směru opačném k městu na Klenici, nenachytal bych už vůbec nic.
Měl jsem takový nápad, který by byl poděkováním za podobné návštěvy. Ke koláči i k buchtě. Droboučkou knížku ohebných desek s pár obrázky a košatým pojednáním právě o králi pěvců. Už jsem měl i jméno: Přiletěl k vám slavík!
Pak to nějak usnulo, přeběhly nápady jiné, též ovšem nerealizované. Když mi lidé však takto volají, říkám si, že ji nakonec upřednostním. Nebylo by pracná a snad ani finančně nákladná. Nechal bych do ní nabídkou otisknout stopu společnosti ornitologické a lidem pak brožurku rozdával. Kdo, když ne já? Kdy jindy, když ne ještě v tomto životě. Byla by oplátkou podobným lidem „z telefonu“. Ta paní byla ve fanklubu slavíka ze Studénky (s italským kroužkem), i dnes to připomněla.
Má smysl takové články psát a pak vyčkat, zda po kraji těší. A těžit z toho sílu.
Jsem hrdý, jak se daří krále pěvců uvádět. Zná jej už spousta lidí a když chci, aby Dolní Bousov stanul Městem slavíků, podobně bych si přál, aby region Mladoboleslavska, ryšavé virtuosy znal. Aby je lidé chodili poslouchat. Aby zářili, jak zářil jsem já tehdy nade mlýnem… Aby je z křovin mýcením nevyháněli, aby se z nich těšili. Aby k nim vodili děti, a ony jednou, aby tam přivedly své.
Nevím, jak zařídit víc – vím ale, že to nestačí. Že chudneme v rozmanitosti, že si to nehlídáme, že favorizujeme hodnoty jiné. Ale ona nás krajina vyučí! A jak v Pořadu – Nedej se, s Václavem Cílkem zaznělo, dobře to nedopadne. A možná brzy.
Budu pak v posledním slavičím parku stát před půlměsícem lidí a ukazovat, jak vypadal ještě nedávno plevel. A řeč bude podobná, jak píši tu dnes. Naléhavostí.
Proto to dělám.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.