Přemýšlel jsem, kolikrát už to bylo a nedopočítali jsme tady doma, protože všechno archív prostě nepochytal.
Jsou mnohde kazety se záznamy, pak přišla CéDéčka a pak vše zválcoval internet. Snažili jsme se dopočítat alespoň archivovaných článků, to číslo slabě přibližné se mnou zamávalo. My ale půjdeme před mikrofon a chvilku i před kameru.
Začneme duchem ve studiu dnešní Dvojky ČRo.
To jsem já během Nočního Mikrofóra o králi pěvců se Světlanou Lavičkovou.
Jak se rozsvítí červená, vysílá se! A tréma musí za dveře. Najednou vás slyší lidé v celé republice a člověk by se měl snažit nekazit. A pak do schránky občas chodí ohlasy.
Druhým momentem je boleslavské studio z roku 2004, kdy jsem tam měl díky tomuto člověku – Jaromíru Maceškovi, pravidelné pořady.
Jaromír už bohužel nežije, ale ta cesta oslavování naší krajiny byla báječná.
Při živém vysílání si člověk s mrštnějším jazykem musí dávat pozor, aby mu ústa snad nepředbíhala mozek. Nejsem si vědom, že by se mi to kdy stalo, a kdyby někdo s něčím takovým přišel třeba i dnes, měl bych ho za lháře.
Foto: Galerie hostů stanice
A našel jsem momentku z příprav natáčení pro ČT od pramene Klenice. Režisér a dramaturg B. Ludvík, pořad Toulavá kamera. Foto: E. Svobodová.
Bylo to tehdy až neskutečné a vše nakonec klaplo. Z té vody jsem se i napil. Ano, placebo funguje spolehlivě. Máte-li víru, obhájíte si i neuvěřitelné. Nebylo času čekat na odkalení, věřil jsem kolébce pod Nepřívěckou Hůrou, věřil jsem mladičké Klenici a ona neublížila.
Při této spolupráci jsem poprvé mohl poznat rozměr a odůvodněnost „veselých příběhů z natáčení“. Přicházejí opravdu vždy a spolehlivě. Tento vyčištěný pramen tam například, když jsme dorazili s kamerou, vůbec nebyl. Pan místostarosta obce si nevymýšlel tenkrát, když řekl pro mne nádhernou větu, že: „Klenice si dělá, co chce, hlavně v létě“.
Našel bych obrázky další – třeba z Karlína, z pořadu Tandem Jana Rosáka. To tady ale někde už je. Tak abych netapetoval.
Našel bych snad možná momentku z pořadu Host do domu, s báječným J. Křelinou. Co s nimi jsem zažil, když jsme omylem vypnuli proud v celém křídle muzea!
A jistě bych objevil obrázky ze křtu knížky, kdy nedaleké rádio se už jmenuje Signál a sedí v něm L. Dvořák. I s ním jsem zdejší ornitologii oslavil nejméně mnohokrát.
A vzpomněl bych si na jednu soukromou televizi, jak jsem jim nakonec rozhovor nedal. A jiné zas ano, ale ta byla veřejnoprávní. To když jsme stavěli pro čápy hnízdo a oni uposlechli. Ptáci. Přijeli tedy s kamerou ještě jednou, na veliký svátek kroužkování mláďat. Už ale nevěděli, že za mládež nesete zodpovědnost až do doby, než vylétne z hnízda. A tady jeden mladý se potloukl o střechu, když chtěl prvně dohnat sourozence. Lidé od čápů ho drželi ve chlívku a čekali, co bude. Lezli jsme s Tomem na hnízdo s trosečníkem a doufali, že se rodina ke spánku vrátí. Nechtělo se jí a tak, když jsme je objevili na střeše jiného konce vesnice, šli jsme je plašit. Komediálně. Ale povedlo se, a jak se bělostní čápi zvedli, neznali (zatím) jiný směr, než ten domů. A bylo vyhráno! Na druhý den k poledni odletěli všichni. Nemusím líčit, jakou radost měli lidé od hnízda.
Jsou to tiché příběhy, které dosud nikde nezazněly. Je to věc mého vědomí, nebyl jsem vždycky k ptákům s prakem nejpřátelštější. A tak mne čeká dál hodná míle cesty k odčinění. Ale už na té cestě šťastného rozpoznání půlstoletí poctivě šlapu. A chce se mi dál, protože nohy přitom tak zvláštně nebolí.
