Lovcem celebrit?

3 komentáře u textu s názvem Lovcem celebrit?
…Neřekl bych. Spíše jen potřebuji, zajet a podívat se. Zda je vše v pořádku, a jak to s životem šlo. Přátelům mým.
A není obava lichá, vždyť první z těch veteránů má asi na kahánku. Od východu se tlačí zadrátované sterilní sady a ze západu těžba písku. Potkají se nejspíš zde, v místě, kde stojím a rukama obepínám maják polničky. Kolik let stojí před návrším Hor výsměšně k povětřím? Hrdý, nepokorný. A na každém z jar v květu! A právě na květy doplatí. Až ploty postoupí, nestrpí divoký strom. Infikoval by mladé narkomany. A tak se podvolí, podlomí, letokruhy paměti do jílu vysypou.
Přivedli mne k ní slavíci, jak jinak v tomto kraji. Cesty sem nevedou, všude jen pole.
Šel jsem i dnes. Dotknout se kůry, zamumlat nejistě o naději, poklonit se. Kdyby mne někdo tak viděl, měl bych po jménu.
V pásu keřů je mezi norami lišek někde můj batoh vzpomínek. Na chytání, ale i na dětství, kdy cesty sem vedly. A já strom pamatuji, moc dobře v hlavě ho mám! Byl stejný postavou, jen o díl mladší. Už nenarůstá, už jenom vydechuje. A soustředí na plody, dobré tak z praku k vystřelení. Trpké, jak naše neúcta ke krajině. Každý keř dohoníme a hrom by v tom byl, že ho nesmázneme z povrchu pryč!
Nejsem z těch, co se bojí, ale tady strach maličko mám.
Jdu lánem nazpátek a ještě se otáčím. Bude tu za rok stát? Věřím, že bude.
Přes náhorní letiště se propadám k důlku, kde Zlato – rybníček za silnicí, a při ní jasan. Už jsem o něm psal, vracím se teď pro pohlazení. Zachránil jsem mu život, když o něm řekli, že je prohnilý. Mohl jsem tehdy rozhodovat a tak jsem se neflákal a rozhodoval. Když autem jej podjíždím po cestě domů, oba si hlídáme ten oční kontakt. Už se zas směje, utekl z lopaty hrobníkovi.
Stojí tu mocný, rukou jej objímám, abych dopočítal, že nejmíň dva Kverky bych k objetí ještě tak potřeboval. A rány si líže okamžitě, jak sami vidíte. Hojí se vzápětí, proč o něm říkat, že chcípákem je, když není.
Auta obezřetně přibržďují, neví, co s foťákem na rychlostním omezení zamýšlím. U Zlata už to zas pružně rozjíždějí.
Pohladil jsem droboučký šípek u paty, od solí rozmrzelý, a odjíždím pryč.
Teď si to vychutnám. Říkám si, když míjím naše (čapí) hnízdo při hvězdářově Koperníku.
Vše bylo nakonec jinak. Slavičí kout odrbaný od křovin, jež do pole za rolníkem dříve se povytáhly. Zákoutí zfackované.
Jdu za památnými duby, které jsem nechal vyhlásit. Nikdo jim nohy už nepodrazí.
Vybírám hned druhý v řadě a tisknu se v něj. Tady můžu, nikdo tu není. Kolik lidí by muselo přijít, aby kmen objali dokola!
Stromům se daří, řada je plynulá bez mezer, jen jeden má vichřicí dobité tělo. Kořeny pronikají polosuchou rybniční slatí a nesou mocné paže. Jak předtím šípek rudou ozvláštnil drsnou tvář velikána, tady se zlatí po ochmetu! Cvrčala odlétá od svačiny a vlezlou rostlinu o kus dál vyseje.
Nechce se odklápět tvář a ruce odvěsit k tělu, na to je pouto silné. Zachránil jsem ty stromy, opravdu zachránil. Ani se o tom rozepisovat nebudu.
Jdu ještě k jinému vyfotit tabulku. Byla tak bídná, že když jsme zde kovali památník pro hvězdáře, přihodili jsme jí kus železa na stříšku. Aby nestrašila.
Chtěl bych těm chlapákům vidět až na duši. Na vyměklou žilku uprostřed tvrdého dřeva. A potom počítat.
A možná nemusel bych! Člověk, co chvíli už nežije, jenž života kus mi doprovodil vzpomínkami, když jsme kroužkovali pod krovem jiřičky, než barva na střeše zaschla, spočítal úkol za mne. Duby jsou zůstatkem pradávné hráze a ten muž, v slušnosti nedoměrný, se jmenoval Václav Kotrman.
V domě, již s převládající hnusnou prázdnotou, jsem si od vyklízejících ve dveřích vyžádal obrázek.
Ten člověk toho totiž pro krajinu udělal asi víc, než já.
Lovcem celebrit nejsem. Mám ale pocit, že dotčení osobnostmi přeci jsou. Každý v obleku svém.

3 odpovědi na “Lovcem celebrit?”

  1. Zachránils ty stromy, to Ti přávidím ( = přeju a závidím). Mě se ty v Brodě zachránit nepodařilo :-(…. Lidská zpovykanost a arogance moci byla silnější. A nedali si pokoj ani pak: Sledovat, jak bagrem rvou ze země zdravé krásné kvetoucí keře – rvalo mi to srdce. Ano – tady jsem prohrála, na plné čáře. Ale stejně to mělo smysl – vím, že jsem udělala naprosto vše co šlo, jinak bych se totiž na sebe nemohla podívat do zrcadla….. A místo té řady kvetoucích keřů tam teď máme – – – stožáry na vlajky!!!! Ano, bude nám tu lidská tupost slavnostně vlát……. 🙁

  2. Díky za ta slova. Já ale nelituji úsilí, které jsem do toho dala, byť se mi ty stromy a keře zachránit nepodařilo. Žít znovu, udělala bych to zas.  

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.