Zaměřeno na slavíky

Událostí posledních dní je víc, a já je postupně zmíním větou i tady na blogu.

Nyní ovšem, zavázán titulku, vypovím o místě, které jsem k ohromné ostudě dosavadní neznal.

Rybním dolem scházím k soutoku Kněžmostky s Jizerou. Což o to, tady jsem už kdysi byl. Nyní jedu za slavíky a tady bude úkol první – hned v místě, kde (potěšitelně čistá) Kněžmostka zapichuje se do ostrého záhybu řeky, která poté, co narazila na travertinové bradlo, přinutila proud k úhybnému manévru na jihozápad. Protože ale za řekou ve vrboví zapěl další, bude třeba vyzkoumat, kudy k němu. Za ohybem je moc pěkný brod, ovšem rybář v nohách pogumovaných radí – nedávat se tam. Proud je dost silný. Ani jsem to v úmyslu s chytací výbavou neměl, kdesi v dáli je viadukt, doufám, že s lávkou. Ano, bylo to tak, a nádherný kout Bakovska minuly trestné body. Vede tudy dokonce turistická i cyklotrasa. Nejdříve ale musím ztratit chvíli s dalším slavíkem hned pod konstrukcí. Chytá se tu nádherně a ptáci „jdou“. Po pravé ruce vidím rozlehlé sportoviště a odrazy tenisových míčků z raket mne navrací do mládí. Znám ten zvuk tvrdého výpletu moc dobře.

Po lávce bych rád přešel na druhou stranu, ale byl jsem tu od jejího postvení asi tím nejpomalejším. Nešlo to. Nemohl jsem se řeky z té výšky vynadívat a zašátral v torně po objektivu. V tom slunci z toho stejně nic nebude, ale řeka by mne bez momentky určitě nepustila.

Nebyl jsem tu nikdy a musím říct, že Jizera je vskutku přenádherná! Pak mi přeci jen kroky znovu pod tělem naskočily a já se pohnul dál. Louka je vysečená, radost může pokračovat s veškerým komfortem dál. Město nad Jizerou v dáli rozprostřelo tělo paprskům – teď, teď mu to sluší dokonale!

V místě, které bych slavičím určitě pro krásné rozšíření v půdoryse nazval, je tiché. Jdu tedy dál, třeba tomu tady ještě nerozumím. Když ale oddálen řeším tkaničku od svízele, vrací k mým uším pobřeží ptačí výsměch. Slavičí zpěv! Jen co zavážu botu, obracím kousek zpátky a v invazní křídlatce vyžínám lajnu. Jde to snadno, duté mladičké stvoly jen lupají. Vím, že je „domácí“ kousíček ode mne, dělají to tak všichni. Dobře ví, že tady se pro něho mimoděk prostírá. Netuší ovšem, že se i rozprostírá – a to je chyba, na kterou velice brzy doplácí. Je starý. Ten slavík je nádherně letitý! Kolikrát už tady při řece s máji koncertoval. Když ho pouštím, hned zpívá dál.

Mohl bych za ohbí a dál pak na Podhradí, rozvzpomínám se přeci jen, kde jsem. Ne, v tomhle žáru třeba vybrat už místo stinné, třeba u nádraží na Budách, při cestě domů. Pár hodin zbývá, než den potmaví, Buda s jarním dluhem jsou řešením přepotřebným. Po mocném fouknutí před pár dny v bouřce, topoly staleté těla prověřily. A mnohde neobstály. Slavíkům to ale nevadí, už leží sklopka a síť se dovypíná. Krmí tu mladé mimo hnízdo, hlasy krásně to vyzrazují. Když bych měl štěstí, vletěl by kterýsi z mladičkých v ulici do sítě. Ne, neměl jsem – řeknu to hned, ale zpěváky jsem zde dokroužkoval tři. Výsledek, který mne včera napadnout nemohl. Ani ta Buda, nebyla nuda!

Letos jsem s chytáním slavíků natolik „v limitu“, že si mohu plnit i neuskutečněné cíle z dřívější doby. Třeba navštívit malinkou osadu u plechového města, kde prý, když jsem ještě chodil na rádio v regionu, zpívával slavík. Vím to od posluchačky.  Tak jsem si řekl, že, než se sem trefí některá z avizovaných odpoledních bouřek, že se tam cestou za menším pracovním úkolem ještě stavím.

To dno boleslavské kotliny je protkáno pásy keřů, vždy na ně koukám cestou od Prahy. Nevěděl jsem nikdy, že v nich vedou stružky a kolem páteřní cesty, že se tam dá jet. A taky jsem si říkal, že na slavíky jsou ty pruhy moc úzké. Chyba lávky! Slavík je tam jeden vedle druhého. A tak jsem chytal a kroužkoval, zapisoval a fotil. Nazval jsem to jižní Moravou Mladoboleslavska. Někteří zcela jistě nehnízdili, byli tam jaksi ubytováni, asi pro blížící se pelichání, ale bylo tam živo. Někteří měli osobní problémy – jeden hojící se ránu po motolici, jiný peří poničené od „žrouta“, o kterém stále ještě nevíme nic, jiný droboučký. A protože bouřky upřednostnily Turnovsko s Libereckem, cestou domů v Husí Lhotě jsem kroužkoval ještě pod lampou. Tam, kde byl zjara jeden, rozezpíval jsem jich najednou šest! K lesu však nesmlouvavě přitáhla tma a to se chytat už nedá.

Byl to pěkný výjezd.

Akce končila u Husí Lhoty odchytem slavíka, který tam byl označen letos v rekordním příletu. Cenné potvrzení.

Bažantnice pod Starou Studénkou

Včera nedokončený úkol mne nenechával v klidu po celý pracovní proces ve městě. Přesto se mi osazení prastaré mříže do niky podařilo, naložil jsem schodišťová zábradlí stejně pradávného zrození a mohl odjet nechat je otryskat. Pak, to bylo zhruba k poledni, jsem mohl za slavíky, konečně. Dluhem bylo místo, kde jsem nebyl mnoho let – bažantnice pod Starou Studénkou. V novém století jsem tu opravdu ještě nebyl, ale místa poznávám. Stará dubiska stojí kde dřív, biotop se sice proměnil a slavíků tu je zlomek, ale už mne jeden uvrčený málem porazil. Sklopkou nejde, natáhnu tedy síť a nechám ji tam i pro nějakého toho přidruženého. No, a ten se chytil jako první! Starý místní ale pak taky.

Přejíždím křížnými cestami v polích a z jednoho pásu vylovuji v síti na cestě jakéhosi zmatkaře. Je dvouletý, kroužek i pro něho mám. Pak na východním cípu, kde zní divoké hrdličky dnes jako tenkrát, chytám dva místní uhnízděné. Nad Ještědem v dáli obzor zčernal, lépe odtud vypadnout. Stromy jsou od blesků otřískané dost. Už se blýská v dáli a cesta domů mne k tomu peklu přiblíží. Snad budu rychlejší.

Jedu z práce od města a vím ještě o plácku mezi Stakorami, kde jsem letos nebyl…

Louky vyváněly senem, zákoutí cest za vesnicemi je romantické. Drží milým způsobem obličej dřívějších časů. Byl jsem v těch místech, stranou Chaloupek, teprve podruhé, ale je mi tam příjemně. – A slavíka už slyším. Můžu se tedy v klidu nachystat se sítí. Vědu z toho nedělám – cesta, po které budu pokračovat, je mezi keři vhodná k přetnutí „dvanáctkou“. Vše se daří, a než zavolal kolega, že stojí u nás před kovárnou – ať nechám slavíky v tom horku na pokoji – kdy říkám, že se vůbec neplete, a že to tedy sbalím a jedu. Dva samečkové a samička musí stačit. Vím ovšem, že tam jeden ještě byl. Podle zpěvu v jednu chvíli. Nechám to tak.

Tehdy jsem tu udělal kontrolu přesídleného ptáka po mnoha letech, tentokrát byli slavíci bez kroužků. Podívejme se na slavičí samičku – víceletou, jak má zničené peří hnízděním.

Samci bývají parádnější.

Nevěřím, že tu jsou tři páry, to nejspíš ne, je to nevelké, ale dva plus „poflaka“ – být může. Nastal čas, kdy se na hnízdištích ptáci spíše již tiše sčítají a nikdo pořádně neví, kolik jich tam může být. Kolegovi doma vyprávím, že po zkušenostech z posledních let upravuji poučku číslo jedna z již zažitého: “Na lokalitě je slavíků vždy víc, než si myslíš“ do podoby: „Na lokalitě je slavíků vždy mnohem víc, než si myslíš!“. A věřte – je to poctivé. Vzpomínám totiž posledně u Března kol starého náhonu, kolik na úseku cyklostezky bylo ryšavců! Prvně se mi na Mladoboleslavsku připomněla Morava. Tím, že jsem je prochytával a přinesené číslo 3 odjinud jsem tam navýšil na neuvěřitelný počet 10, vypovídá o příměru dost. Ne, nevíme o jejich chování pořád tolik, kolik bychom potřebovali. Kolik by si přál pověřovatel výzkumem, aby mohl doplnit či přepsat staré, děravé údaje o druhu. Proto tady jsme se svými vklady. S dopravními prostředky a hliníkem na bužírkách. Proto zde stojíme s fortelem připraveni, dávat laťku na stojanu výš a výš. Místa je pod stropem té „atletické haly“ stále dost.

(Slavičí) Boleslavská periferie (2.6.) 2019

Slunce si opravdu na plechové město vyšláplo. Míjím místa těsně u obchoďáku, kde mám slavíky označeny z dřívějška, půjdu za viadukt. Ještě jsem nikam ani nedošel a první senzace je tu. Ohniváček černočárný – sameček, a dokonce dva!

21.8.2011 to bylo prvně a zatím naposledy, co jsem jej odtud nahlásil k registraci jako konečně z teplých krajů dorazivšího. Nádherná událost, ale vyfotit nejdou. Tady jsou záběry dva. Když už křídla rozevřel, bylo to na útěku.

A to ještě netuším, že s motýly to dnes v tom horkém dni vůbec nekončí.

Podcházím most a začíná docela jiný svět…

Jen co za slavičím schytáváním projdete podmostí, zastoupí vám cestu svět zahálky a zlodějin.

Zajímají mne slavíci, a tak jen o něco více obezřetný, mířím dál za nimi. V prostředí je nejvíc zajíců z okresu, koroptve i bažanti. Srnčí zvěř tu má své průchody křovinami, lidé taky. Prvního mistra schytávám před smrkovým živým plotem sousední zahrádkářské kolonie, pokus to byl šílený. Slavíkovi se do jehličí samozřejmě nechtělo, ale chytil se. Fotím jej v exteriérech kempu, jen jsem si ověřil pro jistotu, že plynová bomba, co zážitkově prošla ohništěm, je vychladlá.

Slavíci tu byli dva a já se klidím pryč. Kolem nepoužívané železniční vlečky, kde v chudých trávnících kvete spousta květin s doprovodným motýlstvem, mířím k čističce pod „sokolí“ komín, do míst kdysi honosných zalužanských zahrad. Sklepy už jsou zahrnuty, ploty i jabloně zmizely. Dlouho jsem tu nebyl. Ale slavík tu je, jen ho z areálu přes plot vytáhnout na cestu. Není kam, a tak na plném slunci chystám situaci spíše komickou. Síť tahám před vyššími travinami a s okapávajícím čelem si počkám, jak to dopadne. Slavík je za plotem opravdu aktivní, bude to zajímavé. Není se kam schovat, tisknu se k plotu a koukám do potoka. Je městsky zdevastovaný ale čistý. Ryby v něm tradičně jsou. Zdobí jej igelitky v místě zastoupených marketů, jak je vítr a lidé ukládají. Ťuhýk tady v ráji s velikým hmyzem jen září štěstím! Růže pod ním taky, vůně vše umocňuje. Netrvalo dlouho, slavík se protahuje pletivem, odráží od země a nizoučkým houpavým letem „přeskakuje“ asfaltku – účelovku. Tam září síť a on do ní zapadá posledním ze svých obloučků.

Zlatohlávci sobecky ohýbají květiny, modrásků je tu k nerozpoznání! Stezkou „Zevlačkou“ se vracím z jiné strany k parkovišti, budu kroužkovat.

Ku Praze auta nepolevují, hukot je dávno plynulý. Nebývalo tolik netahavců, tato republika se svými novými záměry na posilování pracovního trhu a nezodpovědným rozhodováním, nedopadne jistě nejlépe. Na to se nehledí. Nemíním se už rozepisovat, co vše jsem v ležení přeskakoval.

Radši, popojedeme k jihu. Zkusíme ještě dvě místa.

Když se kroužky snaží

Z hnízdišť sledovaného území jich je letos výjimečně již většina navštívena. Jednak to prostřednictvím schytaných samců nabízí konečně vhled do osídlení – a pak také drží naději na výsledky. A vlastní kontrolní odchyty v rámci jedné sezóny nejsou ve specializaci rozhodně tím, čím by se mělo v bilancování pohrdat. Naopak. Ze zhruba 160 kroužkovaných samečků se dostavil zajímavý výsledek. Rád by odkryl způsob chování některých zpěváků po příletu do oblasti a jejich zajímavé přesuny. Pták (je zajímavé, že víceletý) byl označen 6.5. na hrázi rybníku Vražda a včera odchycen jako hnízdící o 1,3 km níže po náhonu, směrem na Březno.

Na hrázi včerejší kontrolou z pěti dřívějších sólistů zůstal jediný. Ukazuje se domnívané, že ještě v čase I. dekády máje nemusí být samci na svých místech. Zde je na obrázku s již opotřebovaným peřím po četných střetech.

Hlohyně, když rozkvetou, měla by být u slavíků většina schytána!

Ano, to platilo kdysi. Dnes umíme chytat nejen během celého pobytu ptáků u nás, ale ještě i na odletu. Přesto musím říct, že jakmile ucítím jejich exotickou velmi těžkou vůni, smutek se o mne zkusmo pokouší. S dobrou aparaturou, časem a znalostmi, mohu na něj dnes už s klidem vypláznout jazyk a těšit se na zajímavou změnu.

Konec reportáže. Jen jsem ještě nezmínil u Března otakárka ovocného. Tam už to nepřekvapí ani v čase první motýlí generace.

Neodcházejte, stále jsme u slavíků, v přírodě zůstáváme!

„Rok stoupal k zenitu a voněl travou…“. Vteřinka ze starého skautského časopisu, kdy jej komunista, co konkurenta, drtil. Půjčil jsem si to pro roční moment plných slavičích spíží. Možná mělo být v nadpise spíše – hnízdění v luxusu. Stačí totiž kopnout při stavbě sklopné síťky v keři pod hrabanku a už to čteme, co vše tam pro ptačí žaludek je. Ani to ale nadpis tak docela nesleduje, napsat chci o náhodě, která v Slavičím háji spižírny ještě trumfla, i když uznávám, vonět nám to úplně nebude. Komu ale v ornitologii voní třeba takové kroužkování mladých dudků, že? A přeci by k dutině každý z nás letěl, s kroužky vychystanými!

V háji, v prostoru, který není pod naší správou, uhynula kdysi srna. Myslel jsem si, že už tam není, že ji kdosi či divá prasata zlikvidovala. Při posledním chytání pro nasazení geolokátoru na slavičí hřbet jsem si všiml, že ptačí pár kombinuje impozantní „ťuhýčí“ sběr potravy z řádků posečené trávy v louce, se zalétáním k výpusti z rybníka. Když odtud slavíci mizeli poněkolikáté, slezl jsem se do klenby ostružiní podívat. Z těla kopytnatce již nezbylo takřka nic, ale masní červi se na zbytku jen hemžili. Nepřekvapilo mne, že odtud odbíhala též červenka s potravou pro mladé a černohlavou pěnici podezírám též. A vzpomínám si, jak v časech dávných na družstevním rybníčku mělkého dna ale velkých kaprů, kluci hodili vždy na králíkářské pletivo lávky zdechlou slepici a červi, jak padali do vody, ryby nalákali. Tam se pak nahazovalo. Tyto červy dnes dostanete koupit, kdo by je potřeboval, dokonce obarvené! Rybařit na ně ovšem bývalo zakázáno – jak to je dnes, nevím, rybářský řád už v hlavě mnoho let nenosím.

Zpět k ornitologii…

Ví se dávno, že ptáci časují (pokud to jde, a nejsou třeba zrovna „lovci létajícího hmyzu) hnízdění do období, kdy je potravy v krajině dostatek – a s onou motyčkou, jak jsem zmínil – se každý z vás může snadno přesvědčit třeba pod stromy na zahrádce. Pokud tedy nemáte sterilní „konzervu“, přípravky přezářenou. A vidět to je i na motýlech. Zvědav jsem byl, co ve dvou dnech promoklého ochlazení provede tah baboček bodlákových. Jasně, neprobíhal. Motýli se zastavili a čekali. Pak se znovu rozběhl, už nepatrný, podstatné se nejspíš událo v první fázi průletu Českem. Dnes je vidíte zastavené a „ubytované“ tam, kde jsou podmínky. Páří se, létají sem a tam, poté se vykladou na živné rostliny housenek. A jedna ohromná životní kronika zabouchne desky! Mám rád mé – do krajiny nahlížení, a ona – v tvrdosti upřímná, srozumitelná a fungující četba, mne fascinuje. Vždy mne táhly zdroje, které si mohu ověřit, že existují.  Že, budu-li pochybovat, mohu si téma v přičinění dovzděláním potvrdit. A takový je i můj výzkum, kde jsem poměrně brzy zjistil, že fůra údajů dřívějších je polopravdou, nebo neplatí vůbec. Z toho pak vznikají hlášky typu – jak slavík je ptákem veleznámým! Samozřejmě, že není!

Batůžek na hřbetě slavíka z našeho ornitologického parku je šancí přečíst z něho po návratu v příštím roce údaje o ptačím cestování i zimovišti v Africe.

Tento slavík obecný je loňským samečkem a zároveň i prvním, který přístroj ponese v kombinaci s kroužkem N.MUSEUM PRAHA. Volba, komu geolokátor přidělit, nebyla snadná. Věděl jsem, že nejvíc událost bude slušet Slavičímu háji. Tam se ovšem zdržuje letos při omezeném množství párů pouze starý veterán, dále pták z hnízdícího páru od lavičky, který je sice nejspíše tříletý, ale po jarním okroužkování už nešel vůbec přelstít, a pak právě onen doprovodný sameček dvouletý. Toho se s kroužkem z předešlých týdnů chytit v podvečer povedlo. Přístroj mu sedl, aktivní bude po pár dnech června. Zapíše tedy ještě část pobytu doma. Tajně věřím (když zde s hnízdícím párem zůstává), že se jedná o ptáka odtud, nebo z blízkého okolí Dolnobousovska. A doufám, právě pro nízký stav populace, že tlak příští jaro, přežije-li, nebude nijak velký, a on tu bude moct hnízdit. Protože vše proběhlo elegantně, máme důvod stavět skvělé představy: Kdyby to vyšlo, budeme s nevelkou odchylkou vědět o hlavních zastávkových místech na cestě do zimoviště, znali bychom oblast přezimování a třeba i důležité momenty z návratu ke Klenici. Informace, které nejen že nedokázal za 37 let přinést můj výzkum, ale ani téměř stovka let kroužkování u nás nic takového nedodala. Na druh, jakým je slavík, prostě aluminiový prstýnek s adresou nestačí. Kolik jich mohlo skončit v dlaních domorodců, kolik jich leží pod pískem Sahary?! Cestu k nám do muzea nenašel žádný.

Světelný „logger“ je obrovská šance, pojďme té náhodě věřit. Pojďme věřit slavíkovi, že druhou výpravu do Afriky zvládne a vrátí se zpět.

Když před lety prvně v dost pionýrském čase usadili přístroje na záda slavíkům obecným kolegové v Anglii a na jaře dva sebrané rozšifrovali, nazvali událost průlomem. Ostrovní slavíci to ale mají určitě jinak, neplatí pro naše jistě to samé. Výsledky jsou to nepřenosné. Bylo by dobré, kdyby se označený slavík do Bousova vrátil.

Namísto ohlédnutí za posledním májovým dnem nabízím tři momentky.  

K tématům se později vrátím.

Už jsem o tom mluvil a dnes si to i vyzkoušel v praxi. Už se to v křovích chystá.

Zbývalo mi zajet na Ostrov, to je chatová osada pod Bakovem dole u řeky. Byl jsem tam zjara dvakrát a nic. A tradiční místo je opravdu prázdné, ptáci se hnízdit už nevrátili. Už to nedokázali a jiný se nenašel. Místo se totiž věkem mění. Ano, i stárnutí prostředí je někdy na škodu. Bylinné patro se přeskupilo, vítězí srha s lipnicí, a to je špatně. To je tak na májovky! Ostatně, kvůli nim jsem překřižoval region od Červenského rybníka, přes Kosmonosy, až k Jizeře! A říkám si – stav se zachytat, máš někde dluh? Zkusil jsem lokalitu „Oplocenka“, kroužek tam zpěvák dostal už po příletu, ale sektor vedle hostil kdysi hybridního samce, hnízdit by se tam dalo. A zpěv se tam ozval, tahal jsem síť. A dopadlo to, jak někdy dopadá… Opatrný pták se nakonec zhoupl v kapse a kroužek měl od tehdy. Hodí se i takový odchyt, po měsíci je třeba slavíka znovu zvážit a prohlédnout peří. Ale čas je drahý, obzvlášť ten po práci. Jiný pták v prostoru nebyl, čekal jsem dlouho pro jistotu.

Pak jsem ale nelitoval cesty k řece. Z keře v louce zněl zpěv nehnízdícího tuláka. S takovým se musí opatrně a hlavně rychle. Jak se z keřů rozhodne odletět, je po všem. Rychle jsem sekl, vypnul a mezitím brnknul strofu. Kontaktní. A bylo toho třeba, protože pták už držel místo v samém okraji porostu. Odpověděl a naladil se. Odbíhám kus do louky a nechávám pracovat vábničku. Pták je typicky pro toto období už bez zájmu, zpívá si v místě, pohyb nemá. Pak se hodí moment číslo dvě – obejít ho. Zpěv záhy utichá, pták jistě ustupuje keřem. To bývá výhra. A opravdu je! Visí přímo proti zdroji. Dvouletý, nepodchycený – potřebný. Takovíto bývají další rok hodně zajímaví výskytem v regionu. Často ukáží na místo narození.

Jedu pryč podle slepého ramene, kde jsem z jara tipoval možný výskyt. A slyším zpěv bohatýra! Jak to, že ještě takhle jede? Místo nemám chytáním načtené, budou to šachy. Půlkou dvanáctky kryji vrbinu, půlka trčí v říční louce. Zdroj na stébla z keře málem až ven – a úprk na cestu pod kadeřavou břízu. Stát bych tam mohl do večera, situace přes kopírák té první! Takže znovu mezi klíšťata do vysokých travin a vrbisko „křupavě“ obejít. Pak – chvilka napětí při příchodu k síti a zjištění, že to vyšlo. U tyče v temnu keře v kapse ryšavec poskakuje! Je starší, zpěv na to upozorňoval. Už bych rád jel, houby v autě není dobré dusit. A přeci ještě nemůžu. Rybníček se střiženými břehy, který se mi z jara tak zamlouval, ale nic tam opakovaně nebylo, po chvíli přišlo zavolání. Lepší pravé ucho strkám pod klacky, ani jsem nemusel. Do čerstvého ticha se ozval takový tlukot – čistý, bez úvodu, vlastně bez ničeho. Ano, letní ptáci přesně tohle občas udělají. Důvod zatím neznám. Dva kluci jdou relaxovat a radost ze mě v místě fakt nemají. K rybníku jít vlastně ani nechtěli. A jasně – nejdou, vrací se k městu. Tahám síť šíleně po cestě, doufám, že nikdo nepojede. A rychle hraju, i když tady si myslím, že se hnízdí, že spěchat nemusím. Slunce si pinklo v západním rohu o stavidlo, paprsky se tedy třepí, ale pták ještě v nich stihl předvést něco neuvěřitelného. Tradičním pátravým popoletováním se nechal proti mně od záře rozsvítit a já se zděsil z té nádhery. Věděl jsem, že je starý. Ten vějíř před mým nosem, když mne v poslední chvíli uviděl a zvedl let nad hlavu, ten ho prozradil. Jen tak vztekle za cestou chrčel, že místo soka objevil omámence v košili, a protože byl přímo za sítí, stačily čtyři kroky vpřed. Prostřední pole se pod dvaadvaceti gramy navlnilo, šel jsem si pro něj. Nevadilo mu okroužkování, nevadila mu ani kratičká předváděčka pro průchozí dámy s pejskem.

Jak jsem ho pustil, připomenul, proč máme slavíky za krále pěvectva.

Sbalil jsem náčiní, odbrzdil kola a odpálil k domovu. Nemůžu vůbec říct, že by ty chvíle byly otravné.

To spěchá slavičí rok.

Ještě zle ale není, ještě má zdejší slavičí rok košík vrchovatý a nadílí dál!

Ještě nerozkvetly hlohyně – české olivy, po hnízdištích kolem Kosmonos. Až se tak stane a vůně se okýnkem ku mně vláme, aby varovala, že hnízdění dobíhá a čas změnit taktiku, budeme dál. Mám ten „rok“ rozfázovaný a jsou v něm přesně podobné rozcestníčky, jako ty keře stříbrné! Tolikrát se mi slavičí čas vinul před očima, tolikrát jsem se jej dotýkal rozevřenými kleštěmi. Od nasazení kroužku rozbíhající se příběhy. Kratičké, dlouhé, i ty – navždy utajené.

Dnes jsem nechytal. Pro práci v sečení stezek. Ale o slavičí společnost jsem neopuchl. Tam, kde se koleje rozbíhají v táhlém dvojoblouku, je mezi nimi díl křovisek. A prochází tudy první zážitková a naučná stezka Dolnobousovskem, v textech tabulí upozorňující i na slavíky. Ano, vždyť jsou tady kolem! Byli už ticho, ale věděl jsem, že tu jsou. Jak začala kosa rámusit, nevydrželi a roztloukli se. Seknul jsem s prací do kopřiv, opřel o tabuli a velice snadno nahmatal tep místa vyladěním. Kolik klukovských kroků tudy vedlo! Plavat jsem se v Klenici pár metrů odtud naučil. Když ji bagrovali a pro vyrovnávací jezy vyhloubili obchvaty. Za pár dnů byly kaňonovité a my je navíc ještě přehradili. Hloubka najednou po krk! Tam jsem se nebál. Tam jsem si zkoušel „lehat na vodu“ do chvíle, než mne opravdu bojácného nesla. Křičel jsem štěstím. Tady jsme čekávali v noci na úhoře o dvou laminátových prutech a svíčkou třepavou ve sklenici. Tady jsem sebral na vrbě housenky vzácného lišaje paví oko a doma je krmením dotáhl přes kuklu do motýla. A pak je pouštěl před domem u pouliční lampy. Hned na druhý den jsem našel jedny pářící se a pochopil sílu feromonů. Našli se, i když jich bylo tak málo! A pamatuji, když náhon k Rohatsku měl ještě vodu. Pamatuji, jak rákosí hořelo od lokomotiv a jak mu to meziročně prospívalo. Pod viadukt jsme lezli těsně pod koleje, do kapsy mezi štukovým zděním a pražci, nesoucími železniční svršek. Když jel vlak, bylo to šílené. Ale přejet nás nemohl. Teď tu vede stezka a já ji ladím pro lidi příjemnou, zážitkovou. S kosou si pohrávám, cesta musí být jako podle pravítka! Když ale narazím za nohou tabule na kostival v květu, otrhám trávu kolem jen rukou a nádhernou kytku nechávám stát. Aby ji lidi uviděli. A do toho ti slavíci, co jsem je kraválem rozezpíval! Ano, mám práci, která mne baví, anebo – baví mne práce, kterou mám. Nemusím už dnes dělat, co nechci. Platí to i o kovárně, vzteklý bych tam trčel k ničemu. Vrátím se do ní, až mne chuť zavolá. Anebo diář. K zakázkám přesto chovám si zodpovědnost.

Ještě i zítra budu na stezce. Potřeba zabrzdit lávku, kterou osoba na čtyřkolce svým odrážením a „zavěšením na heftu“ neustále odsouvá mimo lože. Přikovu ji.

Rozkvetla v tom místě orchidej – bradáček vejčitý. Je skromná, jako naše krajina. Když si zelené kvítky ale převráceným dalekohledem prohlédnete, spadne vám brada nad bradáčkem.

Možná podle toho dostal to jméno. Ano, přesně taková je zdejší krajina. Musíte najít čas pro zastavení se v ní. Počkání – s vírou v dočkání se.

Půjdu tam zítra opravdu rád…