Letos jsem s chytáním slavíků natolik „v limitu“, že si mohu plnit i neuskutečněné cíle z dřívější doby. Třeba navštívit malinkou osadu u plechového města, kde prý, když jsem ještě chodil na rádio v regionu, zpívával slavík. Vím to od posluchačky. Tak jsem si řekl, že, než se sem trefí některá z avizovaných odpoledních bouřek, že se tam cestou za menším pracovním úkolem ještě stavím.
To dno boleslavské kotliny je protkáno pásy keřů, vždy na ně koukám cestou od Prahy. Nevěděl jsem nikdy, že v nich vedou stružky a kolem páteřní cesty, že se tam dá jet. A taky jsem si říkal, že na slavíky jsou ty pruhy moc úzké. Chyba lávky! Slavík je tam jeden vedle druhého. A tak jsem chytal a kroužkoval, zapisoval a fotil. Nazval jsem to jižní Moravou Mladoboleslavska. Někteří zcela jistě nehnízdili, byli tam jaksi ubytováni, asi pro blížící se pelichání, ale bylo tam živo. Někteří měli osobní problémy – jeden hojící se ránu po motolici, jiný peří poničené od „žrouta“, o kterém stále ještě nevíme nic, jiný droboučký. A protože bouřky upřednostnily Turnovsko s Libereckem, cestou domů v Husí Lhotě jsem kroužkoval ještě pod lampou. Tam, kde byl zjara jeden, rozezpíval jsem jich najednou šest! K lesu však nesmlouvavě přitáhla tma a to se chytat už nedá.
Byl to pěkný výjezd.
Akce končila u Husí Lhoty odchytem slavíka, který tam byl označen letos v rekordním příletu. Cenné potvrzení.
