Událostí posledních dní je víc, a já je postupně zmíním větou i tady na blogu.
Nyní ovšem, zavázán titulku, vypovím o místě, které jsem k ohromné ostudě dosavadní neznal.
Rybním dolem scházím k soutoku Kněžmostky s Jizerou. Což o to, tady jsem už kdysi byl. Nyní jedu za slavíky a tady bude úkol první – hned v místě, kde (potěšitelně čistá) Kněžmostka zapichuje se do ostrého záhybu řeky, která poté, co narazila na travertinové bradlo, přinutila proud k úhybnému manévru na jihozápad. Protože ale za řekou ve vrboví zapěl další, bude třeba vyzkoumat, kudy k němu. Za ohybem je moc pěkný brod, ovšem rybář v nohách pogumovaných radí – nedávat se tam. Proud je dost silný. Ani jsem to v úmyslu s chytací výbavou neměl, kdesi v dáli je viadukt, doufám, že s lávkou. Ano, bylo to tak, a nádherný kout Bakovska minuly trestné body. Vede tudy dokonce turistická i cyklotrasa. Nejdříve ale musím ztratit chvíli s dalším slavíkem hned pod konstrukcí. Chytá se tu nádherně a ptáci „jdou“. Po pravé ruce vidím rozlehlé sportoviště a odrazy tenisových míčků z raket mne navrací do mládí. Znám ten zvuk tvrdého výpletu moc dobře.
Po lávce bych rád přešel na druhou stranu, ale byl jsem tu od jejího postvení asi tím nejpomalejším. Nešlo to. Nemohl jsem se řeky z té výšky vynadívat a zašátral v torně po objektivu. V tom slunci z toho stejně nic nebude, ale řeka by mne bez momentky určitě nepustila.
Nebyl jsem tu nikdy a musím říct, že Jizera je vskutku přenádherná! Pak mi přeci jen kroky znovu pod tělem naskočily a já se pohnul dál. Louka je vysečená, radost může pokračovat s veškerým komfortem dál. Město nad Jizerou v dáli rozprostřelo tělo paprskům – teď, teď mu to sluší dokonale!
V místě, které bych slavičím určitě pro krásné rozšíření v půdoryse nazval, je tiché. Jdu tedy dál, třeba tomu tady ještě nerozumím. Když ale oddálen řeším tkaničku od svízele, vrací k mým uším pobřeží ptačí výsměch. Slavičí zpěv! Jen co zavážu botu, obracím kousek zpátky a v invazní křídlatce vyžínám lajnu. Jde to snadno, duté mladičké stvoly jen lupají. Vím, že je „domácí“ kousíček ode mne, dělají to tak všichni. Dobře ví, že tady se pro něho mimoděk prostírá. Netuší ovšem, že se i rozprostírá – a to je chyba, na kterou velice brzy doplácí. Je starý. Ten slavík je nádherně letitý! Kolikrát už tady při řece s máji koncertoval. Když ho pouštím, hned zpívá dál.
Mohl bych za ohbí a dál pak na Podhradí, rozvzpomínám se přeci jen, kde jsem. Ne, v tomhle žáru třeba vybrat už místo stinné, třeba u nádraží na Budách, při cestě domů. Pár hodin zbývá, než den potmaví, Buda s jarním dluhem jsou řešením přepotřebným. Po mocném fouknutí před pár dny v bouřce, topoly staleté těla prověřily. A mnohde neobstály. Slavíkům to ale nevadí, už leží sklopka a síť se dovypíná. Krmí tu mladé mimo hnízdo, hlasy krásně to vyzrazují. Když bych měl štěstí, vletěl by kterýsi z mladičkých v ulici do sítě. Ne, neměl jsem – řeknu to hned, ale zpěváky jsem zde dokroužkoval tři. Výsledek, který mne včera napadnout nemohl. Ani ta Buda, nebyla nuda!
