Z Kněžmostska, které konečně rezavou z chemií spálených polí vyměnilo za žlutou v nedohlednu, se ocitám o sobotním poledni, v předstihu odepsaném předpověďmi počasí, v ráji barev, vůní a vitality. Nejen! V místě zaarchivovaných keltských věků, kde povstalé slunce dvakrát do roka ukáže na špičatý Veliš, jak se to vědělo tenkrát. Květnaté louky Šancí jen dohrávají v smyslech průvodu dorazivších velerozměrnost místa. Tři obří kameny, složené v portál, objala hudba vážnější, náladu natěsno tónující. Jako by se čas snad nadechnul k vzpomínání a věděl, jak přesně má jít! I pro současné. Jsem hostem mezi hosty. Nemluvím, vzácně. A i kdybych chtěl, nezmohl bych se k ničemu.
Počasí přes ústa dalo škaredým předpovědím. Medard se zlomený válí v prachu cesty – a louka, krom barev z kvítí, pestří se motýly. Od severovýchodu – tak jak už po týdny – směřují po cestě babočky bodlákové, a nad Českou květnicí do jediné účinně brzdí. Ta hemží se po křídlech a cítit z ní toliké odhodlání!
Asi tak za hodinu se odtud zvednu. Až slova vlasatého muže od kamení utichnou. Až oni zas bosí, z místa se vytratí. I všichni zbylí, jen já ještě nepůjdu. Pak, když nikdo se nedívá, když v travách vzdalují se, vykoupu se v okvětích. A silou sil ze vzpomínání, nad všechno zažité, vrací se dětství. Ne, nejsem v keltské svatyni, pár kroků od Markvartic, naposledy. I když se příště už objevím sám. V ruce budu mít slavičí vábničku, protože hradištní valy pod černými bezy, nezdály se mi vůbec…
