Do slavičího času čím dál víc zasahuje „vyklusávání“ z veleúkolu rozmnožit se. A před tím – zaujmout. Peří podléhá času. U samečků je poznamenané tvrdými souboji, u samiček těsnějším kontaktem v bylinném patru a v hnízdě samém. Je opotřebované. Tam, kde bylo vytrženo, automatický scénář doplní nové, ovšem chudší (viz obrázek).
Zanedlouho, někde už doslova za hrstičku dní, začnou dospělí pelichat. Mláďata se budou osamostatňovat a projdou určitou obměnou kabátu též. Ne však jako rodiče, kteří se převléknou docela.
Svět slavíků je nádherný pro toho, kdo v něm chce hledat a nacházet. Musím se smát – a mám na to právo – jak jsem byl ještě na prahu století naivní. Jak jsem si myslel, co vše mám vybádáno, jak bych už mohl z tématu přijít před komisi. Nemohl. Dočkám se ale.
Letošní investice stovek hodin do chytání po hnízdištích (první svého druhu a v takovém pojetí) mi přinesla krom úžasných zážitků a překvapení i cenná poznání. Poslední zrovna včera, když jsem pod lampou v Husí Lhotě opět kroužkoval slavíky, dosud kleštěmi nedotčené. A to by se místo pod obřími duby za pomníčkem a zastávkou vešlo málem do dlaně! Když ne tam, tak do batohu jistě. Šel jsem v něj s podezřením, zrajícím dva týdny, posilovaném krůčky předchozími na místech jiných. A ono to vyšlo! Najednou člověk v rozluštění rovná v sobě otazník do vykřičníku. Ano – mám vás, vy slavíci, zase čitelnější! Jenže – ono to hned už zas cestou domů vložilo do hlavy otázky jiné. A taky úsměv nad nepochopením tenkrát.
Ta cesta má aroma po pralinkách. A jsem moc rád, že v pomyslné krabičce, v šuplátku pod obrázky, ještě nějaké tušit. Že jsem je jistě nevymlsal.
Došel jsem, koukám, od nadpisu opět někam úplně jinam, ale ani se nedivím.
