Jedu z práce od města a vím ještě o plácku mezi Stakorami, kde jsem letos nebyl…
Louky vyváněly senem, zákoutí cest za vesnicemi je romantické. Drží milým způsobem obličej dřívějších časů. Byl jsem v těch místech, stranou Chaloupek, teprve podruhé, ale je mi tam příjemně. – A slavíka už slyším. Můžu se tedy v klidu nachystat se sítí. Vědu z toho nedělám – cesta, po které budu pokračovat, je mezi keři vhodná k přetnutí „dvanáctkou“. Vše se daří, a než zavolal kolega, že stojí u nás před kovárnou – ať nechám slavíky v tom horku na pokoji – kdy říkám, že se vůbec neplete, a že to tedy sbalím a jedu. Dva samečkové a samička musí stačit. Vím ovšem, že tam jeden ještě byl. Podle zpěvu v jednu chvíli. Nechám to tak.
Tehdy jsem tu udělal kontrolu přesídleného ptáka po mnoha letech, tentokrát byli slavíci bez kroužků. Podívejme se na slavičí samičku – víceletou, jak má zničené peří hnízděním.
Samci bývají parádnější.
Nevěřím, že tu jsou tři páry, to nejspíš ne, je to nevelké, ale dva plus „poflaka“ – být může. Nastal čas, kdy se na hnízdištích ptáci spíše již tiše sčítají a nikdo pořádně neví, kolik jich tam může být. Kolegovi doma vyprávím, že po zkušenostech z posledních let upravuji poučku číslo jedna z již zažitého: “Na lokalitě je slavíků vždy víc, než si myslíš“ do podoby: „Na lokalitě je slavíků vždy mnohem víc, než si myslíš!“. A věřte – je to poctivé. Vzpomínám totiž posledně u Března kol starého náhonu, kolik na úseku cyklostezky bylo ryšavců! Prvně se mi na Mladoboleslavsku připomněla Morava. Tím, že jsem je prochytával a přinesené číslo 3 odjinud jsem tam navýšil na neuvěřitelný počet 10, vypovídá o příměru dost. Ne, nevíme o jejich chování pořád tolik, kolik bychom potřebovali. Kolik by si přál pověřovatel výzkumem, aby mohl doplnit či přepsat staré, děravé údaje o druhu. Proto tady jsme se svými vklady. S dopravními prostředky a hliníkem na bužírkách. Proto zde stojíme s fortelem připraveni, dávat laťku na stojanu výš a výš. Místa je pod stropem té „atletické haly“ stále dost.