(Slavičí) Boleslavská periferie (2.6.) 2019
Slunce si opravdu na plechové město vyšláplo. Míjím místa těsně u obchoďáku, kde mám slavíky označeny z dřívějška, půjdu za viadukt. Ještě jsem nikam ani nedošel a první senzace je tu. Ohniváček černočárný – sameček, a dokonce dva!
21.8.2011 to bylo prvně a zatím naposledy, co jsem jej odtud nahlásil k registraci jako konečně z teplých krajů dorazivšího. Nádherná událost, ale vyfotit nejdou. Tady jsou záběry dva. Když už křídla rozevřel, bylo to na útěku.
A to ještě netuším, že s motýly to dnes v tom horkém dni vůbec nekončí.
Podcházím most a začíná docela jiný svět…
Jen co za slavičím schytáváním projdete podmostí, zastoupí vám cestu svět zahálky a zlodějin.
Zajímají mne slavíci, a tak jen o něco více obezřetný, mířím dál za nimi. V prostředí je nejvíc zajíců z okresu, koroptve i bažanti. Srnčí zvěř tu má své průchody křovinami, lidé taky. Prvního mistra schytávám před smrkovým živým plotem sousední zahrádkářské kolonie, pokus to byl šílený. Slavíkovi se do jehličí samozřejmě nechtělo, ale chytil se. Fotím jej v exteriérech kempu, jen jsem si ověřil pro jistotu, že plynová bomba, co zážitkově prošla ohništěm, je vychladlá.
Slavíci tu byli dva a já se klidím pryč. Kolem nepoužívané železniční vlečky, kde v chudých trávnících kvete spousta květin s doprovodným motýlstvem, mířím k čističce pod „sokolí“ komín, do míst kdysi honosných zalužanských zahrad. Sklepy už jsou zahrnuty, ploty i jabloně zmizely. Dlouho jsem tu nebyl. Ale slavík tu je, jen ho z areálu přes plot vytáhnout na cestu. Není kam, a tak na plném slunci chystám situaci spíše komickou. Síť tahám před vyššími travinami a s okapávajícím čelem si počkám, jak to dopadne. Slavík je za plotem opravdu aktivní, bude to zajímavé. Není se kam schovat, tisknu se k plotu a koukám do potoka. Je městsky zdevastovaný ale čistý. Ryby v něm tradičně jsou. Zdobí jej igelitky v místě zastoupených marketů, jak je vítr a lidé ukládají. Ťuhýk tady v ráji s velikým hmyzem jen září štěstím! Růže pod ním taky, vůně vše umocňuje. Netrvalo dlouho, slavík se protahuje pletivem, odráží od země a nizoučkým houpavým letem „přeskakuje“ asfaltku – účelovku. Tam září síť a on do ní zapadá posledním ze svých obloučků.
Z konkurenčních střetů jsou v tuto dobu mnozí poznamenaní. Pták není nejstarší, ale ani mladý.
A ještě na jeden obrázek se podívejte.
Zlatohlávci sobecky ohýbají květiny, modrásků je tu k nerozpoznání! Stezkou „Zevlačkou“ se vracím z jiné strany k parkovišti, budu kroužkovat.
Ku Praze auta nepolevují, hukot je dávno plynulý. Nebývalo tolik netahavců, tato republika se svými novými záměry na posilování pracovního trhu a nezodpovědným rozhodováním, nedopadne jistě nejlépe. Na to se nehledí. Nemíním se už rozepisovat, co vše jsem v ležení přeskakoval.
Radši, popojedeme k jihu. Zkusíme ještě dvě místa.
Když se kroužky snaží
Z hnízdišť sledovaného území jich je letos výjimečně již většina navštívena. Jednak to prostřednictvím schytaných samců nabízí konečně vhled do osídlení – a pak také drží naději na výsledky. A vlastní kontrolní odchyty v rámci jedné sezóny nejsou ve specializaci rozhodně tím, čím by se mělo v bilancování pohrdat. Naopak. Ze zhruba 160 kroužkovaných samečků se dostavil zajímavý výsledek. Rád by odkryl způsob chování některých zpěváků po příletu do oblasti a jejich zajímavé přesuny. Pták (je zajímavé, že víceletý) byl označen 6.5. na hrázi rybníku Vražda a včera odchycen jako hnízdící o 1,3 km níže po náhonu, směrem na Březno.
Na hrázi včerejší kontrolou z pěti dřívějších sólistů zůstal jediný. Ukazuje se domnívané, že ještě v čase I. dekády máje nemusí být samci na svých místech. Zde je na obrázku s již opotřebovaným peřím po četných střetech.
Hlohyně, když rozkvetou, měla by být u slavíků většina schytána!
Ano, to platilo kdysi. Dnes umíme chytat nejen během celého pobytu ptáků u nás, ale ještě i na odletu. Přesto musím říct, že jakmile ucítím jejich exotickou velmi těžkou vůni, smutek se o mne zkusmo pokouší. S dobrou aparaturou, časem a znalostmi, mohu na něj dnes už s klidem vypláznout jazyk a těšit se na zajímavou změnu.
Konec reportáže. Jen jsem ještě nezmínil u Března otakárka ovocného. Tam už to nepřekvapí ani v čase první motýlí generace.
