Už jsem o tom mluvil a dnes si to i vyzkoušel v praxi. Už se to v křovích chystá.
Zbývalo mi zajet na Ostrov, to je chatová osada pod Bakovem dole u řeky. Byl jsem tam zjara dvakrát a nic. A tradiční místo je opravdu prázdné, ptáci se hnízdit už nevrátili. Už to nedokázali a jiný se nenašel. Místo se totiž věkem mění. Ano, i stárnutí prostředí je někdy na škodu. Bylinné patro se přeskupilo, vítězí srha s lipnicí, a to je špatně. To je tak na májovky! Ostatně, kvůli nim jsem překřižoval region od Červenského rybníka, přes Kosmonosy, až k Jizeře! A říkám si – stav se zachytat, máš někde dluh? Zkusil jsem lokalitu „Oplocenka“, kroužek tam zpěvák dostal už po příletu, ale sektor vedle hostil kdysi hybridního samce, hnízdit by se tam dalo. A zpěv se tam ozval, tahal jsem síť. A dopadlo to, jak někdy dopadá… Opatrný pták se nakonec zhoupl v kapse a kroužek měl od tehdy. Hodí se i takový odchyt, po měsíci je třeba slavíka znovu zvážit a prohlédnout peří. Ale čas je drahý, obzvlášť ten po práci. Jiný pták v prostoru nebyl, čekal jsem dlouho pro jistotu.
Pak jsem ale nelitoval cesty k řece. Z keře v louce zněl zpěv nehnízdícího tuláka. S takovým se musí opatrně a hlavně rychle. Jak se z keřů rozhodne odletět, je po všem. Rychle jsem sekl, vypnul a mezitím brnknul strofu. Kontaktní. A bylo toho třeba, protože pták už držel místo v samém okraji porostu. Odpověděl a naladil se. Odbíhám kus do louky a nechávám pracovat vábničku. Pták je typicky pro toto období už bez zájmu, zpívá si v místě, pohyb nemá. Pak se hodí moment číslo dvě – obejít ho. Zpěv záhy utichá, pták jistě ustupuje keřem. To bývá výhra. A opravdu je! Visí přímo proti zdroji. Dvouletý, nepodchycený – potřebný. Takovíto bývají další rok hodně zajímaví výskytem v regionu. Často ukáží na místo narození.
Jedu pryč podle slepého ramene, kde jsem z jara tipoval možný výskyt. A slyším zpěv bohatýra! Jak to, že ještě takhle jede? Místo nemám chytáním načtené, budou to šachy. Půlkou dvanáctky kryji vrbinu, půlka trčí v říční louce. Zdroj na stébla z keře málem až ven – a úprk na cestu pod kadeřavou břízu. Stát bych tam mohl do večera, situace přes kopírák té první! Takže znovu mezi klíšťata do vysokých travin a vrbisko „křupavě“ obejít. Pak – chvilka napětí při příchodu k síti a zjištění, že to vyšlo. U tyče v temnu keře v kapse ryšavec poskakuje! Je starší, zpěv na to upozorňoval. Už bych rád jel, houby v autě není dobré dusit. A přeci ještě nemůžu. Rybníček se střiženými břehy, který se mi z jara tak zamlouval, ale nic tam opakovaně nebylo, po chvíli přišlo zavolání. Lepší pravé ucho strkám pod klacky, ani jsem nemusel. Do čerstvého ticha se ozval takový tlukot – čistý, bez úvodu, vlastně bez ničeho. Ano, letní ptáci přesně tohle občas udělají. Důvod zatím neznám. Dva kluci jdou relaxovat a radost ze mě v místě fakt nemají. K rybníku jít vlastně ani nechtěli. A jasně – nejdou, vrací se k městu. Tahám síť šíleně po cestě, doufám, že nikdo nepojede. A rychle hraju, i když tady si myslím, že se hnízdí, že spěchat nemusím. Slunce si pinklo v západním rohu o stavidlo, paprsky se tedy třepí, ale pták ještě v nich stihl předvést něco neuvěřitelného. Tradičním pátravým popoletováním se nechal proti mně od záře rozsvítit a já se zděsil z té nádhery. Věděl jsem, že je starý. Ten vějíř před mým nosem, když mne v poslední chvíli uviděl a zvedl let nad hlavu, ten ho prozradil. Jen tak vztekle za cestou chrčel, že místo soka objevil omámence v košili, a protože byl přímo za sítí, stačily čtyři kroky vpřed. Prostřední pole se pod dvaadvaceti gramy navlnilo, šel jsem si pro něj. Nevadilo mu okroužkování, nevadila mu ani kratičká předváděčka pro průchozí dámy s pejskem.
Jak jsem ho pustil, připomenul, proč máme slavíky za krále pěvectva.
Sbalil jsem náčiní, odbrzdil kola a odpálil k domovu. Nemůžu vůbec říct, že by ty chvíle byly otravné.
