Slyším ten – za krokem krok

Žádné komentáře u textu s názvem Slyším ten – za krokem krok

To spěchá slavičí rok.

Ještě zle ale není, ještě má zdejší slavičí rok košík vrchovatý a nadílí dál!

Ještě nerozkvetly hlohyně – české olivy, po hnízdištích kolem Kosmonos. Až se tak stane a vůně se okýnkem ku mně vláme, aby varovala, že hnízdění dobíhá a čas změnit taktiku, budeme dál. Mám ten „rok“ rozfázovaný a jsou v něm přesně podobné rozcestníčky, jako ty keře stříbrné! Tolikrát se mi slavičí čas vinul před očima, tolikrát jsem se jej dotýkal rozevřenými kleštěmi. Od nasazení kroužku rozbíhající se příběhy. Kratičké, dlouhé, i ty – navždy utajené.

Dnes jsem nechytal. Pro práci v sečení stezek. Ale o slavičí společnost jsem neopuchl. Tam, kde se koleje rozbíhají v táhlém dvojoblouku, je mezi nimi díl křovisek. A prochází tudy první zážitková a naučná stezka Dolnobousovskem, v textech tabulí upozorňující i na slavíky. Ano, vždyť jsou tady kolem! Byli už ticho, ale věděl jsem, že tu jsou. Jak začala kosa rámusit, nevydrželi a roztloukli se. Seknul jsem s prací do kopřiv, opřel o tabuli a velice snadno nahmatal tep místa vyladěním. Kolik klukovských kroků tudy vedlo! Plavat jsem se v Klenici pár metrů odtud naučil. Když ji bagrovali a pro vyrovnávací jezy vyhloubili obchvaty. Za pár dnů byly kaňonovité a my je navíc ještě přehradili. Hloubka najednou po krk! Tam jsem se nebál. Tam jsem si zkoušel „lehat na vodu“ do chvíle, než mne opravdu bojácného nesla. Křičel jsem štěstím. Tady jsme čekávali v noci na úhoře o dvou laminátových prutech a svíčkou třepavou ve sklenici. Tady jsem sebral na vrbě housenky vzácného lišaje paví oko a doma je krmením dotáhl přes kuklu do motýla. A pak je pouštěl před domem u pouliční lampy. Hned na druhý den jsem našel jedny pářící se a pochopil sílu feromonů. Našli se, i když jich bylo tak málo! A pamatuji, když náhon k Rohatsku měl ještě vodu. Pamatuji, jak rákosí hořelo od lokomotiv a jak mu to meziročně prospívalo. Pod viadukt jsme lezli těsně pod koleje, do kapsy mezi štukovým zděním a pražci, nesoucími železniční svršek. Když jel vlak, bylo to šílené. Ale přejet nás nemohl. Teď tu vede stezka a já ji ladím pro lidi příjemnou, zážitkovou. S kosou si pohrávám, cesta musí být jako podle pravítka! Když ale narazím za nohou tabule na kostival v květu, otrhám trávu kolem jen rukou a nádhernou kytku nechávám stát. Aby ji lidi uviděli. A do toho ti slavíci, co jsem je kraválem rozezpíval! Ano, mám práci, která mne baví, anebo – baví mne práce, kterou mám. Nemusím už dnes dělat, co nechci. Platí to i o kovárně, vzteklý bych tam trčel k ničemu. Vrátím se do ní, až mne chuť zavolá. Anebo diář. K zakázkám přesto chovám si zodpovědnost.

Ještě i zítra budu na stezce. Potřeba zabrzdit lávku, kterou osoba na čtyřkolce svým odrážením a „zavěšením na heftu“ neustále odsouvá mimo lože. Přikovu ji.

Rozkvetla v tom místě orchidej – bradáček vejčitý. Je skromná, jako naše krajina. Když si zelené kvítky ale převráceným dalekohledem prohlédnete, spadne vám brada nad bradáčkem.

Možná podle toho dostal to jméno. Ano, přesně taková je zdejší krajina. Musíte najít čas pro zastavení se v ní. Počkání – s vírou v dočkání se.

Půjdu tam zítra opravdu rád…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.