Zaměřeno na slavíky

Je po půlce měsíce a muselo to vyjít.

Úkolem naplánovaného odchytu bylo zkusit po půlce měsíce, zda v noci už slavíci jsou. A přestože hlavní zdvojená linie byla i po ránu prázdná, ve vedlejší síti nad struhou dva byli. Oba mladí a přepeření.

Pohyb slavíků tedy odstartoval. Letos neproběhne chytací maratón jako loni, noci budou tipované v přestávkách. Tento úspěšný pokus byl velmi důležitý. Proběhl ve Slavičím háji.

Den se ze tmy stavěl na nohy kousek od kamenné rokle Hrádku na hřbetě žantovských polí, sítě v tichosti vyčkávají, sklopky právě roznáším. Vzal jsem si volno na pár hodin před zaměstnáním, ve snaze zkontrolovat pelichání slavičího páru z před-předvčerejška.

Na kandované ptáčnice létají pěnice a síť těm přízemním brání. Slavík mne už odněkud viděl, pokřikuje a naděje v ten moment poloviční. Znovu žasnu nad slavičím prostředím k pelichání, kam jsem se prostříhal po kolenou zahradnickými nůžkami. Přede mnou se otevřel chrám vzepřený bezinkou a o kus dál zmíněnou třešní. Ukrytý je tu zářez cesty nahoru. Hraji o všechno, proto i sklopky. V čistých keřích do krepové sítě vletěl kůrovníček Certhia familiaris.

Věřit se mi moc nechce, co hledá mezi větvičkami trní. Je mlád a jde si po svém konečně bez dozoru. Vypadá smutně, ale to je maskovaná hrdost.

Kam jej křídla zanesou, nevíme ani jeden. Sedím na kmeni osiky vichřicí seťatém a dívám se do bažin v dálce.  Po vějíři.

Lesní mravenci makají na stavbě ode mne kousek, to pro ptáky hnízdící na zemi není žádná výhra. Znal jsem ornitologa, který praštil s peřím a začal zkoumat mravence. Jak se kupa nahřívá, obyvatelstvo aktivuje k maximu. Sklopky mám tedy v pětiminutovkách pod kontrolou.

Je nádherně. Ze sítě vybírám jako poslední mladičkou místní červenku, slavík do žádné už nevletěl, ale ve sklopce je! Nadšení ochabuje. Není to on, co pelichal – je to ona, co ještě ne.

Uvědomuji si ovšem, když je patnáctého, že jde o velmi pěkný fotozápis dosud nepelichajícího slavíka. V rekordu. Tak aspoň něco! Dveře do trní si nechávám otevřené ještě tedy na půlku srpna. Třeba to vyjde alespoň s jedním z páru kontrolou. Přitom jsem prověřil, že mláďata žádná v okolí nejsou. Zda byla, neodhadnu. „Zadržené pelichání“ samce jasně říká, že v pokusu prvním se něco muselo stát. O zmíněném termínu (v uvozovkách) si někdy povíme víc.

Okáči luční i bojínkoví, čmeláci, včely i páteříčkové – všichni se na mne životy složili, abych měl příjemný den. Pšenicím po kopcích se život však krátí, přijdou o hlavu. Až usedne prach, najdeme za ním na pár chvil ještě známé léto.

Na závěr sezóny, než přijde noční chytání, jsem si zadal mnoho let odkládaný úkol – doověřit, jak rychle u slavíka obecného běží výměna šatu včetně růstu jednotlivých velkých per. To už nemá se zálibou nic společného, půjde o výzkum.

Už němečtí kolegové v minulém století publikovali, že přesvědčit se k chytání nedávno označených slavíků tmavých opakovaně, dá práci. Lidi baví kroužkovat a rozšiřovat seznamy, a není divu. Já nyní přepínám do polohy nudné a může se stát, že i blog bude poznamenán. Že se bude jen čekat, čekat – a čekat na náhodu. Ptáci nejsou hloupí, velmi rychle se poučí z prvního odchycení. Tady k němu došlo včera, a dnes – dvě sítě s nulou. Ovšem, podařilo se vypátrat v úkolu druhém, co je zdrojem vyhledávané obživy v místě, při které jsou ptáci po hrdle fialoví. Znát jsem to potřeboval, protože tak vypadal i jeden z včerejších slavíků. Je to nakonec třešeň ptačí, neskutečně přezrálá, sladká (vzorek jsem okoštoval pro úplnost pokusu).

Chytily se alespoň pěkné pěnice – hnědokřídlá a dvě pokřovní. Ty vypadaly takto stylově…

Než použiji sklopky k odchycení pro změření přírůstku peří, snažím se sítí. Zítra zkusím chvíli po rozednění a v tichosti. Samice, jak psáno posledně, pelichat ještě nezačala (možná k procesu zmizí), samec, ve sledu unikátním, už začal. Mám takové případy zaznamenány mezi čtyřmi sty fotografiemi křídel čtyři, zdejší je pátý do série. I proto jsem se konečně rozhodl zkusit zjistit, co se za takového začátku dál děje. Budu tedy investovat hodiny a hodiny do pokoušení náhody, až budu v krizi, vytáhnu sklopky. Ty ještě místní slavíci neznají, věřím v ně. Pokud to nedopadne, ukončím letošní práci s hnízdišti a odejdu do tmy.

Dvě hodiny, vyčleněné na nedělní chytačku, mne nízkým výměrem přinutily nikam daleko nejezdit a konečně nad Žantovem pod Hrádkem zjistit, jestli tam vůbec nějaký slavík na jaře přiletěl. Dlouho se tam v dubnu nic nedělo a šlo vytušit, že pokud bude hnízdiště obsazeno, nejspíš novými ptáky. Tak to po kraji chodí, že i slavičí křídla jednou dolétají.

Slavíka jsem nakonec v místě zjistil. Víc viděl, než slyšel, teprve později jsem pochopil – proč. Při odchytu sítí. Byla to totiž samička a pěkně ostrá. Za zpěvem z reproduktoru vletěla do sítě jako čert. Měla holé břicho po hnízdění  – a hlavně – byla potřísněná ovocnou šťávou. To staří moc nedělají, čeká mne vystopovat, kam, pro co létá. Ostružiny jsou ještě zelené, bude to nejspíš krušina. Pokud v okolí je.

I dvě mladé pěnice černohlavé v síti vypadaly podobně. Musím se do místa vrátit.

I sameček se chytil, než jsem okroužkoval ji. Oba jsou dvouletí, hnízdili prvně. Mláďata už v místě nejsou. On je zajímavý zas trochu jinak. Pravou nohu si kdysi poranil a srostla mu zalomeně. Prsty ale hýbat dokáže, na větvi se tak udrží.

Velmi zajímavý je i průběh jeho pelichání, jde o moment, který v současnosti zkoumám.

Tím, že pelichá, nelétá zřejmě na ovoce, drží se při zemi v keřích. Partnerka peří ještě nemění.

Tento pár nabízí možnost sledovat je v postupu pelichání, využiji toho. Bude třeba s odstupem času chytit je znovu. Lokalita je malá, šance tudíž je.  

Možná pět let tomu, co jsem v prastaré pískovně vedle dráhy chytal o pelichání. Dva roky jsem tam nebyl vůbec.

Deště odtáhly po poledni, měl jsem zabaleno. Nic víc, jen sklopky a kroužkování. A přehrávač. Velmi si potrpím na jednotlivé styly a dávám jim, co vyžadují. Kdybych měl za zády přezkušovací komisi, chtěli by po mně profesionalitu. Tento způsob letního kroužkování je z mého portfolia, metodu jsem brousil několik let.

U lomu bývá problém s parkováním, budu muset dojít kus pěšky. S lehkými pastičkami to jde zvládnout. A už vidím ten kráter plný života. S vodou a rákosím, a stěží představitelnou džunglí. Tam, kde jsem tenkrát přeskákal k bochníku pámelníků, dnes cesta nevede. Ale když jsem se horem vydal, dojdu, kdybych se měl prosekat, anebo kousek letět. Už je místo přede mnou, už ho poznávám. Jde o učebnicové pelichaniště a slavík je tady! Květů, co kolem září, a hmyzu rozličného…

Nepůjdu už dnes jinam, mohu proto být snivě pomalý. Nikoho by to se mnou nebavilo a imaginární komise už taky reptá. Potřeba je vlézt do houští, cíleně, odkud pták reagoval. V této fázi procesu slavíci neriskují a pozice meziprostorově nemění. Jen během vlamování do objektu poustoupí a pozorují kmitající motyčku. Úkolem je dnes položit sklopky dvě, jednu do ohniska, druhou odložit do kraje, pokusem. Prolézat bochníky nejdou, houština neskutečná. Proto je slavíci osídlují. Chytat se bude „na ticho“ samozřejmě, každé hraní je tady na škodu. Sednout si jdu na vyhřezlý roh betonového panelu a brzy na něj vyskládávám páteř. Je nahřátý a bez parazitů. Vzpomínám na tenkrát i roky předtím. Pokaždé tady slavík byl, přestože o hnízdiště nejde. Ta jsou v lomu jinde. Slavíci ale vystoupí od vody na terasy, prvně jsem zvyk objevil před lety na kempu pro mládež u Řežabince. Platí to pořád. Kolem jsou záhony plaménku plotního, tím člověk cestu neprorazí. A kde je světlina, už kvetou kytky. Pod břízou trávníček přejemný, jak k tanci vílám. Oddělený od drsného světa trní a přítulů. Ruderál ke mně čaruje!

Říkám si – kdyby nade mnou komise opravdu stála, už by se vyptávala, jestli tam není potřeba jít. Klepali by si na hodinky a pošuškávali nad ohmatanými deskami. Dobře tedy – řekl bych – pojďte ke křoví. První síťka by byla netknuta a nevykolejila mne. Pak už ale k vidění, co nabízejí fotky.

Ano, děkuji. Profesionální… souhlasím. Tak mi to podepište – a ještě něco: To, co jste viděli, je setinka obrazového průvodce světa slavíků.

Vzpomínám, jaký jsme mívali my před letním čundrem, nebo v pátek před zábavou. Zvláštní síla člověku odváděla myšlenky stále jedním směrem, k očekávání. Co bylo pak – a že všechno nebylo (dnešním jazykem) „zalité sluncem“ – je naprosto logický výsledek podnikání. My ale odhlédněme do světa ptáků, tedy těch tažných. Ostatně to je to, co mne vždy přitahovalo nejvíc. Záhady ptačích přesunů…

Jen pár dnů, možná hodin, nejspíš ale minut či vteřin. A možná – nevím – třeba se tak už děje. Všimli jste si toho vy, kdo rozumíte trošku ptačí řeči? Budníčci! Začnou si pohvizdovat, a když se na ně zaměříte i pohledem, nervózně sebou pocukávají. Ptačí migrace začala.

Slavíci v horách nešli nikdy pořádně vyfotit, všiml jsem si toho hned během prvních odchytů. Byli rozproudění, vyhecovaní, odhodlaní. Hráli o všechno, rozumíte? Nespoléhali se na nic a nikoho kolem, jenom na sebe. (Dnešním jazykem) „že to prostě dají!“. Tenkrát jsem to nemohl tušit, ale účast na tahu mi od mládí vlastně zůstala. Líčím sítě na ptáky, (dnešním jazykem) „hraju jim“. Kroužkuji, přemýšlím – a nevěřím že ne – současně se jím ovlivňuji. Nechvěji se u toho, neodlétám, ale myšlenky se se mnou vůbec nebaví a odlétají hned! Chtějí to žít, a hlava v tichosti dovolila.

Pak stojím na pomezí července a srpna v zrosené trávě, když noc balí kufry a přichází den. Nervózní, jak detektorář o žních, vyčkávám. Během pár desítek minut poznám, co jsem za noci vyhrál. (Dnešním jazykem) „když to tam padne“, připíši zážitek snů.

Ani tady v údolí slavíci v čase rozednění nejdou pořádně fotit, je to prostě jiné než otáčet jimi v dlani během pelichání, kdy instinkt velí přikrčit se, znehybnět.

(Dnešním jazykem) „co je úplně nejvíc?“ Když na ně v noci líčím na Žehuni (tam jsou podmínky) a tři čtvrtě hodiny před imaginárním – „Akce!“ – si stoupnu mezi větve křovin staré cesty a přežívajícím sluchem registruji k přehrávce zpěvu slavičí přistávání. Nervózní „cvakání“ a domyslitelné rozčilování se na přechodné větvi. Čeká se na minutu, až bude k důvodu přistání vidět. Až se porozední tak, aby výpad byl bezpečný.

Dnes už to znám, dřív ne. Co se děje v pár chviličkách předplaceného divadla. Po něm rychle vymotat z kapes nadranní netopýry rezavé (kteří také migrují, ale nemluví o tom), posbírat slavíky do pytlíků, odvěsit na olámané větvičky pozorovacího místa, umlčet aparaturu a vyrazit do rachoty. Určovat, měřit, vážit a zapisovat, fotit, žasnout. Ale nepospíchat. A celý den – opravdu možná do večera – mít ráno zaseknuté v hlavě. Chvět se teprve teď, a mozek posílat pro aport. (Dnešním jazykem) „ať se smeká…“.

Noční odchyty slavíků byly zahájeny a vypadá to, že na cestě k úspěchu se budu muset spolehnout na trpělivost. Pokud ale chci mít přehled, jak fenomén rezavého odlétání pod příkrovem letní tmy funguje, jiného nezbyde. Ještě před setměním se v linii objevil další sameček ťuhýka, ubytováváme tedy dva páry těchto nádherných pěvců. Chytli se dva mladí strnadi a sameček zelené cvrčilky, což je vítané. Noc kdesi za obzorem zapomněla tmu, bylo zkraje bez rosy a bez kosy. Zajíci vyskakovali v mladé louce v sousedství, začali lovit netopýři a právě oni mne přinutili stáhnout sítě do noční linky. Věděl jsem, že neusnu. O první noci je hlava plna přání a plánů, též vzpomínek. Co už jsem tady prožil! Vítr se propadl k nule, po půlnoci krajní z přehrávek při vodoteči rozezpívala cvrčilku. Nebudu lhát, věřil jsem si na slavíka, ale nedopadlo to. Výsledek je však cenný, takhle brzy jsem nikdy nelíčil. O to víc mne prohánějí představy o spontánnosti potulek a tahů kolem slavíků. Co to musí být za šrumec.

V našem parku je krásně. Nemusím to jistě zmiňovat každou chvíli, ale nikdy před tím jsem nic takového nezažil, neměl. Bylo by dobré změnit ulici? Mezi narostlými keři o kus dál by to bylo lepší, nadějnější? No tak jdu a vymávám ji v parku. Auto přistavit k okraji travin, abych komfortně viděl celou scénu? Jasně, zaparkuji přímo, kde chci.

Je právě čas okáčů bojínkových, máme je tady stále. Přispěli k náladě. Vyčistil jsem rybníček, z nudy a pro radost. Jenom ti slavíci. Ale za týden, za týden už musí z oblohy padat. První, klidně i polokropenatí. Potulkáři. Pochopit to tak celé – jak to mají. Jednou to dokážu. Tomu věřím.

Před deštěm cestou z nocoviště na Zvolínku nad loukou lovily vlaštovky. Tento sameček dokonce skončil v síti mezi keři.

Během včerejška jsem elektrickou kosou vysekal ulice, kde mne jen napadly, a pro ukázku kroužkování do tří z nich zastrčil síť. Přesto, že táhlo slunečné odpoledne, vzorek ptactva šlo pořídit. Rákosníci – oba „těžcí“ na určování, k nim velký a proužkovaný, kosové (nakonec i pěkný černý adultní), mladí strnadi obecní a hlavně dva zástupci okřídlenců velmi milí: Sameček místního ťuhýka a (už) mladá pěnice hnědokřídlá. Jsou to naši místní a kroužky se přidělit hodí.

Po loukách se koulelo seno, podle Rachval procházelo poctivé léto.

Pak sedím navečer u auta již sám a splývám s prostředím. Kontroluji v hlavě, jestli změna hlavní chytací ulice – noční, byla volbou správnou. Nejspíš ano, což se brzy ukáže. Keře z výsadby konečně pořádně poskočily a vytvořily biotop přímo luxusní. Za rok dva už bude nutné koruny zastřihovat, aby s rozbřeskem přeletující slavíci za přehrávkou, měli tu správnou letovou hladinu. Odchytová stanoviště se upravují mnohde po světě, zejména tam, kde využívají rozměrné odchytové vrše. I tady budu profil tvarovat, příští rok začnu.

K večeru se ozval i slavík od dávno prázdného hnízda. Drží se přímo v okrsku, jen to nikde přes den už nevytrubuje.

Chci tento kout nechat si pro sebe. Pro moje (jednou) ornitologické vyklusávání. Znát každý stvol, cykly prostředí. Tak třeba – představte si – kukačky jsou najednou pryč a doma se dívám na web BTO (Cuckoo Tracking project) a už opravdu první zkušené znovu vyletěly! Co k tomu říct, vždyť rorýsi jsou ještě tady! Přestavme žebříček odlétání. My skvěle umíme zjistit a i oznamovat přílety našich ptáků. Jak ovšem zmizí, postřehneme málokdy. A tak to bude za měsíc se slavíky. Teď ale červený luňák znovu slídí v posečených travách po potravě, není vysoko a elegance dostala nad mojí hlavou barvu na semaforu zelenou.

Je hotovo! Pastička se překlopila v anglickém parku u Klenice, jdu vybírat. Tři už mám, pokud bude tento do kvarteta, budu končit.

Chytit se do tajemné plátěnky mohlo tady cokoli. Norník rudý, užovka obojková či drozd kvíčala. Hurá, je to slavík a dokonce nějaký známý. Jo jo, loni jsem ho tu chytil.

Je to už omleté, ale pojďme znovu na ten gramofon času položit desku: Je dvaadvacátého dubna 2019. Jaro tady umí být až šílené. Koberce kytek, kde dymnivky vládnou vůní a slavíci dojatě přilétají. Mám ho už v síti, je starší, ale bez kroužku. Tolik sem už nejezdím. Co ho čeká, až odletí z dlaně? Bude se mu dařit? Kdybych měl na všechny podobné během roku myslet, v dílně neudělám nic. A tak na ně myslívám tak nějak celkově.

Střihem jsme v dnešním popoledni a já jej poznávám pod kloboučkem. Co o něm vlastně vím – a teď bez vytáčení… Že loni pobyl a nejspíš se rozmnožil. Že potom odletěl, když Klenice byla se silami na dně. Musel odletět, jiní to taky udělali. Asi to zkrátím – prostě – je tady zas! Já jej doměřil, dovážil, dopočítal pelichající letky a vyfotil se s ním. Pouštím ho, a promluvit prostě musím. Jsem takový půlvědec – amatér. Nejspíš, kdyby tam nebyla láska k nim a přes ně k společné krajině, už bych u toho třeba nebyl. Třicet osm let, chápete to? Kolikrát si říkám, co o nich vlastně vím. Po pravdě – především jsem objevil za dílčími odpověďmi obrovský prostor pro hledání. Tam už potom sebetitěrnější nacházení je postupem. Brzdí mne opatrnost, výběr z prohlášeného prověřuji za pochodu. Mám v kapse klíč, jde to už snáz.

Dnes jsem tam vyjel a chtěl terén užívat od samého začátku. Zapomenout na auty rozježděný telefon, z kterého jsem zachránil jenom srdce. Být zase tím, kdo pozoruje život po vteřinách a dýchá při tom zpřehluboka. V tom parku, kde byl stín, teprve kvetla lípa. Pod ní jsem nechal auto, kdybych odjížděl s prázdnou, ať mne národní vůně hodí lano zpátky do pohody. A ona by to provedla, jen nebylo třeba. První se chytil kompletní pár, vyvádějící. Ani jeden dosud nepelichal, důležité potvrzení jedné z hypotéz. Tady je hlína nejčernější jakou znám. Kytky by narostly snadno mezi mraky, kdyby je nezaskočila seč. Klenice letos tančí, práce má nad hlavu. Tento styl zamýšlení může být pro některé čtenáře k nepochopení, ale když člověk na vážno s krajinou chodí, nemá to jinak. O loňských zlých chvílích vodoteče jsem psal, kde mi dovolili. Mám vodu v krajině rád.

Kvíčal se po hnízdech vyvedlo, že louky jsou plné. Byly už tenkrát. Slyšel jsem ve svídě slavičí mláďata, ale nechytil žádné. Moc mi to nevadí. Kvílení datla připomíná, jak monstrózně letité jsou zdejší stromy. Chodil jsem místem už jako kluk, směrem k nádraží, byly snad tenkrát už stejné. Den je vypečený, dejte si na něj pozor.

Než na slavičích stránkách začne přeci jen odbornější blok o chytání v noci, rád bych si udržel v náklonu čtenáře ostatní. Ano, tento blog už je takový. Takový zvláštní. Občas slyším, že peří bylo docela dost :), jiní by rádi opak. Bludní ptáci jsou pro tábory oba. Záležitost, kde mi odborníci kývnou souhlasně, zbylí nasají atmosféru toho z veselejších okrajů prázdnin v krajině.

Doprskal jsem lógr, omylem nasátý z širého hrnečku ještě z pohraničí, když za oknem vidím v mlýnské zahradě pohyb ptáka, který tam prostě nepatří. Kdyby to bylo ve Slavičím háji – jasně, ale tady nemá vybarvený sameček ťuhýka obecného co dělat. Nesmysl nesmyslů! A přeci z obou jabloní v centru střídavě vylétá nad trávu a přepadává brouky, kteří přecenili svobodu. Nikoho nikde nedokrmuje, kdyby chtěl někdo namítat. Prostě se přitoulal. Takových ptáků je! Překvapivé to bývalo se slavíky tmavými. To když je kolegové zastihli v prostředí jim známém, kde by to nikdy nečekali. Situace podobná, ovšem v jednom odlišná – ťuhýky nezdržuje pelichání, mají to jinak. Komu objekt popisu připadá drobný, vezměte tedy čápy. Teď jsem o tom psal do zpravodaje v Hradišti. Kolik z této partaje ptáků vandruje krajinou! Někteří dokonce ani neletí do Evropy, před dospělostí v druhém roce života. A co na vodní hladině kachny některých druhů? Opravdu teď nemyslím ony „parníky“ z prokřížení, co si vylobovaly tady u rybníka omezovací značku na silnici. Ve vodě nejspíš zebou nohy, z asfaltu se nechtějí hnout. No ale zakoukáte-li se tam do hladiny – divoké husy, to už je jiná káva. Také slevily z dřívějších představ jako jeřábi, ale základ v nich obezřetně zůstal. Ostražitost.

Kdo byste kávu (ať u ní stylově zůstaneme) vzal s sebou na balkón a namořen repelentem poseděl do tmy, můžete slyšet první melodické hlasy bahňáků. Ano, jsou nad vámi, na cestě pryč. Chytával jsem je na červenské kose, kouzlo momentů moc dobře znám. I zde se některé zvyklosti obměnily, daleko víc těch větších i menších dlouhonožců dnes zastihnete kolem polních kaluží či hnojišť. Voda se tam mnohem dřív prohřívá, plankton houstne. Máte dnes jiné možnosti. Hlasy, které já musel léta zasouvat do hlavy u rybníka, vy k nim můžete přijít na internetu. Ukládat, a u toho šálku pak porovnávat. Noci jsou nyní – nevím, zda slovo nebude hubené – veleneskutečné, ptačí koridory se dávno po kratičké přestávce rozhýbaly. Buďte při nich – a klidně s oklouzanou sklenicí piva! Ale zkoušejte se s krajinou, zatím třeba jen ušima potmě, domlouvat. Přijde dost brzy osobní růst, a pak klidně i růst růstu. Jinými slovy – bude se vám to líbit. A buďte si jisti, já už k té obloze začínám také koukat. A jsou tady ještě jedni, co začínají…