O klobouku ve křoví

Žádné komentáře u textu s názvem O klobouku ve křoví

Je hotovo! Pastička se překlopila v anglickém parku u Klenice, jdu vybírat. Tři už mám, pokud bude tento do kvarteta, budu končit.

Chytit se do tajemné plátěnky mohlo tady cokoli. Norník rudý, užovka obojková či drozd kvíčala. Hurá, je to slavík a dokonce nějaký známý. Jo jo, loni jsem ho tu chytil.

Je to už omleté, ale pojďme znovu na ten gramofon času položit desku: Je dvaadvacátého dubna 2019. Jaro tady umí být až šílené. Koberce kytek, kde dymnivky vládnou vůní a slavíci dojatě přilétají. Mám ho už v síti, je starší, ale bez kroužku. Tolik sem už nejezdím. Co ho čeká, až odletí z dlaně? Bude se mu dařit? Kdybych měl na všechny podobné během roku myslet, v dílně neudělám nic. A tak na ně myslívám tak nějak celkově.

Střihem jsme v dnešním popoledni a já jej poznávám pod kloboučkem. Co o něm vlastně vím – a teď bez vytáčení… Že loni pobyl a nejspíš se rozmnožil. Že potom odletěl, když Klenice byla se silami na dně. Musel odletět, jiní to taky udělali. Asi to zkrátím – prostě – je tady zas! Já jej doměřil, dovážil, dopočítal pelichající letky a vyfotil se s ním. Pouštím ho, a promluvit prostě musím. Jsem takový půlvědec – amatér. Nejspíš, kdyby tam nebyla láska k nim a přes ně k společné krajině, už bych u toho třeba nebyl. Třicet osm let, chápete to? Kolikrát si říkám, co o nich vlastně vím. Po pravdě – především jsem objevil za dílčími odpověďmi obrovský prostor pro hledání. Tam už potom sebetitěrnější nacházení je postupem. Brzdí mne opatrnost, výběr z prohlášeného prověřuji za pochodu. Mám v kapse klíč, jde to už snáz.

Dnes jsem tam vyjel a chtěl terén užívat od samého začátku. Zapomenout na auty rozježděný telefon, z kterého jsem zachránil jenom srdce. Být zase tím, kdo pozoruje život po vteřinách a dýchá při tom zpřehluboka. V tom parku, kde byl stín, teprve kvetla lípa. Pod ní jsem nechal auto, kdybych odjížděl s prázdnou, ať mne národní vůně hodí lano zpátky do pohody. A ona by to provedla, jen nebylo třeba. První se chytil kompletní pár, vyvádějící. Ani jeden dosud nepelichal, důležité potvrzení jedné z hypotéz. Tady je hlína nejčernější jakou znám. Kytky by narostly snadno mezi mraky, kdyby je nezaskočila seč. Klenice letos tančí, práce má nad hlavu. Tento styl zamýšlení může být pro některé čtenáře k nepochopení, ale když člověk na vážno s krajinou chodí, nemá to jinak. O loňských zlých chvílích vodoteče jsem psal, kde mi dovolili. Mám vodu v krajině rád.

Kvíčal se po hnízdech vyvedlo, že louky jsou plné. Byly už tenkrát. Slyšel jsem ve svídě slavičí mláďata, ale nechytil žádné. Moc mi to nevadí. Kvílení datla připomíná, jak monstrózně letité jsou zdejší stromy. Chodil jsem místem už jako kluk, směrem k nádraží, byly snad tenkrát už stejné. Den je vypečený, dejte si na něj pozor.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *