Tahový neklid

Žádné komentáře u textu s názvem Tahový neklid

Vzpomínám, jaký jsme mívali my před letním čundrem, nebo v pátek před zábavou. Zvláštní síla člověku odváděla myšlenky stále jedním směrem, k očekávání. Co bylo pak – a že všechno nebylo (dnešním jazykem) „zalité sluncem“ – je naprosto logický výsledek podnikání. My ale odhlédněme do světa ptáků, tedy těch tažných. Ostatně to je to, co mne vždy přitahovalo nejvíc. Záhady ptačích přesunů…

Jen pár dnů, možná hodin, nejspíš ale minut či vteřin. A možná – nevím – třeba se tak už děje. Všimli jste si toho vy, kdo rozumíte trošku ptačí řeči? Budníčci! Začnou si pohvizdovat, a když se na ně zaměříte i pohledem, nervózně sebou pocukávají. Ptačí migrace začala.

Slavíci v horách nešli nikdy pořádně vyfotit, všiml jsem si toho hned během prvních odchytů. Byli rozproudění, vyhecovaní, odhodlaní. Hráli o všechno, rozumíte? Nespoléhali se na nic a nikoho kolem, jenom na sebe. (Dnešním jazykem) „že to prostě dají!“. Tenkrát jsem to nemohl tušit, ale účast na tahu mi od mládí vlastně zůstala. Líčím sítě na ptáky, (dnešním jazykem) „hraju jim“. Kroužkuji, přemýšlím – a nevěřím že ne – současně se jím ovlivňuji. Nechvěji se u toho, neodlétám, ale myšlenky se se mnou vůbec nebaví a odlétají hned! Chtějí to žít, a hlava v tichosti dovolila.

Pak stojím na pomezí července a srpna v zrosené trávě, když noc balí kufry a přichází den. Nervózní, jak detektorář o žních, vyčkávám. Během pár desítek minut poznám, co jsem za noci vyhrál. (Dnešním jazykem) „když to tam padne“, připíši zážitek snů.

Ani tady v údolí slavíci v čase rozednění nejdou pořádně fotit, je to prostě jiné než otáčet jimi v dlani během pelichání, kdy instinkt velí přikrčit se, znehybnět.

(Dnešním jazykem) „co je úplně nejvíc?“ Když na ně v noci líčím na Žehuni (tam jsou podmínky) a tři čtvrtě hodiny před imaginárním – „Akce!“ – si stoupnu mezi větve křovin staré cesty a přežívajícím sluchem registruji k přehrávce zpěvu slavičí přistávání. Nervózní „cvakání“ a domyslitelné rozčilování se na přechodné větvi. Čeká se na minutu, až bude k důvodu přistání vidět. Až se porozední tak, aby výpad byl bezpečný.

Dnes už to znám, dřív ne. Co se děje v pár chviličkách předplaceného divadla. Po něm rychle vymotat z kapes nadranní netopýry rezavé (kteří také migrují, ale nemluví o tom), posbírat slavíky do pytlíků, odvěsit na olámané větvičky pozorovacího místa, umlčet aparaturu a vyrazit do rachoty. Určovat, měřit, vážit a zapisovat, fotit, žasnout. Ale nepospíchat. A celý den – opravdu možná do večera – mít ráno zaseknuté v hlavě. Chvět se teprve teď, a mozek posílat pro aport. (Dnešním jazykem) „ať se smeká…“.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.