Noční odchyty slavíků byly zahájeny a vypadá to, že na cestě k úspěchu se budu muset spolehnout na trpělivost. Pokud ale chci mít přehled, jak fenomén rezavého odlétání pod příkrovem letní tmy funguje, jiného nezbyde. Ještě před setměním se v linii objevil další sameček ťuhýka, ubytováváme tedy dva páry těchto nádherných pěvců. Chytli se dva mladí strnadi a sameček zelené cvrčilky, což je vítané. Noc kdesi za obzorem zapomněla tmu, bylo zkraje bez rosy a bez kosy. Zajíci vyskakovali v mladé louce v sousedství, začali lovit netopýři a právě oni mne přinutili stáhnout sítě do noční linky. Věděl jsem, že neusnu. O první noci je hlava plna přání a plánů, též vzpomínek. Co už jsem tady prožil! Vítr se propadl k nule, po půlnoci krajní z přehrávek při vodoteči rozezpívala cvrčilku. Nebudu lhát, věřil jsem si na slavíka, ale nedopadlo to. Výsledek je však cenný, takhle brzy jsem nikdy nelíčil. O to víc mne prohánějí představy o spontánnosti potulek a tahů kolem slavíků. Co to musí být za šrumec.
V našem parku je krásně. Nemusím to jistě zmiňovat každou chvíli, ale nikdy před tím jsem nic takového nezažil, neměl. Bylo by dobré změnit ulici? Mezi narostlými keři o kus dál by to bylo lepší, nadějnější? No tak jdu a vymávám ji v parku. Auto přistavit k okraji travin, abych komfortně viděl celou scénu? Jasně, zaparkuji přímo, kde chci.
Je právě čas okáčů bojínkových, máme je tady stále. Přispěli k náladě. Vyčistil jsem rybníček, z nudy a pro radost. Jenom ti slavíci. Ale za týden, za týden už musí z oblohy padat. První, klidně i polokropenatí. Potulkáři. Pochopit to tak celé – jak to mají. Jednou to dokážu. Tomu věřím.
Před deštěm cestou z nocoviště na Zvolínku nad loukou lovily vlaštovky. Tento sameček dokonce skončil v síti mezi keři.
