Sníh zatím není, každý jeden den který uběhne takto v poklidu mne posouvá blíž cíli. Leden bude za chvíli končit, únor je krátký – a v březnu už bude jinak! Já ale kolem těch plácků chodím už dnes. Potřebuji totiž do sebe pořádně napumpovat tu skromnost přestože vím, že kdybych pořádně hledal, zajímavosti bych tam našel i teď. Co je to však proti jaru!
Přemýšlím jak je to jen možné, že ta obyčejná roští předvedou pojednou takový veletoč a ani dnes to nejsem schopen docela pochopit. Vím jen to, že základ položí stromy a travnatá buřeň pod nimi – tahle parta, co se na sebe vždy může spolehnout. Z úkrytů pak či všemožných vývojových stádií vyleze fůra živočišstva a hlavně – přilétnou ptáci! Já vím, že nesmím zapomenout na vůně kolem i třeba zurčení potoků ale opeřenci – to je ta síla! V čase prvních ptačích návratů to tam vypadá nějak takto:
Apríl nakročením už vyzval první zájemce o bydlení, pěnkavy a strnady. Někde ovšem tyto otužilce předběhl velký vlastenec brhlík, který to na podzim nijak neřešil a místo neopustil ani k potulkám po okolí. Ti tři, ještě se strakapoudem a šoupálkem, už mají vybaleno. Užívají těch prvních ještě nejistých dnů; jeden bubnuje do suché větve, druhý vesele hvízdá, další volá tenounce a pěnkava se strnadem už z rána taky vyzpěvují. Od vsi se k stárnoucím jabloním podél cesty vydali vrabci úpolníci, letí nizoučko nad pelyňky, vedle sebe. U polního hnojiště se zastavili špačci a dva už s ostatními neodletěli. Byli doma. Řekli si mezi sebou, že se na podzim sejdou k odletu, nebo ne? Zdálo se mi to jasné. A pak to začalo menším budníčkem. Z keře na keř stačil od noci, která ho někde v oblasti vysadila, doskákat tou přátelskou krajinou až k svému trní a tradičně se zpěvem. V džungli při zemi se mihla pěvuška, taky už nikam nepoletí. Ta, co tu hnízdila před ní, mívala po léta na noze kroužek který dostala, když tehdy prvně na podzim slétávala k jihu hlubokým alpským zářezem řeky Ticino, na švýcarsko-italském pomezí. Tahle má kroužek český, když se mi připletla v loni do slavičí sítě. Domovu jsou pěvušky věrné a mám je za to rád. Potkávají se tu s nimi červenky, ty tu ale nehnízdí – snad dál kolem Jizery, ale hlavně v rezervaci Baba nad Studénkou. Tudy početně protahují. Hlas holuba hřivnáče, s hnízdem na bříze, je už také neodmyslitelný, nad ním, na samé špici už listuje zpěvníkem kropenatý drozd. Nejlepší zpěvák těchto míst! Černohlávek už je taky doma, přibývá jich celkově v krajině, se strakou jsou ale asi jediní. Ubývá kosů, ale spíše se stěhují za lepším, k městům a osadám.
Blíží se k půlce měsíce a chodím už k roštím každý den. K vlhčím i k těm vyprahlým. A tady se bude další vývoj lámat – právě na typu prostředí. Jedna se otevřou rákosníkům a cvrčilkám, druhá sedmihláskům a pěnicím. Ale to až po králi pěvců! Tohle je už jeho čas! A najednou jej na jediném místě z padesáti sledovaných objevím. Utahaného a snad i trochu překvapeného ránem s jinovatkou i skutečností, že křoviny ještě lidem docela nepodlehly. Jsem nepopsatelně šťasten z toho shledání a už se těším na číslo kroužku. Bude souhlasit? Bude! Jsem si tím téměř jist! Kdyby ráčil zazpívat (vím, že se mu ještě nechce), poznal bych ho podle not – vážně, poznal bych ho. Tady u Bousova, za Veselou a ve Březně, docela určitě! Jsou lepší ostatních.
Je krásné, jak němečtí kolegové popisují návrat slavíků tam k nim, jsou prý načepýření – jako by bez života. A mají za hranicemi velikou pravdu. Když už jsem o ně zavadil – soudím, že jsou největšími znalci problematiky po Evropě, tedy vůbec. No a pak už tužka nad zápisníkem jen kmitá, „hladové oko“ v autě už zase hlásí prázdnou nádrž a čas, kterého jsem se tak nemohl dočkat, upaluje najednou tryskem. Zastavit ho nějak, přichystat se na to, uvařit před tím nadrženým křovím ještě pár skvělých kafí, nalistovat v archivu konkrétní vývoj místa, nastudovat ho a užít vzpomínek; zašněrovat pořádně boty, abych po tlamě nevletěl do odhodlaného ostružiní (plácek za veselským hřbitovem už se jistě usmívá – co je tam za trnité dómy, neviděl jsem nikde!). Zastavit ten čas, sednout při cestě na kámen, daleko víc nad vším ještě přemýšlet, zapadnout do toho obrazu, netrčet ven – už ne snad ani poznávat, spíš jenom chránit. No, jdu radši k oknu, abych se ujistil, že venku je leden a že to nádherné je snad před mnou.
