Rubrika: Články

Byl jsem tam na průzkumu a opravit cestu. Ptactva tam je, jak málokde jinde!

Vybíráme pro vás vždy jiný biotop aby ti, kteří s námi chodí pravidelně, užili změny. Tady se prolíná několik prostředí a to vzhledem k optimálnímu datu (začátek máje) bude velmi pestré. Ani se nebudu rozepisovat o druzích, které jsem tam předevčírem už viděl, nechte se překvapit.

Na webu ČSO vyzvedávají atraktivitu (mnohde) souběžných odchytů pro kroužkování, i vy je s námi zažíváte. A umožní-li to počasí, i letos budeme chytat. Trošku je škoda, že vyšší hladina rybníka spolkla hlinitopísčitou výspu a neuvidíme bahňáky. Ale tradičně tam jsou třeba moudivláčci a snad do míst dorazí už cvrčilky. Bývají tam všechny tři druhy!

Chtěli bychom vám představit pár pěvců rákosí, dlouho jsme za nimi společně nebyli. Jsou tam už kukačky a samozřejmě slavíci. Máme o nich už z části přehled, zbytek necháme na chytání s vámi.

Propagační materiály prý už jsou na cestě, ale přátelé – doba značně pokročila, už není po republice vycházek pár, nyní to žije mnohde. Nemá „společnost“ tolik síly, aby poslala každému vagón krásných publikací, budeme muset rozdávání omezit. I ze svého jsme se loni už vydali, bude to slabší. Ale vy jdete hlavně za živým divadlem. To bude přetékající. Znám to tam spousty let a velmi podrobně.

Vezměte si tentokrát větší svačiny, od rozbřesku to pro ty časné může být dlouhé. Dá se tam v klidu posedět kdekoliv. Pozval jsem osobně i obyvatele osady Šlejferna, třeba přijdou.

Pro děti máme acháty, pár brk jsem posbíral z hrdličky a bažanta a přidáme letos valouny pazourků, sehnali jsme je ze štěrku. Pořiďte si v dohlednu určovací příručku, vyšla nedávno.

Jmenuje se PTÁCI EVROPY, SEVERNÍ AFRIKY A BLÍZKÉHO VÝCHODU.

Knížka je výborná pro každého (více na webu ČSO). Nebudete už potřebovat jinou!

Vezměte si s sebou i dalekohled a foťák. Cesta bude pevná a krátká. Kdo by chtěl přijet vlakem, nechť si zjistí stanici Dolní Bousov a pak od ní asi půl druhého kilometru přes městskou část Kolonie k Červenskému rybníku (směr Plakánek v Českém ráji). Moc se tím nezaobírám ze zkušenosti, lidé totiž dráhy mnoho nevyužívají pro tuto akci.

Pokud by nám to počasí dovolilo, povyprávěl bych později i o výsledcích kroužkování z tohoto hnízdiště, zimoviště a důležité migrační křižovatky, ležící mezi Dolním a Horním Bousovem.

Ornitofauna se v místě samozřejmě vyvíjí, některé druhy zmizely – jiné přibyly. Rákosí je nejkvalitnější od doby, kdy byl rybník v půlce minulého století znovu napuštěn. A je to znát. Jen tak mohla být připsána v půlce osmdesátých let sýkořice vousatá a drží se s přestávkami dodnes. Protože to sem není daleko z jeho hnízdišť, zalétá k rybníku i orel mořský. Třeba se potkáme.

Zapomněl jsem zmínit rybník jako nocoviště a to by bylo nespravedlivé. Po ránu možná uvidíme rozlet vlaštovkovitých ptáků z rákosí a třeba i špačků. Zastavují se tu zjara labutě, shromažďují černé lysky.

Dalším biotopem jsou louky protkané odvodňovacími kanály. A vrby v nich. Je to hezké.

Přijďte si užít dopoledne mladého máje, je to zadarmo. Nikdo neplatí nám, nikomu neplatíte vy. Jen si zamkněte auta a cenné věci v nich nevystavujte. To ale platí dnes už všude. Zodpovědnost je na vás. Přicházet můžete, jak se vzbudíte, klidně až do devíti! Pak už ale mnoho hlasů neuslyšíte. V přírodě nikdo na nikoho nečeká.

V roce 11 jsem 22. května za Červenským rybníkem (co bude VPZ) okroužkoval samce slavíka, staršího dvou let. Nemám to místo zcela pod kontrolou a tak o pěvci neumím říci nic před tím datem. Chytil jsem jej ale v roce 12 ve velmi zajímavém čase (13. srpna) jinde. V tom spočívá ten zajímavý výsledek.

Chycen byl při návštěvách místa pobytu pelichajícího slavíka tmavého (u osady Matice), tedy proti proudu Spyšovského potoka asi kilometr. V známých dvou vrbách uprostřed posekaných luk a musel čerstvě přibýt. Jistě tam prve nebyl. Byl přepelichaný a velmi pravděpodobně už na odletu. A to je to zajímavé, protože zpětnou kontrolou z 27. dubna roku 13 jsem si ověřil, že jeho hnízdiště u rybníka platí. Byl zas už doma a v dobré pohodě. Potřebný doklad pro jeho monitorování. Nemusí tedy v případě starých po přepelichání docházet notně k tomu, že jakmile růst per nahlásí „hotovo“, vypálí pták do první noci z bezpečného místa. Může docházet v rámci oblasti (širšího regionu?) k jakési kratičké potulce – stejné, jakou znám díky kvalitnímu dokladu potulky mladého z roku 83. Může a nemusí, důkaz už jeden ale teď je.

Sledovat pelichání dospělých je novou možností zkoumat druh do posledních chvil pobytu a v Česku je produktem právě mého výzkumu. Do té doby bylo uvažováno, že ptáci z hnízdišť mizí „neznámo kam“. Byl nalezen a pojmenován způsob, jak druh v prostředí zjistit a dál s ním pracovat.

Letní sledování adultních slavíků přinášelo do té doby jen velmi náhodné výsledky, mladí se občas zastihnout dali. Vzpomínám jak letní vedra a v přírodě mrtvolné ticho polykaly vždy fůru hodin, které jiní směřovali do rákosin, k chytání bahňáků či všeho možného „na studánkách“. Tam, kde se přeci jen něco dělo. Já chodil vypraženými hnízdišti s hlavou nechápající a chtěl záhadu přečíst. Dnes je tomu jinak, časy tápání jsou v zpětném zrcátku úsměvné. Hledání pokročilo a pokračuje i v roce 2013.

Používání hlasových šotů zdaleka neřeklo poslední slovo a též sledovací technika je naprosto jinde, než v čase mých začátků. Jen slavíci zůstali stejní, mnohde v oblasti i na stejných místech a tam je moje spokojenost. Ano, jsou místa poznamenaná tím věkem, z některých zmizely a mizí ty nejlepší stromy v bitvách o polínko, přibylo odpadků docela moderních i bludní lidé v místech nově pobývají. Ale plácky své hlavy drží!

Mívám v těch svazích a pobřežích Bousovska sen, že v lapáku najdu slavíka širokého – leč už řidšího peří, s kódem kroužku notně začernalým. Bude tam T 303 751. Kde ten kus hliníku leží? V Africe, nebo snad tady? Či někde mezi. A jistě že leží. Jak skončil jeho nositel, první mnou lapený slavík s okem tmavě hnědým (ne černým, jak tvrdí mnohé z knih). K noci slušivě temným i hlubokým.

Střídají se ty generace, jedna za druhou. Sny zůstávají v krabičce snění. Však to, že slivoně a po nich expandující trnky voní stejně jak tehdy za mladých slavičích květnů, má pro mne pořád stejně radostnou tvář.

Že termín „předmájí“ neznáte? Třeba neexistuje, ale je to přesně to, co teď máte na zahrádce. Co vnímáte cestou do práce, z okna kanceláře, na vycházce, nebo pohledem přes řidítka. Nadechujte se a obdivujte, poslouchejte, zastavujte se – a společně se zamýšlejme. Je ten náš svět přeci jen ještě milý! Já jsem se teď po cestách za „ryšavci“ do něho vpasoval málem každodenně a je mi po duši dobře.

Chystají se rozkvést střemchy, říkám jim slavičí stromy. Jak z nich zní zpěvy slavičí!

Všechno to kvete jen chvilku, proto musíme přicházet pořád.

Seděl jsem včera pod málem již zříceným mostkem železniční vlečky, skrýval jsem se před sluncem. Žasnul jsem, jak ti řemeslníci skládali tehdy kvádry pískovce esteticky i prakticky. To dneska, to by byl mazec. Pod hlavní nosníky vkládali ten nejjemnozrnnější, aby vydržel. Jak se v řadách k sobě rovnaly, než čas je od koryta potoka rozhlodal a tak chytře zaskočil. Teď se řítí, boulí a drolí. Krom těch nejkvalitnějších z pod kolejí. Ale i ty jednou sletí. … Spadl ze shora šutr velikosti ořechu a poskočil jsem, že už by to začínalo?! Ne, vedle mne doskočil hranostaj s kulatým bříškem asi od lásky. Lekl se a pobřežím mizel z místa pryč. Ani slavík si jej nevšiml. To ale není dobré. Samec by měl tohle všechno nastudovat v čase, kdy je po hnízdišti dobře vidět, od toho tam je, proto letí dřív.

Přijel k návštěvě mladý muž, jenž u mých sítí před lety začínal. Přivezl projekt, který mu přidal další titul. Chytili jsme slavíka a proběhla na něm všechna měření. Zavzpomínali jsme. Už jsem si jeho práci přečetl, dobré čtení na téma: Saxicola rubetra. Kolik už bylo druhu pozornosti věnováno a stále mnohé přitahuje. Šli jsme hrází Červenského rybníku a pod výpustí zjistili hnízdit ledňáčky. Jako kdyby se všechny ty moje nasbírané roky najednou vymazaly! Takhle ve vývratech ti hnízdili už tehdy! A umí to i dnes. To je uspokojivé.

Při starém náhonu bez vody se mi chytil slavík z loňska (to jistě nepřekvapí, nebyl toho dne jediný). Co překvapilo, je délka změřeného křídla. Jde o mimořádně dlouhé křídlo (92 mm), a hned jsem jej podezíral z nečistého původu. Nic jsem nenašel ani ve zpěvu, který poté za loukou se starými hospodářskými stroji navázal. Mám vstup na pozemek dovolen z loňska a když jsme u toho roku dvanáct, měl tehdy při kroužkování křídlo 90 ½ milimetru . I to je hodně. Tentokrát jsem jej měřil třikrát opakovaně, vědom si té unikátnosti. Slavík byl přeci jen divný. Křídla nebyla hnědá, spíše břidlicová. Vyfotil jsem jej a večer ho tady vyvěsím. Tito hromotluci mívají úspěch v lásce, konkurenty hrnou před sebou a nedbají ničeho.

Jak tajemné je stále po třiceti letech bádání v světě slavičím! Zpěváci se tam do místa vrátili oba z loňska. Musím to lidem povědět – i proto aby věděli, že mé zasahování do slavičích životů není humpolácké.

Ozývala se už druhá kukačka. I sedmihlásek přiletěl. Už těch toulavých křídel dlužných Mladoboleslavsku moc nezbývá. – Konečně, v sobotu uvidíme.

Cestu volte od Horního Bousova dolů ke Šlejferně. Projíždíte po hrázní silnici mezi rybníky Šlejfernou a Červenským (na Jičín). Hned za osadou Šlejferna po pravé straně odbočte vpravo polní cestou (50°27’32.930″N, 15°8’12.499″E). Parkovat budeme někde asi v louce, cesta je rozbitá, ale opravil jsem ji. Kdo by chtěl, může nechat auto u silnice na odstavné ploše (50°27’34.041″N, 15°8’10.715″E). To je letos jediný stín – parkování. Když bude pršet, mohou být trochu problémy. Telefon je tady, můžete volat, kdybyste bloudili (723 009527).

Sraz na můstku přes Spyšovský potok (50°27’20.523″N, 15°8’11.234″E), vlévající se v oblasti hlinitopísčité kosy do severovýchodní zátoky rybníka. Tam budeme třeba až do devíti ranních, je tedy čas. Ale přijeďte nejlépe už s rozedněním. Máme třináctý ročník, bude to příjemné a zajímavé. Lidé už se ohlašují. Byl jsem se tam podívat, ptačích druhů je už hodně. Ještě chybí žluvy, někteří rákosníci a cvrčilky. Myslím, že to ale stihnou.

V potoce je teď fůra ryb. Viděl jsem dobrou momentku, kdy malá štika (cca 30 cm) ulovila za zadní nohu skokana hnědého. Měla s ním tolik práce, že k ní připlula větší (cca 45 cm) a snažila se jí ho ostrými útoky vyrvat. První, krásně žíhaná, nepustila. Ta druhá byla nic moc, spíše jen matná. Skokan byl při životě.

Náš termín VPZ je vždy první sobotu v máji! Pamatujte si to. Jiní to mohou mít jinak. Ten čas je nastaven dobře, postihuje dobré spektrum křídel a my vybrali hodně dobrý kout. Je tam místy nepořádek, jsme ale v Česku a třeba si uvědomit, že právě rozhraní obcí, okresů, krajů jsou na tom nejhůře. A tady o takovou hranici jde.

Ještě se tady k tématu vrátíme v týdnu. Poohlédněte se po nějakých svých dětech a vezměte je s sebou. O ně by nám mělo jít především. Téma jim usrozumitelním a mám pro ně zas „menší sběr“.

24. dubna jsou slavičí místa mnohde již obsazena. Nepamatuji takový přílet. Všude zpívají starší slavíci, jediný zatím není mladší (loňské mládě). Ti snad ale též přiletí, snad každým dnem. Navštívil jsem i místo nové, které jsem v zimě vytipoval, zpívají tam dva. Změřil jsem je, prohlédl, klíšťata naházel do lihu.

Nechci teď psát o tom, že znovu voní zem travou, že háje tonou v kytkách, že zavoněly slivoně a chystají se konečně trnky, že javory mají tu nejsvěžejší zeleň ze všech stromů, že z hladin jsou slyšet žáby, že zase vykvetly dymnivky a mnozí slavíci přinesly kroužky domů. Že se od Čížovek prvně ozvala kukačka. Chci napsat, že jsem v osm a tři minuty večer, když se můj pobyt nakláněl, uviděl to, co nikdy před tím. Proč jsem si toho nevšiml? Pro zaujetí slavíky? Mojí krajinou? Byl jsem uprostřed toho kotle, někde u Března. Z luk vzlétal čáp k hnízdu, díval jsem se za ním v zrcátku auta a nad Domousnickou branou v Chloumeckém hřbetu uviděl v odrazu bílý měsíc. A naproti, nad hrbem Baby, zapadalo slunce! Zastavil jsem. V parku už ladili k noci slavíci, květy voněly dočkáním se a ty dva Zemi vzdálené disky si přese mne posílaly pohledy. Pár minut sem mohl být středobodem té výměny i s mojí slavičí krajinou. Do ní vpasovaný vlhkým večerem kousek od Klenice. Že mne to až takhle nakrmí, jsem tušit prve nemohl! Můžu chtít víc?

Setkal jsem se u rybníka Baba (tak se jmenuje, nezaměňovat s kopcem nad Kosmonosy, o kterém bylo též zmínky) s postarším mužem a představil se mu. Činím tak vždycky v novém prostředí. Požádal mne, zda by mohl být u toho, až slavíka chytím, a mezi tím vyprávěl. O kraji, který by nevyměnil, o lesích kolem – s houbami i podzimní jejich barvou, o dětech svých dětí, které dnes na smůlu s sebou nevzal. Slavíka jsem mu představil a vysvětlil podstatu všech měření i kroužku s číslem pro daleká ptačí cestování. Přijde si prý poslechnout v noci. To jsem ocenil.

25. dubna jsem se vydal do slavičího háje na první kontrolu ptactva. Máme tři druhy strnadů – rákosního, obecného a lučního a třeba i cvrčilky zelené. Ten luční se libě zapisoval do zápisníku.

Výsadba černých bezů se snad ujme, počítám i se střemchou, to je slavičí strom.

A jak to je se slavíky? Bídné, podle očekávání. Současný prostor s čerstvě otevřeným sběrným dvorem nenabízí příhodné podmínky, přesto tam jeden je. A už je změřen a přečten.

Jeho dosavadní příběh je zajímavý v obou rovinách – odborné i neodborné. Takhle se vyvíjel:

Okroužkován byl v Trní u Sobotky v roce 11 jako dvouletý sameček. Co si lze domyslet?

Že zcela unikátně již 12.června pelichal letky na lokalitě hnízdících slavíků v samém okraji rozšíření v oblasti ukazuje, že se jako dvouletý nikde „nechytil“. V roce 12 tam už nebyl, zjištěn byl ale v Dolním Bousově, právě v lokalitě Zahrádky, kde nedaleko vzniká nyní slavičí háj. Byly mu tři roky a byl v páru. Přestože místo po změnách v sousedství není optimální, vrátil se do něj i letos už jako čtyřletý. Je velmi pravděpodobné podle jeho chování, že pochází právě odtud, že se tu prostě v roce 10 v některém z hnízd narodil.

I vývoj opeření je u něho pozoruhodný. První peří bylo krátké a oba šaty následující již reperezentativní a porovnáním k sobě shodné. Proto tvrdím, že vyhodnocování biometriky u slavíků do první kompletní výměny v létě druhého roku života je dobré právě jen k podobným zjištěním – že šat se poté většinou změní.

Chycen byl dnes ještě i zpívající slavík u tamního nádraží, první dvouletý. Už tedy přilétají a rozdíl mezi starými a mladými je 10 dnů.

Při včerejším průzkumu hnízdiště u Býčiny jsem po dlouhém čase potvrdil soudržnost páru v roce následujícím! Zvláště slavičí samičky nemají život lehký, musí část hnízdění pobývat na zemi a jsou tím zranitelné. Méně jich přežívá, méně se tak vrací. Znalost problematiky je ale omezena i tím, že se méně kroužkují. Jeden takový pár se k rybníku Střípek letos vrátil. Pro ty z Vás, kdo se ornitologii nevěnujete připomínám, že u slavíků (i většiny jiných pěvců) je tomu tak, že sejdou-li se partneři v čase následujícím, je to dáno vztahem k místu dobrých zkušeností, ne zalíbením se jednoho v druhém. A přesto je ptačí setkání příjemné soudit. Jak jim asi spolu je, když se doma potkají? Hnízdo bude zas někde poblíž místa loňského, byli úspěšní. Snad bude stejně i letos.

Před deštěm se ozýval vedle z Býčinského rybníku chřástal kropenatý. Jsou zdejší rybníky ještě stále na ptactvo bohaté, jak bývalo i za doktora Hořice. Z některých byly sic jen podmáčené rákosiny, přesto tu bylo živo.

Jedním z pěti určovaných podvečerních slavíků byl jedinec s nezvyklou jarní hmotností (29 ½ gramu). Nebyl ale postavou nadměrný, to ne. Přesto jsem poznal hned, že je jiný, kulatější. Když se však švýcarská pružinová váha ťukla o doraz, vrátil jsem se ještě znovu k jeho prohlídce. Tučný a zaoblený – toť jeho definice.

Kým jsou tito těžší jarní slavíci? Potáhnou dál až dozpívají a občerství se? Uvidíme. Snad návštěvou v máji čerstvou záhadu vyřeším.

Tvar křídla i vše ostatní jej řadí k slavíku obecnému a měl by jím také být.

Zjišťuji, že čím více se člověk tématem zaobírá – tím víc si všímá úkazů podřazenějších.

Že jarní tah i víceletých přes hnízdiště probíhá i v této oblasti, je očekávatelné, jen tomu dát důkazní podobu. A není třeba tento slavík už návodem, kterak na oříšek praštit?

Nepsal bych takhle narychlo, ikdyž slavičí blog právě teď žije. Chci vám znovu poděkovat. Já vím, ten kdo mne nemusí, cedí už zase skrze zuby něco o výmyslech a sehraných dějstvích ve virtuálním prostoru. Že nejsou důkazy a tak …

Tak pro takového to opravdu není a musím hned dodat, že toho „ohlasu“ ještě nemám.

Poděkovat chci k Poděbradům za krásnou odezvu i za to, že blog může pomáhat. A teď to myslím v té nejširší rovině.

Byl jsem včera návratem v kraji domova, co jsem začínal. A plácky se drží.

Seděl jsem v louce před starým plotem s šeříky a divočinou, přede mnou se spolu vítali slavíci. Starý – a jeho stará nová paní. Málo je takových příležitostí, kdy křoví jsou v opoždění ještě průhledná a divadlo tak ostré. Jak je to jejich místo zase už bavilo! Lidé za plotem žili svůj víkend, já v louce setkání. V místě, kde kus za zády přežívají doupné peckoviny prastaré „Kubovky“ a křičí odtud – jak by ne – krutihlav. Kam se taky k úvozu slavík vrátí a ne-li ten loňský, mladý jakýsi brzy zaskočí. Přibude k zahradnímu rehkovi, k májovkám, které za pár dnů jistě zas v kopřivách posbírám; ke křenu, který si domů vykopnu pro tu sílu mojí země.

Slunce tam svítilo známě a lípy v aleji se tiše už zase chystaly. Po kolikáté? Vídávaly mne s rybářským prutem a jindy v saku cestou do tanečních. Věděly na mne, jak jsem starší flákal prvomájové průvody v křovích u náhonu, jak jsem tam slýchal z náměstí výhledy na plnění pětiletky a taky, jak jsem na rybářské boudě jednou četl rozteklá čísla, kolik že kilometrů je to zpátky do Moskvy. A slunce tam svítí pořád. V krajině domova – mého i slavíků.

A že čas trávím s nimi bylo jedním z nejrozumnějších rozhodnutí, které jsem kdy učinil.

Proto si dnes píšeme my po internetu, víme o sobě napříč republikou, v noci odcházíme poslouchat do křoví, když „nějak“ nemůžeme spát.

Slavičí písně budou za pár dnů zralejší, až se mistři odváží. Až jim půjde o víc než ubytovávání se a obletování hranic. Až budou mít po manželkách – hedvábně hnědavých, barvy suchého dubového listí, v kterém pro nové životy brzy přikrčeny odhodlaně posedí.

Roztáčí se s námi nový slavičí rok, nezastavuje krok, kdy my musíme do práce a s dalším příchodem vnímáme změnu. Posun v jejich žití. Jestli tenhle kraj si slavíky nezasloužil?!

… Vidím to jeho poskakování nad slavicí, jak vyvedli perem v skicách někteří autoři přede mnou. Ta jeho svěšená křídla a hrdlo klepající se tichou písní. Jak ji rád provází, jak se dočkal. Jak se obává. Vždyť noci jsou plné konkurentů!

To bude hukot, až za nimi mezi ty šeříky přistoupí máj! Až se ty hrozny květů rozvoní pro chvíli jejich. Až kopřivy před houštím zatáhnou oponu. Já ale předávno to jejich divadlo znám a vystačím si tak s přenosem „rádiovým“. A i kdyby se navenek vážně moc neprojevili, musí mi stačit, že jsou. Že je křídla v obrovském závazku znovu přenesla pouští, nad mořem i horami, za úkolem z největších.

Budu jim zase už přát.

::: K Vítání ptačího zpěvu informace s podrobnostmi už příště. Vyčkejte, je čas.

Mohl bych si už zvyknout, že příroda nabízí jedno překvapení za druhým. Nezvykl jsem si a tak jsem překvapen.

Po tom, co se letos událo s jarem, kdy mnozí ptáci pěkně naletěli; po tom, co předvedly vlaštovky se svým příletem, kdy se sice opozdily, ale hned šly do hnízd bez poflakování kolem rybníků – čekal jsem, že slavíci, letící rovněž z Afriky, budou též nějak poznamenáni a v příletu zpožděni. Je to jinak.

Přestože příletový rekord letos nepadl (nemohou padat donekonečna) stalo se, že první slavíci obsadili kraj spontánně. A dovolím si říct, že toho tak nepamatuji. Takový návrat! Všichni jsou zatím ti starší (logicky) a jsou už skoro všude.

… Tak ne. Právě jsem se vrátil z Dolnobousovska a některá místa jsou ještě prázdná. Ovšem na jiném už je zcela jistě kompletní pár! Vrací se i ti kroužkovaní a to je dobré.

Začínáte posílat vaše první jarní nahrávky k určení, co budu vědět, určíme. Slavíka tmavého v těch písních zatím spíše nehledejte, je na něj ještě čas. A půjde zatím o starší zpěváky, byť někteří nebudou ještě rozezpívaní. Trochu jim to v krku drhne.

Ten, co má tu samičku – nechápu, takovej hudlař! Už loni to pěkně flákal. Někteří se to prostě nenaučí a nenaučí.

Letošní sezóna je zajímavá. První příletová vlna těsně po půlce měsíce musela být vydatná a to se často nestává. Neskončila ještě druhá dekáda dubna a lokality jsou mnohde obsazeny alespoň jedním samcem. Na Budách v topolech jsou už tři!

Málo času, málo chytání. Ale přeci jen jeden výsledek zajímavý. Na lokalitě „Stržák“ je obsazeno a samec se nechal brzy nalákat. Letos jedním z úkolů pro začátek je sledovat návrat samic. To není vůbec snadné, první (časní) ptáci nejdou s jistotou určit. Musí se dávat otazník. Zdá se však, že se zadařilo a potvrdí-li se následně během hnízdění určení z dnešního 19.dubna, byl by to hned pro začátek „roku“ skvělý výsledek. V místě, odkud rozezpívaný slavík k síti přiletěl, jsem odložil sklopku pod vrbu právě pro ten úkol. A zdá se, že nebylo vůbec brzy. Že padl příletový rekord a že pár je kompletní! Oba jsou víceletí, bez záznamu. Přestože druhým chyceným je slavík vcelku urostlý, zejména chování ptáků po vypuštění je nadějné. Samec, ten zazpíval a ve zpěvu už pokračoval, druhý pták vlétl do jeho keře bez zpěvu, zřejmě očekáván (přinejmenším trpěn).

V čase příletu slavíků bývají hormony v klidu a kloaka je tím neutrální. Nelze podle ní tedy určovat. Všechny míry podezíraného jedince jsou též „tak nějak v průměru“, ani tam nelze příliš najít.

Přesto si troufám tvrdit, že následně chyceným slavíkem je ona. Pak by letošní konec druhé dekády dubna byl opravdu nejčasnějším příletovým datem pro slavičí samice.

V rámci specializace jsem se rozhodoval, zda k zjišťovaným údajům přibrat též měření délky běháku. Jednu sezónu jsem hloupě ztratil domněnkou, že hodnoty se výrazněji neodlišují, to když jsem změřil desítku prvních slavíků. Po zimě se mi úkol už zase zdál zajímavější a tak jsem s ním začal nanovo. A dobře jsem tehdy udělal. Dnes je těch slavičích běháků naměřeno úctyhodné množství a čísla se k mému pozdějšímu překvapení docela pěkně „rozhovořila“.

Důvod proč o tom dnes napsat jsem našel včera, kdy jeden ze starých zpěváků, které jsem v Dolcích u Nedbalky (Mnichovohradišťsko) kroužkoval, měl bříško hodně vysoko nad zemí!

Kdo se v problematice orientujete či chcete v literatuře hledat srovnání, uvedu pár hodnot od slavíků obecných z Mladoboleslavska.

F, +2K (tarsus) 25 mm

F, 2K 28 ½ mm

M, 2K 25 mm

1K 24 ¾ mm – jednoletý, bude nejspíš F (samičkou)

1K 29 ½ mm – jednoletý, bude nejspíš M (samečkem)

?, +1K 29 ½ mm – pelichající, bude nejspíš M

M,+2K 29 ¼ mm

Běhák, jako pomocný znak při určování pohlaví SO v mimohnízdní době, lze využívat. Předělem se ukazuje hodnota 27 mm.

O hledání rozdílů pro určení pohlaví v mimohnízdní době v délce křídla či rýdováku někdy jindy.

Někteří zahraniční kolegové zmiňují i rozdíly ve zbarvení, zaobíral jsem se jimi do té doby, než jsem u jednoho z nich dorazil k sdělení, že samice jsou větší, což je jistě nesmysl. Přesto jiné doporučení – sledovat u samců níže příuší „námrazový“ efekt je ještě prověřováno.

O „rezavosti“ menší či větší, je u druhu ošidné diskutovat. Slavičí peří se jinak chová na slunci, zcela jinak ve stínu; jinak na jaře a překvapivě jinak na podzim v čase odletu.

Nejspolehlivějším rozlišovacím znakem zůstává pro hnízdní období pro aktivní samice (naprostá většina) přítomnost nažiny v jakémkoliv stupni rozvoje. Od nespárovaných či hybridních (neplodných) samiček lze samečky odlišit zhruba od začátku května do půle hnízdění podle tvaru kloaky.

Mladí samečkové se po letním osamostatnění dají rozpoznat při odchytech. Reagují zvědavě na reprodukovaný druhový zpěv, přestože sami ještě nezpívají.

Na stránce Faunistické komise (fkcso.cz) lze již najít revizi dosavadních hnízdění slavíka tmavého na území České republiky, kterou jsme připravili během zimního času.

První slavík je konečně doma a situace z loňska se úsměvně opakuje. Ten nejčasnější je znovu od Husí Lhoty!

Zatímco loni přilétl 18. dubna, letos si o dva dny pospíšil. Nejde však o stejného slavíka, který se do místa vracel několik let, tento je nový, protože nebyl kroužkován. Netřeba však smutnit nad tím zjištěním, starý slavík i loni přilétl později. Toho osmnáctého se tam totiž objevil rovněž neznámý slavík bez kroužku, v květnu se ale zjistilo, že byl starousedlíkem vyhnán jinam. Domácí slavík tedy sice přilétl loni se zpožděním, ale stačil si doma udělat pořádek a než přilétla samička, byl zabydlen. Kéž by se situace i letos opakovala.

Je třeba říci, že drobní pěvci se dožívají ve volné přírodě většinou tří až čtyř let, takový sedmiletý slavík už je zpěvákem na penzi. Pravda, mají tito dočista nejlepší repertoár, ovšem kondice pro několikatisíckilometrové přelety mezi hnízdištěm a zimovištěm už schází.

Uvidíme, jak vše na okraji Husí Lhoty dopadne. Rád dodávám, že velmi oceňuji spolupráci s vedením obce i s osvíceným majitelem pozemku, který v čase prvního letošního setkání s tamním slavíkem, byl u toho.

V tuto dobu se již nad úhlednou obcí alespoň za dne rozlévá zpěv navrátivšího se krále pěvců. Příletový rekord sice nepadl, drží jej s datem 10.dubna obec Buda, není však důležité soutěžení mezi místy, důležitější je, že se slavíci Mladoboleslavska stále mají kam vracet. Do krajiny křovin a odlehle stárnoucích míst.