Rubrika: Články

Vážení příchozí.

Velmi si přeji, aby slavičí blog vyhovoval co nejvíce z Vás, proto zareaguji v dohledné době na požadavek, změnit tmavý podkres stránky tak, aby šla lépe číst i těm s horším zrakem.

Předem děkuji všem, kteří zasílají záznamy slavičích zpěvů k určení. Tady bych se mohl ještě zastavit a odpovědět plošně – proč jsou zpěvy teď na přelomu měsíců tak odlišné, a čím.

Kterým se vylíhla mláďata (všichni včas přilétlí a uplatnivší se, se snůškami v klidu vysezenými), ti už mnoho nezpívají. Není čas. Ti, kteří ztroskotali ve fázi inkubace a přežili, vedou opravný pokus. Takový slavík zpívá, ale za moc to už nestojí. Není komu konkurovat. Zato ještě slyšíme zpívat osamělce. Ti jsou v naprosté většině loňskými mláďaty – buď s pozdním příletem, nebo někým starším „odstrčení“. Nebo nabídli místo podřadné, nebo přišli o partnerku, jako ten od Židněvsi – však si to tu připomeňte. Jediný z nich už ze sebe nevydává plný zpěv s dlouhými slokami, popoháněný toužením. Jsou to spíše takové „výkřiky podletí“. A to je to, co vás nutí nejčastěji nahrávat, divit se a nechat si zpěv posoudit.

Ani ti úspěšní to nemají teď jednoduché. Přišel právě jeden z hloupých roků, smáčející kraj v čase, kdy mláďata jsou v hnízdech malá. Nebude to dobré pohnízdění, už to tuším. A to zdaleka není oplachování krajiny konec.

Dnes jsme na výpravě za naší vzácností taky s kolegou zmokli a byť slavík ráno zpíval, důležitý úkol jsme splnit nesvedli. A vedle v kraji lesíku pár obecných slavíků hnízdí. A protože úspěšně, je tam ticho jak v hrobě. Neozvou se, neukáží. Dobře činí.

Chválil jsem před týdnem ten krásný déšť s duhou nad řekou, ale co je moc – je příliš! Budou škody veliké. Však už taky diskuse na jiných webech komentují problémy třeba i u sýkor. Mláďata jim hynou. Sýkory však, ty to ještě letos „otočí“, takže se třeba vzpamatují.

Dívám se z okna a je to pořád stejné. Prší.

Jak je to ošidné. Vidíte, zatímco jedni koníčkáři truchlí a sčítají ztráty, druzí – třeba houbaři – pokud se pak oteplí, mnou si ruce. Nic s tím nenaděláme. Jen každý v tom svém dál vše hodnoťme a dávejme k posouzení. Každá událost je výsledkem, jaké převáží, poznáme za čas.

Oblíbil jsem si ten kout velmi rychle.

Jistěže kvůli vzácnému slavíkovi, kterého jsem tam vypátral, ale ono teprve pak se člověk na prostředí víc zaměří. A vidí věci, v čase projíždění kolem, netušené.

Nádherné topoly, vyschlou rýhu potoka vprostřed, co vzpomíná na vodu z sněhů a pár slavíků, hned v kraji u cesty. Ti tam tenkrát nebyli, nebo jsem byl zbrklý v odcházení. Jednou jsem místo totiž testoval neúspěšně. Pak jsem tam nechodil, nezbýval čas.

Až letos, kdy jsem slavičí zpěv slyšel až k chatkám na Ostrov za příznivého větru přes pole. Nevím, který z nich to zpíval, ale těšil jsem se hodně, až tam obloukem dorazím. Bývám totiž šťastný, když si můžu zapsat nové hnízdiště. Spíše to bývá naopak. Že tam na mne paní Štěstěna nachystá takové překvápko, to jsem nečekal.

Včera jsem tam zmokl, ale i ten déšť s kousky ledu, mi nevadil. Mohl jsem doběhnout na hlavní cestu do auta, skryl jsem se však za kmen topoliska a nijak tam nestrádal. Kdo to tak po Evropě z kolegů má? Kratičká duha nad řekou – jen tak, aby snad nepřezářila efekty jiné. Tu svěží zeleň mladého listí i „lodní“ vrzání zpřelámaných větví právě tím funkčního větrolamu. Ale pozor! Hlavně tóny slavičího křížence, nezasvěcenému splývající v opožděný zpěv jakéhosi běžného slavíka bakovské krajiny. Tóny, bavící tím, jak jsou v sledu nečekané. Jak překotné až zmatené. Jak slavík neví čím začít a jak potom nekontrolovaně vedenou strofu ukončit. Dvojí krev hmoždí ten ptačí projev! Jistěže převládá slavík obecný, jak bývá po Česku zvykem, ale někdy pěvec nasadí tvrdě – konkrétně tento však s odvahou nevydrží. Je nejméně tříletý, musel už někde fungovat. Možná i tady, kdo ví.

Právě hybridi by mohli dostat geolokátory, museli bychom však mít naději, že se s nimi ještě setkáme. To by byl průlom, mít takovou cestu v zápisu! Vrchol snažení.

Je v tom hájku v páru? Spíš ne. Už by jinak s koncerty končil. Možná i zmizí, nebyl by prvním takovým.

To všechno se dozvíme. Jak jsem dřív místo míjel, teď jej upřednostním. Budu se tam chodit doučovat a tužit hrdost na rozdávačný pruh země mezi Humprechtem a Jizerou.

Ani nezakládám na blog nový článek, protože toho sem vlastně ani moc napsat nechci. Nemohu.

Objeví se to až v práci pro „Sylvii“, věnované křížencům a jejich oběma druhově rozdílným slavičím rodičům.

Ten objev je pár minut starý, pomohl mi domácí archív a inspirace z mailové diskuse s kolegou.

Týká se rozlišovacího znaku pro hybridní jedince, který je prokazatelný a vskutku jiný, než má slavík obecný a slavík tmavý. Jak to, že jsem si toho nevšiml dříve? Uznávám, že těžko jej může najít někdo, kdo nemá fotky k porovnání, kdo nemá možnost překlikávat z jedné na druhou a desetkrát ověřovat. Podle tohoto žhavého nálezu mohu dopředu prohlásit (výsledky ještě nejsou), že pelichajícím „slavíkem tmavým“ od Matic v loňském létě je opravdu slavík tmavý (jak objevné(?!), ale já jsem v posledním čase opravdu stále více pochyboval a myslel si na křížence). Je to slavík tmavý – samice (zřejmě nehnízdící ikdyž nažina pro ono nešťastné pelichání už mohla zpětně zarůstat). Dále mohu prohlásit, že nedávným „křížencem“ je opravdu kříženec. Jestli ne, vrátím výuční list a odejdu od toho.

Ještě tak chytit alespoň jednoho slavíka tmavého a pořádně nafotit (mnoho jich nemám). Ale letos je to s nimi pěkná bída, nebyli a nejsou. Co naplat, stopu mám a sázím vše!

V začátcích si každý kroužkovatel myslí na zpětná hlášení, nejlépe ze zahraničí. Nevím, kdyby mi tehdy někdo dokázal říct, že půldruhého tisíce okroužkovaných slavíků na to stačit nebude, jestli bych s jejich kroužkováním začínal. Už jsem si ale zvykl – a co víc – dělá to pro mne rezavé slavíky ještě tajemnější.

Kdyby byla návratnost domů mizerná, jako třeba u bramborníčků hnědých, člověk by se nedivil. Prostě to tak je, nejspíš nepřežijí. Ale obecní slavíci se domů vracejí, jak pěvec málokterý. Stovky kontrolních odečtů po roce a déle v archívu o tom vypovídají. A to je fenomén, který mne u chytání drží.

Je to obdivuhodné a nepřál bych si jiného, než umět vystopovat každý ten jeden slavičí návrat. To by byly příběhy! Nedokážu to a fantazii do výzkumu pouštět nemohu. Přesto mne každý navrátilec sytí blažeností.

Kdybych to měl začít rozkrývat, zmínit bych musel slavíky prastaré, ty nejdřív. Pak bych musel připsat skupinku hrdinů – takových, kteří přestáli různá zranění, anebo i nepřestáli. Ty, těsně po návratu rozježděné na silnicích, co podle nich tak rádi sbírají potravu. Ty, pomlácené o sklo, co jej za tahu přehlédli. Zmínit bych musel slavičího křížence, který se v české ornitologii jako dosud jediný dokázal opakovaně vrátit na jaře. Kde přezimoval, nejen že se neví, ale nikdo to po Evropě ani neodhadne. A druhého jara byl prostě doma. Kde zimují bastardi s namíchanými geny a cestovní mapou zmatenou kombinací dvou zcela odlišných tras? Tohle jsou návraty nejobdivuhodnější!

Pak tu jsou výkony mláďat či jejich drobná přesídlení v rámci regionu. To jsou frajeři velicí, vždyť jedné letní noci na čerstvě zvládnutých křídlech vypadnou na cestu, kterou nezažili. Nikdo neporadí, oslovit není koho. V hlavě však návod, který předchozí generace pilovaly a vložily s narozením do uzlíčku každému. A jednoho dubna pak či května, jsou s kroužkem nazpátek ponoukáni stejnou silou k rozmnožení. Najednou to jemu docela zpívá, ona zas ránem zvlhlé pletivo kopřiv dovedně krouží do kotlinky. Jak kdysi máma, kterou při práci zažít nemohla. Po lásce ona snáší a on ji hlídá. Pak se už oběma kouří z křídel od shánění potravy. Ba ne i tohle matička Příroda zařídila. Načasovala líhnutí do nadbytku všeho. A slavíci z pod dubových stromů, ti „slyší“ hlavně na zelenou. Od krmení pak mají čela barvy podobné.

Tohle se právě prostírá!

Nějak jsem poodešel od tématu…

Jednou jsem přemýšlel, kdyby člověk mohl všechny pochytané slavíky pustit najednou. Jak by ten výlet vypadal. Je to však jinak. Naprostá většina už nežije. Takový je výměr drobných pěvců. Pět šest let a „zhasíná se“. Asi i proto mi připadá, že slavíci, alespoň ti zdejší, žijí naplno.

::: V neděli jdeme skupině lidí představit Slavičí háj. I o tady napsaném tam bude zmínka.

A cenného slavíka!

Kolikrát jsem za ty roky natáh´sklopku na slavíka, nespočítám. Ale líčit jsem se je naučil, to ano. Dneska lítla k lesíku sojka, sedla na dub – a dál už nevím. Šel jsem k pastičce kontrolou a byla tam. Byl to lupič dosti starý, pěkně vybarvený a tak jsem si ho zvěčnil na ukazování lidem, než s kroužkem odletěl.

A ještě jednu zajímavost jsem pořídil. Nejstaršího slavíka, výzkumem sledovaného. Je osmiletý a sedm let (bez 21 dnů) nosí kroužek. Přesně 2 534 dnů.

Zajímavost má však rozměr násobný, jde o přesídlení kroužkovaného (slabě létajícího) mláděte (z tří sourozenců). A co je nejmilejší. Je to výplod posledního možného hnízdění naproti domu, u kněžmostského mlýna. Pak místo zaniklo zničením podrostu. Definitivně. Usadil se u Dolních Stakor, v hájku.

A když už jsem u toho dnešního párhodinového chytání po cestě z práce, přibyl ještě jeden zajímavý zápis. Chycen byl sameček s dosud nejkratším křídlem (vyrovnaný rekord) 79 ½ mm. Dvouletý, drobný. Potvrzena tím odchytem byla současně nová lokalita, na kterou jsem si myslel již několik let. Nádherná, s kapkovitým rybníčkem a dokonce i lekníny. Opečovávaná, s cestou a čistě vysečeným pobřežím. A s výhledem na Boleslav. Dobrý den.

Dobrou noc.

Vcházím do polí v dosahu větrolamu. Dobře jsem si všiml babočkovitého motýla za stěnou, který v letu chvílemi „mizí“. Díky stylu letu, zbarvení i v odření průhledným křídlům. Proto mizí.

Datum je podezřelé a já si vzpomněl na tenkrát. – Jasně, babočka bodláková! Tak tedy pozor, protože odvedle startuje jiná! Ne, odtud chvíli nepůjdu. Zůstanu tady a užiju potkávání.

Tohle mne nepřestane fascinovat – migrace! Ať to jsou ptáci, ryby, velcí obratlovci či právě motýli. Ten nápřah, ta soustředěnost! Pomalu našlapuji podél řady topolů, které ještě žádný dobrák k zhodnocení na rakve neobjevil a proto tu spolu teď všichni můžeme být. Babočky posedávají hlavně po suchém listí v pobřeží, tam to hřeje nejvíc. Jiné, zřejmě uřícené, se pro změnu na holé zemi chladí.

Toužil jsem kolikrát žít se svým výzkumem na jihu moravské země v blízkosti slunné Pálavy, ale vždyť ono mi je tady taky dobře. Jen musím jít krajinou o něco dál a podezírat ta sebeprostší zákoutí. Trefit dobrý čas a mít trochu štěstí. Pak to je tak, jak hned vypovím.

…Kněžmostka žbluňká o pahýl, který se za vichřice zřítil do vody a vytvořil hrazdu. Nevím, která voda právě teče kolem, jestli ta z branžežských mechovišť, nebo z modráččích slatí pod Žantovem. A je to jedno, obě místa mám rád a co kulisu, je bez výhrad přijímám.

Motýlů přibývá a už vím odkud. Přilétají od jihojihovýchodu a zítra zamíří do skal Českého ráje. Dneska už ne, za rohem se bělá nedočkavý měsíc a slunce si toho všimlo. Některé babočky přeci jen ještě kus cesty popoletí, většinu brzdí větrolam. Drobnější samečkové, větší samičky.

V podrostu se k tomu rozezpíval slavík. Má ještě chvilku, než ho přítelkyně vypucuje pro nezájem o rodinu. Nalhal jí toho za trnkových večerů tolik, že mu nakonec kývla a on se teď nechce zpěvníku pustit.

Dívám se nahoru k rezervaci, co jméno dostala po ženě opravdu „v letech“ a přemýšlím, co je na tom pravdy, že tam budou stát už brzy domy s výhledem. Trochu mi očekávatelný výsledek rmoutí tuhle chvíli. Setřepu stín voláním žluvy. I pro ně tu topoly vlastně stojí a v radosti pohostinně tlukou srdíčky nazelenalých listů. Páteříčkové chvatně roztahují krovky a vyráží kamsi za láskou. Mravenci v prožraném dřevě s nocí vůbec nepočítají. Proč nikdo dnes dětem tyhle příběhy nevypráví? Přijdou opravdu obyčejné? Jsou našim nepodobné?!

Dneska jsem to někde četl. Budeme někdy přírodu chránit? Co se musí stát, abychom prohlédli?

Dívám se po Kněžmostce dolů, k soutoku s řekou to má jen kousek. Ani na tu Jizeru se ale nezlobím, že Kněžmostce bere jméno a gumuje ji z mapy. Mám ji taky rád a vím na ni leccos. Tak i ona je silou, co mne v krajině drží a udrží do konce. A i kdyby pole dočista otrávili a vodu zbylou hnusně zatrubnili, i pod zemí ji uslyším žít.

Po letech (zajímavých jinak) krajem znovu táhly přeodvážné babočky. Tak jako tenkrát…

Stárnou i slavíci. Kontrolní odchyt z dnešního dne (21.5.) odhalil slavíka osmiletého. Jsou už opravdu jiní tihle senioři. Zdá se, že v konkurenci dvou dalších u Kolomut, ani nehnízdí. Jim jsem partnerky chytil, u něho nic. Ale zpívá z nich nejlíp, to je pravda. Jen jestli ono to ale nebude právě tím, že zbylí dva už začnou pracovat pro rodinu.

Kroužek mu vydrží ještě rok dva, jak je tenký (2 205 dní). Kéž by nositel vydržel též. Peří měl dost zplihlé a prapory v koncích nekrytých letek prořídlé, jak mívají mladí druhým rokem. Všechno se to tak nějak s ním vrací k mládí a v kruh uzavírá. Pomněte však – v roce 2006 letěl prvně do Afriky, aby se z ní v roce 2007 zkušenější vrátil! A roky běžely další. Je to síla, co? Co se u vás každého za ten čas proměnilo? Málo toho není docela jistě. Vidíte, a slavík stárne s námi. Kéž by ještě zvládl návrat v roce 2014!

Působí to tam v tom starém lomu až pralesovitě. Seděl jsem na mechově porostlém povaleném kmeni vrbiska z kterého už klíčily kopřivy, přede mnou spleť dřevin, dírami v nebi vyzvaných k neopakovatelné příležitosti, kolem všude jezírka s komáry a sešlými se kytkami.

V patrech nenápadného mikrosvěta doznívalo pozdní slavičí jaro…

Je po páté odpolední, 20. máje. Končím v kovárně a chystám se přeci jen i dnes za slavíky.

Zmonitorovat chci prvně prostor mezi Budami, Násedlnicemi a Zájezdy. Už tam nevede jediná cesta, jen lány jak na Ukrajině a vydlážděná Kněžmostka. To jsme dopadli.

Jsou tam dva lesíky a topolový lem podél vodoteče. Místy se zdá, že je zhoustlý natolik, že by pro slavíka byl.

Na provokaci už moc nereagují, samicím se budou líhnou mláďata a monitorování tak ztěžkne. Proto ještě rychle ten trojúhelník, který neznám. Úspěšnost je překvapující, osídlení též. Po sezóně zvýším odhad hustoty na mých 220 čtverečných kilometrech, je fascinující.

Zájezdy jsou samota s aktuálně prokáceným prostranstvím. Takže smůla. Ne ale tak úplně. Pod silnicí, na podřadném keřoví zareagoval slavík. Tady jsem už občas kroužkoval, bude mne asi znát a chytit nejde. Co se ale nestalo? Jeho partnerka za hlasem přišla a nestačím se divit. Má kroužek zajímavé „pětkové“ série a tuším, že to bude doma hodně příjemné. – A bylo.

Chytil jsem ji v roce sedm v letních bezinkách Staré Studénky, jako tohoroční mládě. Tak to je hodně milý výsledek. Dobrý věk (6 let), dokonce pro samici (krátkověkost v důsledku predace hnízd lasicovitými a kočišťaty). Píši přesídlení a porovnávám biometriku. To je panečku sklizeň.

Nachodil jsem po těch hroudách hodně kilometrů, ale vyplatilo se. Získal jsem přehled o hustotě druhu v místech dříve neznámých. A viděl jsem zákoutí, kam přicházejí snad jen myslivci krmit a číhat a nějaký ten traktorista s nutnější potřebou. Pokud ovšem ty dnešní stroje nepamatují už i na to.

Hnízdí tam dvoje čejky, po stromech jsou žluvy – a jak jsem už pravil – v keřích občas slavíci.

Stromy jsem viděl pěkné, hlavně topoly. A Kněžmostka? Je mi jí líto. Místy už sice beton zpřeházela, je to ale úděs. Hlavně s vodou z krajiny rychle po socialisticku pryč! Ať to frčí.

Pole tam jsou, že do nich tyč nezarazím, a to mám upravené lyžařské hůlky!

A ještě postřeh z prostoru za opuštěným budským nádražím.

Táhly tam za mírného protivětru zas babočky bodlákové. Nebylo jich sice tolik, co tenkrát v Bousově, ale ty chvíle tu najednou zase stály. To byla atmoška! Vydržel bych na to divadlo koukat dlouho, výzkum mne ale seřval, že slunce zas klopýtlo o Bezděz a padá do temných slatí Břehyně. Tak ať se rychle proberu.

Tak ještě dva slavíky na obou můstcích. Auto koukám za přejezdem taky zůstalo – docela príma večer. A Vám přeji taky nějakou drobnou radost.

Jo, ještě jsem v Zájezdech přiložil ruce na obrovský památný dub. Čekal jsem, až mne dlaně zabrní vyprosenou energií, počítal jsem s ní pro cestu oranicí. Zabrněly mne, ale vztekem. Nějakej dobytek ukradl smaltovanou tabulku! Co jsme to za pakáž?! Zítra už konečně zmizí třeba i ten dub v bitvě o polínko. Na fotopasti v týhle smutný republice totiž nezbudou prachy!

Belhal jsem se mladičkým večerem pryč.

Uběhl sotva měsíc kroužkování a už vím, že rok 2013 bude výjimečný, jak i některé předchozí.

Nedělní chytání v konci druhé dekády května totiž přispělo do archivu dalším vzácným slavíkem.

Jde ovšem o jedince od „klasických“ kříženců odlišného, určení ale bude v pořádku. Zda hybridní samec (starší dvou let) v místě nedaleko Jizery hnízdí, bude teprv ověřováno. Nyní probíhá dokumentace prostředí, v němž slavík zpívá. Zpěv je souměřitelný se slavíkem obecným, dokonce bez tvrdšího akcentu. Může se jednat též o zpětného křížence, ani to jasné zatím není. (Klíště v koutku zobáku bylo následně odstraněno a rána po něm ošetřena).

Chycený, okroužkovaný a puštěný slavík není tak robustní jako byli ostatní předcházející. Je ovšem známo, že ne všichni kříženci musí mít tvar křídla jak přes kopírák a postavu nadměrnou. Tento bude v archivu českých kříženců první odlišný. (Znovu se ponořím do staré studie od Frankfurtu nad Odrou, znovu prohlédnu všechna ta křídla z nichž o některých jsem pochyboval. Bohužel za sběrem nestojí analýza DNA).

Co mne zaujalo okamžitě u chyceného jedince – dvoubarevné hrdlo a širší „rozpláclý“ zobák, vlastní slavíkům tmavým. Pak jsem prohlédl křídlo – první letka byla oboustranně o 5 mm kratší, než nejdelší z řady ručních svrchních velkých krovek! To mi na vypražené cestě orosilo čelo.

Je zajímavé sledovat, jak si geny rozdílných rodičů s potomkem pohrají. Jak peří kopíruje oba milence a znaky jak jsou pomíchané.

Stále hlouběji se vnořuji do unikátního křížení příbuzných slavíků. Stále pozorněji posuzuji jednotlivé opeřence, stále silněji pochybuji o některých mých verdiktech dávných.

A pozoruji zvyšující se jistotu dnešní v rozhodování nad křídly. A také vnímám větší zaujetí pro téma.

…

Bavil jsem se výpravou už dřív, než přišel ten poslední sedmý slavík.

Přes řeku jsem nalákal jiného k okroužkování. Byl to nádherný zážitek vidět jej chvostem zářit nad hladinou, než dosáhl mého břehu. Vidět jej pátrat.

Jizera byla zase důstojná, odrážela sluneční stromy v čistém svém běhu. Nesla spadané květy pobřeží, kdovíjak dalekého. K Boleslavi.

Lidi vyrazili po obědě k řece s teploměrem a v plavkách. Měla prý patnáct. Od jejich chat to všemožně vonělo, já byl jen o vodě.

Díval jsem se na konipasa bílého, jak lovil z náplavy a vzpomínal, jak jsem před lety otlučenou střepinu restaurovaného srdce klášterského zvonu přikoval právě na kus dřeva, řekou tryskaného. Jako dar za jedno pozoruhodné setkání.

Řeka je nádherná, nemohu se jí vynadívat. A slavíků kolem přibývá, nových, ale i přesídlených od vrchu, kde vymýtili rybniční břeh. I takového jsem dnes podle kroužku přečetl.

Byl to dobrý den.

—

Už jsem o některých mluvil. A musím zas.

Mezi Horním a Dolním Bousovem u Červenského rybníka kroužkuji dlouho. U jezu je slavík, na kterého zatím nestačím.

U kačenárny nebylo nic hodně dlouho. Určitě do května, možná déle. Vloni tam pelichal slavík, kterého jsem v pokusu nechytil.

Teprve před nedávnem jsem tam zaslechl zpěv a musím říct, že „docela bída“. Tady ale nikdy slavíci valně nezpívali, druhým specifikem je, že jsou spíše drobní. Křídlo neměřívá víc než 85 mm. Tenhle slavík zpíval jednou při okraji, jiného dne na opačném konci revíru – až mne zmátl natolik, že jsem uvěřil, že je nějakým mladým přibyvším.

Večer před bouřkou, která úval Klenice o fous minula, jsem ho sítí odchytil. Má kroužek řadu let a s výjimkou loňska je pravidelně měřen. Má letos ránu nad zobákem a velmi pozdní přílet.

Jedním z výsledků, výzkumem dosaženým, je možná přítomnost (u časných ptáků) klíštěte Hyalomma marginatum. Roztoče ze zimoviště. V takovém případě jde o výskyty dospělců. Jsou poměrně velcí – tím nápadní, přisátí na temeni v peří (rozdíl od larev a nymf Ixodes ricinus, vyskytujících se vždy kolem koutků zobáku a očních víček).

Po africkém klíštěti zcela jistě mohou zůstávat rány, podobné na obrázku. Nejde vůbec o první případ poranění, zdokumentovaný výzkumem, jen se s novými poznatky rýsuje možná odpověď.

Co může slavičí veterány zdržet na cestě, když ji znají už dokonale? Vědí, kdy se vydat tam i zpět, nejlépe znají možná nebezpečí. Je na vině chvilková indispozice či už ústup z kondice? To jsou pro mne v čtvrtém desetiletí hledání nejzajímavější úvahy. Vyvolávané setkáním s harcovníky, kteří v dlani jen vyčkávají, až případné klíště čapne pinzeta a šoupne do lihu. Až změřím peří a zhoupnu tělo na váze. Až rozevřu dlaň a za setkáním udělám tečku.

Dlouho pak tím žiji, přebije to až setkání další. I pak se ale za nimi obracím a chvíle si připomínám. A myslím na ně zas. To je všechno, co jsem k tomu chtěl říct.

…Snad ještě, že mistrovi přeji úspěch. Jeho družku jsem v čase večerního protažení křídel zahlédl. Jak on se najednou smekal s doprovodem!

Přiletěl hnízdit pozdě, výrazně pozdě. Už jsem mu nevěřil a měl bych se nejspíš omluvit. Stejně však příčinu neznám.

Jen čtyři měsíce mohu pátrat, pak spoléhám na kroužek. Ten však vždy vydá jen informace omezené. Co se stalo při návratu či před ním v Africe, vyčíst nedokážu.