Uběhl sotva měsíc kroužkování a už vím, že rok 2013 bude výjimečný, jak i některé předchozí.
Nedělní chytání v konci druhé dekády května totiž přispělo do archivu dalším vzácným slavíkem.
Jde ovšem o jedince od „klasických“ kříženců odlišného, určení ale bude v pořádku. Zda hybridní samec (starší dvou let) v místě nedaleko Jizery hnízdí, bude teprv ověřováno. Nyní probíhá dokumentace prostředí, v němž slavík zpívá. Zpěv je souměřitelný se slavíkem obecným, dokonce bez tvrdšího akcentu. Může se jednat též o zpětného křížence, ani to jasné zatím není. (Klíště v koutku zobáku bylo následně odstraněno a rána po něm ošetřena).
Chycený, okroužkovaný a puštěný slavík není tak robustní jako byli ostatní předcházející. Je ovšem známo, že ne všichni kříženci musí mít tvar křídla jak přes kopírák a postavu nadměrnou. Tento bude v archivu českých kříženců první odlišný. (Znovu se ponořím do staré studie od Frankfurtu nad Odrou, znovu prohlédnu všechna ta křídla z nichž o některých jsem pochyboval. Bohužel za sběrem nestojí analýza DNA).
Co mne zaujalo okamžitě u chyceného jedince – dvoubarevné hrdlo a širší „rozpláclý“ zobák, vlastní slavíkům tmavým. Pak jsem prohlédl křídlo – první letka byla oboustranně o 5 mm kratší, než nejdelší z řady ručních svrchních velkých krovek! To mi na vypražené cestě orosilo čelo.
Je zajímavé sledovat, jak si geny rozdílných rodičů s potomkem pohrají. Jak peří kopíruje oba milence a znaky jak jsou pomíchané.
Stále hlouběji se vnořuji do unikátního křížení příbuzných slavíků. Stále pozorněji posuzuji jednotlivé opeřence, stále silněji pochybuji o některých mých verdiktech dávných.
A pozoruji zvyšující se jistotu dnešní v rozhodování nad křídly. A také vnímám větší zaujetí pro téma.
…
Bavil jsem se výpravou už dřív, než přišel ten poslední sedmý slavík.
Přes řeku jsem nalákal jiného k okroužkování. Byl to nádherný zážitek vidět jej chvostem zářit nad hladinou, než dosáhl mého břehu. Vidět jej pátrat.
Jizera byla zase důstojná, odrážela sluneční stromy v čistém svém běhu. Nesla spadané květy pobřeží, kdovíjak dalekého. K Boleslavi.
Lidi vyrazili po obědě k řece s teploměrem a v plavkách. Měla prý patnáct. Od jejich chat to všemožně vonělo, já byl jen o vodě.
Díval jsem se na konipasa bílého, jak lovil z náplavy a vzpomínal, jak jsem před lety otlučenou střepinu restaurovaného srdce klášterského zvonu přikoval právě na kus dřeva, řekou tryskaného. Jako dar za jedno pozoruhodné setkání.
Řeka je nádherná, nemohu se jí vynadívat. A slavíků kolem přibývá, nových, ale i přesídlených od vrchu, kde vymýtili rybniční břeh. I takového jsem dnes podle kroužku přečetl.
Byl to dobrý den.
—
Kdo by přemýšlel nad tím podivným fotozátiším, pro všeprozařující popolední slunce byl slavík vyfocen v autě. Jsem potěšen znaky, jak vynikly.
