V začátcích si každý kroužkovatel myslí na zpětná hlášení, nejlépe ze zahraničí. Nevím, kdyby mi tehdy někdo dokázal říct, že půldruhého tisíce okroužkovaných slavíků na to stačit nebude, jestli bych s jejich kroužkováním začínal. Už jsem si ale zvykl – a co víc – dělá to pro mne rezavé slavíky ještě tajemnější.
Kdyby byla návratnost domů mizerná, jako třeba u bramborníčků hnědých, člověk by se nedivil. Prostě to tak je, nejspíš nepřežijí. Ale obecní slavíci se domů vracejí, jak pěvec málokterý. Stovky kontrolních odečtů po roce a déle v archívu o tom vypovídají. A to je fenomén, který mne u chytání drží.
Je to obdivuhodné a nepřál bych si jiného, než umět vystopovat každý ten jeden slavičí návrat. To by byly příběhy! Nedokážu to a fantazii do výzkumu pouštět nemohu. Přesto mne každý navrátilec sytí blažeností.
Kdybych to měl začít rozkrývat, zmínit bych musel slavíky prastaré, ty nejdřív. Pak bych musel připsat skupinku hrdinů – takových, kteří přestáli různá zranění, anebo i nepřestáli. Ty, těsně po návratu rozježděné na silnicích, co podle nich tak rádi sbírají potravu. Ty, pomlácené o sklo, co jej za tahu přehlédli. Zmínit bych musel slavičího křížence, který se v české ornitologii jako dosud jediný dokázal opakovaně vrátit na jaře. Kde přezimoval, nejen že se neví, ale nikdo to po Evropě ani neodhadne. A druhého jara byl prostě doma. Kde zimují bastardi s namíchanými geny a cestovní mapou zmatenou kombinací dvou zcela odlišných tras? Tohle jsou návraty nejobdivuhodnější!
Pak tu jsou výkony mláďat či jejich drobná přesídlení v rámci regionu. To jsou frajeři velicí, vždyť jedné letní noci na čerstvě zvládnutých křídlech vypadnou na cestu, kterou nezažili. Nikdo neporadí, oslovit není koho. V hlavě však návod, který předchozí generace pilovaly a vložily s narozením do uzlíčku každému. A jednoho dubna pak či května, jsou s kroužkem nazpátek ponoukáni stejnou silou k rozmnožení. Najednou to jemu docela zpívá, ona zas ránem zvlhlé pletivo kopřiv dovedně krouží do kotlinky. Jak kdysi máma, kterou při práci zažít nemohla. Po lásce ona snáší a on ji hlídá. Pak se už oběma kouří z křídel od shánění potravy. Ba ne i tohle matička Příroda zařídila. Načasovala líhnutí do nadbytku všeho. A slavíci z pod dubových stromů, ti „slyší“ hlavně na zelenou. Od krmení pak mají čela barvy podobné.
Tohle se právě prostírá!
Nějak jsem poodešel od tématu…
Jednou jsem přemýšlel, kdyby člověk mohl všechny pochytané slavíky pustit najednou. Jak by ten výlet vypadal. Je to však jinak. Naprostá většina už nežije. Takový je výměr drobných pěvců. Pět šest let a „zhasíná se“. Asi i proto mi připadá, že slavíci, alespoň ti zdejší, žijí naplno.
::: V neděli jdeme skupině lidí představit Slavičí háj. I o tady napsaném tam bude zmínka.
