Vzpomínka na tenkrát

Žádné komentáře u textu s názvem Vzpomínka na tenkrát
Vcházím do polí v dosahu větrolamu. Dobře jsem si všiml babočkovitého motýla za stěnou, který v letu chvílemi „mizí“. Díky stylu letu, zbarvení i v odření průhledným křídlům. Proto mizí.
Datum je podezřelé a já si vzpomněl na tenkrát. – Jasně, babočka bodláková! Tak tedy pozor, protože odvedle startuje jiná! Ne, odtud chvíli nepůjdu. Zůstanu tady a užiju potkávání.
Tohle mne nepřestane fascinovat – migrace! Ať to jsou ptáci, ryby, velcí obratlovci či právě motýli. Ten nápřah, ta soustředěnost! Pomalu našlapuji podél řady topolů, které ještě žádný dobrák k zhodnocení na rakve neobjevil a proto tu spolu teď všichni můžeme být. Babočky posedávají hlavně po suchém listí v pobřeží, tam to hřeje nejvíc. Jiné, zřejmě uřícené, se pro změnu na holé zemi chladí.
Toužil jsem kolikrát žít se svým výzkumem na jihu moravské země v blízkosti slunné Pálavy, ale vždyť ono mi je tady taky dobře. Jen musím jít krajinou o něco dál a podezírat ta sebeprostší zákoutí. Trefit dobrý čas a mít trochu štěstí. Pak to je tak, jak hned vypovím.
…Kněžmostka žbluňká o pahýl, který se za vichřice zřítil do vody a vytvořil hrazdu. Nevím, která voda právě teče kolem, jestli ta z branžežských mechovišť, nebo z modráččích slatí pod Žantovem. A je to jedno, obě místa mám rád a co kulisu, je bez výhrad přijímám.
Motýlů přibývá a už vím odkud. Přilétají od jihojihovýchodu a zítra zamíří do skal Českého ráje. Dneska už ne, za rohem se bělá nedočkavý měsíc a slunce si toho všimlo. Některé babočky přeci jen ještě kus cesty popoletí, většinu brzdí větrolam. Drobnější samečkové, větší samičky.
V podrostu se k tomu rozezpíval slavík. Má ještě chvilku, než ho přítelkyně vypucuje pro nezájem o rodinu. Nalhal jí toho za trnkových večerů tolik, že mu nakonec kývla a on se teď nechce zpěvníku pustit.
Dívám se nahoru k rezervaci, co jméno dostala po ženě opravdu „v letech“ a přemýšlím, co je na tom pravdy, že tam budou stát už brzy domy s výhledem. Trochu mi očekávatelný výsledek rmoutí tuhle chvíli. Setřepu stín voláním žluvy. I pro ně tu topoly vlastně stojí a v radosti pohostinně tlukou srdíčky nazelenalých listů. Páteříčkové chvatně roztahují krovky a vyráží kamsi za láskou. Mravenci v prožraném dřevě s nocí vůbec nepočítají. Proč nikdo dnes dětem tyhle příběhy nevypráví? Přijdou opravdu obyčejné? Jsou našim nepodobné?!
Dneska jsem to někde četl. Budeme někdy přírodu chránit? Co se musí stát, abychom prohlédli?
Dívám se po Kněžmostce dolů, k soutoku s řekou to má jen kousek. Ani na tu Jizeru se ale nezlobím, že Kněžmostce bere jméno a gumuje ji z mapy. Mám ji taky rád a vím na ni leccos. Tak i ona je silou, co mne v krajině drží a udrží do konce. A i kdyby pole dočista otrávili a vodu zbylou hnusně zatrubnili, i pod zemí ji uslyším žít.
Po letech (zajímavých jinak) krajem znovu táhly přeodvážné babočky. Tak jako tenkrát…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.