Rubrika: Články

Jsme zpátky.

Ne, že bych v zahradě síť na ptactvo jehličnatých lesů zrušil, ale přeci jen už bylo téma představeno obšírně.

Mohl bych sice ještě poznamenat třeba k šoupálkům dlouhoprstým, že teprve takovýto odchyt ukáže, že i oni se po zdejších zahradách svižně pohybují a v čase mění. Zas bych se do toho ale zamotal, pojďme tedy radši k slavičímu zpěvu.

Proměnlivý je v čase jejich pobytu, i ve vztahu k jednotlivým interpretům. Vysvětlím to.

Staré práce upozorňují, že slavíci, zejména je-li špatné počasí, po příletu několik dní i týden nezpívají. Dnes máme možnosti jiné a podle toho vypadají i nová zjištění. Je-li prováděno monitorování příletu přehrávkou zpěvu, slavík na něj, je-li v prostředí již přítomen, zareaguje vždy. Buď tichým „zavrčením“, které většinou už nezopakuje, stane se ovšem, utlumíme-li včas produkci, že se tiše rozezpívá. Zpěv však má do námi přehrávaného daleko; neproudí, schází úvod.

Po týdnu pobytu slavíci začínají s koncerty, které trvají ještě v čase sezení na hnízdech. S krmením mladých postupně mizí.

V čase pelichání už nezpívají a klid je až do odletu. Znovu však třeba říct, že nové metody monitorování pelichajících slavíků a přehrávané typy hlasů dokáží občas i dávno „vychladlé“ samce přivést ke zpěvu. Krátkému, vyhrklému, ale zřetelnému. Pak už se komunikace odbývá nejčastěji jen v rovině ostatních hlasů.

Druhý důvod variability zpěvu je vztažen k poznatku, že co slavík – to jiný zpěvák. Nadání bývá zčásti dědičné, zčásti odvislé od možnosti odposlouchávání repertoárů sousedních (lepších/horších) a pak tedy logicky i od věku zpěváka.

Ne kondice fyzická, ale kvalita zpěvu je očekávatelně nejvyšší u starých ptáků.

Velmi zajímavé poznatky nabízí výzkumy v hybridních zónách, kde ani dlouholeté zkušenosti z domova občas nepomohou k zorientování se a jedině odchyt ukáže, kdo byl tajemným interpretem před chviličkou. A kdo by si myslel, že napoví místo, odkud zpěv přichází, velmi by se mýlil. Alespoň u polských řek lze zastihnout slavíka obecného docela „na vodě“ a tmavého v trní na mezi, klidně vedle rehka zahradního! Aby nás téma vyškolilo nadobro, zjistíme tu a tam, že poměrně věrný zpěv „ryšavce“ vyprodukoval čistý „uher“. Naopak niíkoli. Sám jsem si takto naběhl a budu to mít v uších s ostudou na celý život. Až když jsem si toho z předchozích let evidovaného pěvce poslechl po kontrole k večeru, přistihl jsem ho už v občasném odběhnutí k tipiské tvrdosti, patřící slavíku tmavému.

Zmiňují to němečtí kolegové z dřívějška, jak neskutečným zážitkem je pobývat v místech prolínání hnízdišť těchto dvou, ne už zas tak příbuzných druhů.

Problematiku zpěvu samců, vzešlých z přímého křížení, necháme už na jindy. Zažil jsem takové u nás v Česku a není docela snadné je rozpoznat mezi všemožně experimentujícími zpěváky květnových navečerů.

Přijde čas, kdy odjedu do lesů k Jeseníku. Do sedla mezi lesy. Na poslední odchyt sezóny.

Myslel jsem, že už tam letos nepřijdu, ale zlákalo mne to. Je čas sibiřských migrantů a tam je šance největší. Budníčci, hýlové – co já vím, co ještě. Naposledy chci vidět ta místa, kterými proletí statisíce ptáků za čas, k cestě jednoho každého nejvhodnější.

Červenohorské sedlo je výkonný trychtýř, ale jen na podzim.

Dělá mi strašně dobře už jen stoupat silnicí nahoru kamsi k hřebenům, pod ptačí křídla. Tušit to všechno a zpětně propočítat. A pak to nahoře uvidět. Elektrizuící vitalitu tahounů, nedávná i dávnější jejich rozhodnutí do toho jít!

My koukáme za oknem, přáními štelujeme vítr na jižní, svítíme do noci. Kéž by se trochu víc zakalila.

A já to mám ještě jinak – to ptačí odhodlání se na mne přenáší výrazně. Ne snad, že bych padal někam pod kopce s nimi, ale vždycky jsem si strašně přál vidět ptáky opravdu táhnout. Žít moment, kdy je vidím před sebou, vedle sebe a pak už spěchající dolů, nejspíš někam pod Alpy. A pak nanovo.

Proto se do Slezska potáhnu dvě sta kilometrů, musím tam být. A vůbec nevím, co z ornitologie stihnu ještě potom, třeba už letos nic. Zůstanu doma s fotkami a v tichosti budu vzpomínat, abych uběhlé snad jiným nepřemlátil.

Vzpomínat na sluky, táhnoucí večerem i nocí, zachycené šikovně na chvíli sítěmi. Ne zabité, pokračující(!) za chvíli dál. To je strašná síla! Tenhle punkt je bezkonkurenční příležitostí k zamýšlení se nad ptačí migrací. Sejdu se tam ve směně s legendou horského chytání, budeme mít fůru času na výměnu zkušeností. To bude výživné. Druhý rozměr výpravy. Jestli nás ovšem nevypráská sníh, nebo netrpěliví vlekaři. Ale za pokus to stojí.

Nevolím v životě jinak, vždycky je to s přírodou nějaký risk.

Ach ta okna! Kolik usmrtí skleněné výplně ptáků, těžko odhadnout.

Zabíjejí ze dvou důvodů. Buď si ptáci myslí, že sklo sklem není a průlet je volný, anebo jsou výplně tak vyleštěny, že odrážejí okolní zeleň. Pták se tam letí „schovat“. Ještě existuje třetí možnost, kdy je viditelnost omezena mlhou, to není ale tak časté.

Takhle se kdysi zabil v automobilce mnou okroužkovaný mladý slavík, zabíjejí se ptáci všude po okolí a včera jsem zažil nehodu králíčka obecného. Ač je drobný, šupa to byla pořádná. Sebral jsem ho z trávníku, oči mu ještě nezaklaply. Byla to ptačí samička, se znaky staršího jedince. Vzácný úkaz i při odchytech. Chytají se především samečkové a nejčastěji tohoroční ptáci. Tahle musela být zkušená. A přece! V okně se zrcadlil vinný keř a ona naletěla.

Vhodil jsem ji do túje, kde se zaklesla v husté koruně. Když jsem vyšel z kovárny asi za čtvrt hodiny, visela tam úplně stejně. Načepýřená, nehybná. Přišel jsem později a čekal, že ji seberu někde na zemi, ne. Byla na místě, ale zdálo se mi, že se na větvi přeci jen srovnala. Uběhla další půlhodina a králíček seděl o půl metru výš a jevil zájem i o dění pod sebou. To mne povzbudilo. No a při další návštěvě už v túji nebyl. Zcela jistě nepropadl k zemi, nesebrala ho kočka, uletěl. Konec dobrý, všechno dobré.

Při nárazech záleží na mnoha věcech. Tomuhle pomohlo zřejmě, že letěl k oknu šikmo a po tabulce se svezl. Kdyby však zůstal ležet na zemi dobu, kterou potřeboval k rekonvalescenci před vraty dílny na stromě, kočky by ho po chvíli našly. Králíčků takto hyne zřejmě mnoho, stačí prohledat „Okolnosti nálezu“ na kroužkovacích kartách. A myslím si, že právě i časté poznámky „Chycen kočkou“ mohou mít tento důvod.

Měl jsem po zbytek práce hezký den, opravdu jsem z toho výsledku měl radost. Králíček se z omráčení probral a určitě odletěl. Kdyby nabyl jakéhokoli vnitřního zranění, tohle by v túji nedokázal. Ještě jsem ji pak samozřejmě řádně proklepal, ale nikde nic.

Odchytila se krom brhlíka, králíčka, drozda a kosa i pěnice černohlavá (mladá samice), a to je dobrý výsledek.

U tohoto druhu se zkoumá nové zimoviště v Anglii a nelze tedy vyloučit, že i pták z naší zahrady…

…tam může mířit.

Černohlávci se tam přeživují v zahradách na bobulích a později kolem přepočetných krmítek. Ostrovní stát je totiž příkladnou zemí ve vztahu k opeřencům. Podívá-li se člověk ovšem v zimě i po tuzemsku, lidé krmítka též rozvěšují už mnohde.

I u nás některé pěnice černohlavé přezimují, na Moravě v Lednici a i po Praze.

Dnes je po ranní mlze slunečno, ve výškách přeletují špačci, v zahradě však vládne klid. Uvidíme večer.

Spíš ale jako pokračování pro ty, kteří tady rádi vidí nějaký ten druh opeřence jiného. Tak ještě brhlík, střízlík a budníček, tento je opravdový budníček menší.

Ráno se ptáků objevilo dost, k večeru už byla zahrada prázdná.

Chytají se kosové, většinou jde o letos narozené jedince, nepochybně průtažné. Králíčků obecných se chytá jen po jednom, ohniví vidět nejsou už vůbec. Parukářky zmizely též.

Středa přinesla konečně změnu počasí a do zahrady ptáky.

Chytla se jedna z dvou předevčírem označených parukářek. Pěkný výsledek kroužkování, vedoucí k přemýšlení.

Jako doklad, že zahradou migrují opravdu ptáci jehličnatých lesů, se chytil adultní šoupálek dlouhoprstý. Vyfotil jsem ho též, aby tady bylo i jiného peří.

Pak se chytil budníček menší a v tuto dobu už je třeba mít se s jejich určováním na pozoru. Byl urostlý a zajímavý. Takhle vypadal, dál bez komentáře.

6.10.2014

To zajímavé jsme si v zahradě vybrali dřív. Teď je klid.

Včera nula, dnes večer před setměním se chytli dva krásní samečci rehka domácího, starší stíhal mladšího a pak se chytly dvě parukářky. Ty mi udělaly radost, protože můžu o nich dlouho přemýšlet, odkud asi letí.

Adultní ptáci jsou stálí v jehličí lesů, mladí, podobně jako uhelníčci, si jednou k moři cestu dopřejí.

Parukářky jsou krásné sýkory, jen škoda, že mladí ptáci nemají tak výrazné chocholky. Alespoň si tedy myslím.

Občas je v zahradě slyším, nelze je přeslechnout, a když je objevím, jsou nebojácné. Asi, že lidí mnoho v životě nepotkají. Na fotku to ani tentokrát nebylo, šeřilo se a tak jsem jednu vyfotil v dílně proti zdi.

Nic moc.

Pak jsem po okroužkování zařídil, aby zase odlétly spolu. Když už takhle odněkud cestují.

Kolik je všemožných králů mezi opeřenci! Výra – tuhle mohutnou sovu, mají lidé za královnu noci, orla, za krále vzdušných výšin, slavík je králem mezi ptačími zpěváky a bažant královský – no, ten asi podle peří. Nejmenším králem je králíček. Obecný a ohnivý. A u nich lze nalézt i korunku na hlavě! Ne takovou, co má páv, korunku barevně vyvedenou. A umí s ní pózovat, hlavně ten ohnivý.

Chtěl jsem je v zahradě chytit společně, ale vyfotit se mi příliš nepovedli. Pro ilustraci to postačí.

Teď jsou králíčci všude, v zahradách i v lese. Táhnou. Tihle několikagramoví pěvci jsou čiperní, je zážitkem, vidět je v haluzích smrčí, jak se přidržují na konečcích jehličí a hledají hmyz.

V zahradě před kovárnou jsme jich pár chytili, abych mohl v klidu posuzovat jejich tukové zásoby. Jdou králíčci obecní a ten přední na fotce je první chycený králíček ohnivý.

Táhnou mladí ptáci, tento měl svoji „korunku“ ještě zčásti v toulcích. Na fotce jsou všichni samečkové, chytají se ovšem i samičky.

Ke Kněžmostu přilétají z Žehrovského lesa a i ve volné krajině upřednostňují jehličnany. Každou chvíli se svolávají, na tahu se oba druhy objevují společně, přestože ohnivý táhne dál.

Výsledky kroužkování ukazují na skutečnost, že průtah přes naše území je poměrně rychlý a také v naší zahradě se dlouho nezdržují.

Co se týče zkoumaného tuku, zkraje se zdálo, že nic objevného pořídit nelze, ale rozdíly se nakonec ukázaly. Jeden vážil 6 gramů, tukové skóre č. 5 (Falsterbo Fagelstation). Více po rozfouknutí peří však zaujme „kulatá“ hruď, tedy velmi vypnutá svalovina i při menším obsahu tuku v místech, kde jej posuzujeme.

Velké množství králíčků během migrace zahyne. Tlučou se o skleněné tabulky, loví je sovy, ty přezimující (zůstávají jen někteří dospělí králíčci obecní) decimuje mráz.

Těším se vždycky na tu jejich poprázdninovou návštěvu. Kdoví, odkud až letí. Baví je v zahradě prohledávat i túje a teď jsem si připomněl, že je vlastně vídám a slýchám také na dolnobousovském hřbitově, právě pro ty túje. Jsou schopni získávat potravu tam, kde to jiní ptáci nesvedou. Letem kolibříků prohledávají špičky jehličnatých větévek a sbírají z nich hmyz. Někdy putují k jihu i s mladými uhelníčky a dokonce s parukářkami. Prostě tahle skvělá veselá společnost je pro mnohé jiné opeřence lesa doslova magnetická!

Pro toho, kdo mnoho neměl z předchozího textu, nabízím něco jiného. Vydejte se se mnou na okružní cestu v sobotním odpoledni nejen po slavičích místech.

A říkám hned zkraje – užijeme milých zastavení, ale skončíme bídně.

Krajina se zvolna sklání k řece, zastavuji u pískovny stranou Bakova a fotím jedno z hnízdišť. Tady bývá po létě odcházení vždycky hezké, řekněte sami.

Do bakovského zpravodaje se chystám napsat tentokrát z míst blíže hradní zřícenině, od Malé Bělé. Zastavil jsem proto před mostem a podíval se do řeky. Tak tohle je fakt ale síla, takhle Jizeru neznám! A ještě, že jsem to mohl zažít, protože, kdyby mi takový obraz někdo ukázal v máji, řeknu, že jsem se zapomněl v Polsku. Ne, je to Jizera. V tónu kávovinové směsi, nešlo z mostu odejít. Fotky dám radši dvě.

Poslední zastávkou byly Kosmonosy. Pár lidí se tam sešlo pod lipami, bylo to nutné a smutné.

Není už dnes mnoho podobných, kteří by drželi obdiv k starým stromům a institucí ještě míň!

Den se mi pokazil.

Dívám se do jedné z „odepsaných“ lip a hledám, čím že je strom tak nebezpečný. Během chvíle jsem v aleji sečetl deset ptačích druhů, ne nějakých s batohy na zádech, pěkně místních. Strakapoud zmizel v dutině a už nevylezl. Nechtěl jsem ho plašit „kuním“ škrabáním na kmen, abych zjistil, kterým vůbec je. Dendrocopos major to nebyl docela určitě. Třeba si chtěl bydla ještě užít, než ho z něj vypráskají. To holubi hřivnáči, ti už hnízdo opustili, toulají se kolem a netuší, že příště korunu nenajdou.

Chybí nám zájem o doteky se stromy. Cítit v nich jarní pnutí od kořenů k větvím, dýchat vůni lipových květů, pást oči v srdčitém listí barvy laskavé, naslouchat ptačím notám a v dutině skrytým netopýrům. Stáváme se utrženými vagóny na tratích životem!

Ne, žádné, ani ty „nejnáhradnější“ výsadby nevrátí do místa desítky a stovky letokruhů, každým veteránem v místě poctivě odžitých. Žádná sazenice s hadicí při zemi duch místa zpátky nepřivede! Ještě sám slyším píseň přítele Ludvíka z Paměti stromů. …Tam v korunách…

Vítám ty, kdož kroužkují slavíky.

Pojďme se zamyslet nad slavičím peřím, pomůže to při určování.

Specialisté, kteří se slavíkům v minulosti (v zahraničí) věnovali, upozorňovali mimo jiné na to, že velké peří jarních ptáků je nezvykle zachovalé. Souhlasím. V čase příletu ano. V začátku hnízdění už ale pozor! Ptáci dvouletí (v 1. velkém peří), kteří nosí šat o půl druhého měsíce déle, než tří a víceletí, „melou z posledního“ a peří začíná rychle na kvalitě ztrácet. Tento fenomén bychom mohli začít slavit a uchopit skutečnost co určovací znak ve vztahu k stáří.

Čas nám mezitím postoupil do plného hnízdění, tradiční barevně odlišné znaky v koncích per (i tak ne vždy patrné) se rychle smazávají oděrem i sluncem a my bychom tedy mohli podle „plošných obrusů“ exponovaných letek či krycích per (1. pár) rýdováku přeci jen odhalit jedince v prvním velkém peří, dvouleté.

Je půlka června a máme určit věk slavíka z páru, o kterém víme, že není samcem. Peří rýdováku má prořídlé v praporech, letky s nápadnými plošnými obrusy – až „okousané“. A přec samice nemusí být dvouletá! U samic totiž je peří pod větší zátěží a „nedrží“ jako u samců. Navíc, samice nemají prapory široké, jako starší samci a tak – jsou-li obroušené – máme problém, jako kdyby byly v peří prvním, pohlaví jakéhokoliv. Alespoň ale podle nažiny víme, že jde o samici. A přeci i tady se podaří dohledat, co chceme! V rýdováku 3.,4.,i 5.pár mají zakončení per s „ohnutou“ špicí – jde tedy o první peří z hnízda. Starší ptáci mají konce oblé, táhle zakulacené.

U samců, kteří hnízdění tolik „neprožívají“, je peří zachovalé až do pohnízdního pelichání. Je málem rok staré a přesto jsou prapory „syté“ a kvalitní. Vídíme je široké, nápadně oblé, ramenní letky nenesou při ostnu chybějící špičku tvaru „v“. Říkávám, že u některých mistrů je málem škoda takové peří pelichat!

Existují v tématu pochopitelně výjimky, jsou však ojedinělé.

Samostatnou kapitolou, ve vztahu ke kvalitě peří, jsou ptáci nehnízdící, zejména samice. Takových je ovšem na lokalitách jak šafránu. A mohu se pochlubit – právě znalost zmíněného, mi držela dlaň před předčasným otevřením v případě hybridní nehnízdící samice, znalci tušené z chovů, ale venku hledané od dob, co víme, že se slavíci v přírodě kříží. Třetího června dvatisícedevět! Někde to tady na blogu je.

Mám i letos několik vzácných kroužkování, dokonce samici s hnízdní nažinou, s krásnými znaky křížence! Zde si ovšem myslím, že přibude do sbírky bastardů s největší pravděpodobností kříženec „zpětný“. Uvidíme. Její mladé jsem neviděl, ovšem minimálně inkubovala snůšku, podle holého (stárnoucího) břicha. Samcem je jakýsi podivín, kroužkovaný před třemi lety, k Slavičímu háji tehdy přisídlený zeza hranice VČ kraje od Trní. Hnízdištěm je křovištní laguna, mizející pod zavážkou a bude zajímavé sledovat, jak se starší slavík zachová, vrátí-li se ještě do povodí Klenice.

Dal bych dokladové fotografie k jednotlivým tvrzením co důkaz, ale nedám. Řada snímků si už tak v éteru žije vlastním životem, jak snadno dohledat. Nezlobím se, ale věci nepublikované by mne bolely.

Hezký čas možného babího léta!