Přijde čas, kdy odjedu do lesů k Jeseníku. Do sedla mezi lesy. Na poslední odchyt sezóny.
Myslel jsem, že už tam letos nepřijdu, ale zlákalo mne to. Je čas sibiřských migrantů a tam je šance největší. Budníčci, hýlové – co já vím, co ještě. Naposledy chci vidět ta místa, kterými proletí statisíce ptáků za čas, k cestě jednoho každého nejvhodnější.
Červenohorské sedlo je výkonný trychtýř, ale jen na podzim.
Dělá mi strašně dobře už jen stoupat silnicí nahoru kamsi k hřebenům, pod ptačí křídla. Tušit to všechno a zpětně propočítat. A pak to nahoře uvidět. Elektrizuící vitalitu tahounů, nedávná i dávnější jejich rozhodnutí do toho jít!
My koukáme za oknem, přáními štelujeme vítr na jižní, svítíme do noci. Kéž by se trochu víc zakalila.
A já to mám ještě jinak – to ptačí odhodlání se na mne přenáší výrazně. Ne snad, že bych padal někam pod kopce s nimi, ale vždycky jsem si strašně přál vidět ptáky opravdu táhnout. Žít moment, kdy je vidím před sebou, vedle sebe a pak už spěchající dolů, nejspíš někam pod Alpy. A pak nanovo.
Proto se do Slezska potáhnu dvě sta kilometrů, musím tam být. A vůbec nevím, co z ornitologie stihnu ještě potom, třeba už letos nic. Zůstanu doma s fotkami a v tichosti budu vzpomínat, abych uběhlé snad jiným nepřemlátil.
Vzpomínat na sluky, táhnoucí večerem i nocí, zachycené šikovně na chvíli sítěmi. Ne zabité, pokračující(!) za chvíli dál. To je strašná síla! Tenhle punkt je bezkonkurenční příležitostí k zamýšlení se nad ptačí migrací. Sejdu se tam ve směně s legendou horského chytání, budeme mít fůru času na výměnu zkušeností. To bude výživné. Druhý rozměr výpravy. Jestli nás ovšem nevypráská sníh, nebo netrpěliví vlekaři. Ale za pokus to stojí.
Nevolím v životě jinak, vždycky je to s přírodou nějaký risk.
