Jsme zpátky.
Ne, že bych v zahradě síť na ptactvo jehličnatých lesů zrušil, ale přeci jen už bylo téma představeno obšírně.
Mohl bych sice ještě poznamenat třeba k šoupálkům dlouhoprstým, že teprve takovýto odchyt ukáže, že i oni se po zdejších zahradách svižně pohybují a v čase mění. Zas bych se do toho ale zamotal, pojďme tedy radši k slavičímu zpěvu.
Proměnlivý je v čase jejich pobytu, i ve vztahu k jednotlivým interpretům. Vysvětlím to.
Staré práce upozorňují, že slavíci, zejména je-li špatné počasí, po příletu několik dní i týden nezpívají. Dnes máme možnosti jiné a podle toho vypadají i nová zjištění. Je-li prováděno monitorování příletu přehrávkou zpěvu, slavík na něj, je-li v prostředí již přítomen, zareaguje vždy. Buď tichým „zavrčením“, které většinou už nezopakuje, stane se ovšem, utlumíme-li včas produkci, že se tiše rozezpívá. Zpěv však má do námi přehrávaného daleko; neproudí, schází úvod.
Po týdnu pobytu slavíci začínají s koncerty, které trvají ještě v čase sezení na hnízdech. S krmením mladých postupně mizí.
V čase pelichání už nezpívají a klid je až do odletu. Znovu však třeba říct, že nové metody monitorování pelichajících slavíků a přehrávané typy hlasů dokáží občas i dávno „vychladlé“ samce přivést ke zpěvu. Krátkému, vyhrklému, ale zřetelnému. Pak už se komunikace odbývá nejčastěji jen v rovině ostatních hlasů.
Druhý důvod variability zpěvu je vztažen k poznatku, že co slavík – to jiný zpěvák. Nadání bývá zčásti dědičné, zčásti odvislé od možnosti odposlouchávání repertoárů sousedních (lepších/horších) a pak tedy logicky i od věku zpěváka.
Ne kondice fyzická, ale kvalita zpěvu je očekávatelně nejvyšší u starých ptáků.
Velmi zajímavé poznatky nabízí výzkumy v hybridních zónách, kde ani dlouholeté zkušenosti z domova občas nepomohou k zorientování se a jedině odchyt ukáže, kdo byl tajemným interpretem před chviličkou. A kdo by si myslel, že napoví místo, odkud zpěv přichází, velmi by se mýlil. Alespoň u polských řek lze zastihnout slavíka obecného docela „na vodě“ a tmavého v trní na mezi, klidně vedle rehka zahradního! Aby nás téma vyškolilo nadobro, zjistíme tu a tam, že poměrně věrný zpěv „ryšavce“ vyprodukoval čistý „uher“. Naopak niíkoli. Sám jsem si takto naběhl a budu to mít v uších s ostudou na celý život. Až když jsem si toho z předchozích let evidovaného pěvce poslechl po kontrole k večeru, přistihl jsem ho už v občasném odběhnutí k tipiské tvrdosti, patřící slavíku tmavému.
Zmiňují to němečtí kolegové z dřívějška, jak neskutečným zážitkem je pobývat v místech prolínání hnízdišť těchto dvou, ne už zas tak příbuzných druhů.
Problematiku zpěvu samců, vzešlých z přímého křížení, necháme už na jindy. Zažil jsem takové u nás v Česku a není docela snadné je rozpoznat mezi všemožně experimentujícími zpěváky květnových navečerů.
